Jak jsem si splnila sen v Jordánsku...

Znáte to, to si takhle otevře Ryanair novou linku někam, kam se člověk mohl předtím dostat za neskutečné peníze a hned tam je celý český národ... společně se mnou.

Ryanair otevřel linku z Prahy do Ammánu, hlavního města Jordánska. Co mám na seznamu už spoustu let je skalní městečko Petra. Všichni z Instagramu známe ty fotky, kde sedíte někde vysoko na vyhlídce a pod sebou máte Pokladnici. Přesně jak ji mám já na obrázku vlevo. A samozřejmě, že i já mám úplně stejnou fotku. Když všichni, tak tentokrát já taky hned z několika důvodů. Za prvé, vůbec jsme nevěděli, že na tuhle vyhlídku vlastně jdeme. To je tak, když neumíte číst v mapě a pořád čekáte, kdy se konečně objeví ty zatracený chrámy v překladu Královské hrobky (a jak vysoko je asi museli postavit, ty lidi byli úplný idioti!). Pak vyjdete nějakých 700 schodů, dostanete se na vysokou skálu z které se vám dělá zle jen pohlédnete dolů a protože je tam cedule, že je tam vyhlídka, když už jste nahoře a ty zatracený chrámy tady nikde nejsou, tak se aspoň jdete mrknout na vyhlídku. No a zjistíte, že je to ta, kterou mají ostatní na fotkách. What the actual fuck? Kde jsme udělali chybu? Asi by to chtělo číst lépe v mapě (Královské hrobky jsme samozřejmě viděli už dole než jsme vůbec lezli nahoru. *facepalm*)


Za druhé, neskutečně jsem na sebe byla pyšná, že jsem tam vůbec vylezla. Jako ani si nedokážete představit jak moc. Ale abych nepředbíhala. Let z Prahy do Ammánu trvá tři a čtvrt hodiny, dopředu jsme měli zabookované taxi, které nás mělo dovézt rovnou do Petry, kde jsme plánovali strávit tři dny. Nerada řídím na jiném kontinentu, výjimkou je pouze USA. Takže jsme se dopředu domluvili v hotelu a oni pro nás poslali auto. Pokud je vás víc, vyplatí se vám to. Pokud jste sami, potom to zase taková sláva není. Stojí to 90 JD (jordánských dinárů). Časový posun je o hodinu méně. Do Petry jezdí z Ammánu i autobus myslím, že jednou denně, co si tak matně pamatuju z internetu.

Jordánsko nás uvítalo zácpou na jejich "dálnici" mezi Petrou a Ammánem. Řidič nám tvrdil, že když před třemi hodinami jel na letiště, ta nehoda už tam byla. Kamion se obrátil přes cestu. A překvapivě ho ještě stále neodstranili, takže jsme místo kolem osmé hodiny večerní do hotelu dorazili v deset a začali spřádat plány na to, jak to udělat, abychom v den odletu neodjížděli z Petry, ale byly někde mnohem blíž. Naštěstí byla ještě stále otevřená restaurace, takže jsme si mohli dát večeři a pak jsme se šli jenom vyspat.

Další den ráno jsme se vydali do Petry. Dopředu jsem si přes internet koupila Jordan Pass, díky kterému si můžete vybrat, kolik dní strávíte v Petře (kryje vám to vstupné nejenom do Petry, ale zároveň na ostatní jordánské památky a taky v tom máte zaplacené vízum). I když máte Jordan Pass, stejně musíte k pokladně nechat si dát razítko s datumem, kdy jste do Petry šli. Pokud se dostanete k bráně a nebudete mít razítko, budete se pro něj vracet. No a pokud máte za sebou tyhle formality, můžete konečně vyrazit na cestu.

Nejdřív si projdete kilometr dlouhou cestu zvanou Bab Al Siq (Brána do soustěsky Siq) lemovanou skalnatými kopulemi, kterým se říká Djinn blocks, je tu zároveň taky první z chrámů - Obelisk Tomb, no prostě hrobka. Uvidíte jich asi milion.


No a následuje soutěska Siq. Což je 1,2 kilometru dlouhá přírodou vytvořená cesta skrz skálu. V některých částech ji tvoří kameny, někdy písek, někdy potok vody, pokud zrovna prší, takže první důležitá rada: VEZMĚTE SI POŘÁDNÉ BOTY. Když vám svítí sluníčko, je to pohoda, ale když vám prší jako se to jeden den stalo nám, prostě tam máte potok vody a věřte mi jakou jsme měli škodolibou radost, když jsme druhý den odcházeli a viděli, jak lidi jdou dovnitř v sandálech, lodičkách apod.


No a když si projdete tuhle část, vyplivne vás to přímo před Pokladnicí, nebo-li Al Khazna. Tady máte možnost si vzít velblouda, bryčku nebo osla. A teď druhá rada, pokud nejste právě v kondici, pokud nejste trénovaní nebo pokud vám bylo víc než -cet let, spolkněte svoji pýchu a VEMTE SI TOHO ZATROLENÝHO OSLA, protože celá cesta, které se říká ten hlavní trail je dlouhá 8 kilometrů a těch dalších 2,5 kilometru jdete po Monastery trailu jen do schodů. Pořád. Jako seriozně, pořád do schodů! A v mapě je to označované jako náročné a trvání 2,5-3 hodiny. No a jako pak jdete taky těch osm kilometrů nazpátek do mírného kopečka.



Zase předbíhám. Když se vám konečně otevře pohled na Pokladnici, musíte se připravit na to, že se vám místní budou snažit vnutit za nějaký poplatek, že vás vezmou na vyhlídku. My jsme původně chtěli jít sami, ale řekli nám, že bez místního průvodce nemůžeme. Tvrdili, že cesta nahoru po schodech trvá deset minut. Nemůžu zaručit, jestli je to pravda ani kolik se za to platí. My raději bez průvodce.

Po hlavní trase jdete kolem Divadla.


No a my jsme šli po trase, která nás měla dostat k sérii Královských hrobek. Už nahoře jsem popisovala, jak to dopadlo. Mimochodem to jsou ony.


Takže když jsme se vrátili z naší menší 7 kilometrové zacházky *facepalm*, pokračovali jsme v hlavní trase. Prochází se kolem bývalé fontány, kolonádou lemovanou sloupy, kolem Velkého Chrámu až se dostanete na místo zvané Qasral-Bint.



No a tady začíná ta největší sranda, Ad-Deir Trail nebo-li Monastery trail - 2,5 kilometru dlouhé šplhání do schodů, které je v mapě označované taky jako náročné a délka 2,5-3 hodiny. Jako máte tady možnost vyjet to na oslovi. A celou cestu nahoru vlastně neděláte nic jiného, než chcípáte, snažíte se vyhýbat oslům s ostatními turisty a říkáte si, co vás to napadlo a proč že na tom oslovi nejedete taky. *lol*

V jednom takovém přehlednějším úseku jsem se posadila na kamenné zábradlí, abych si trochu odpočinula (rozumějte jako že se mi nechtělo umírat uprostřed cesty a tak jsem si sedla na stranu, abych přinejhorším spadla do kaňonu a nepletla se lidem a oslům pod nohy *lol*) a přisedla si ke mě  stará místní babča (která měla stánek se suvenýry) a vrazila mi do ruky čaj. Už naučená z ostatních zemí jsem automaticky vracela skleničku se slovy no money, protože na to každý slyší a nechá vás na pokoji. V mém případě to ovšem byla pravda. Peníze jsem s sebou neměla. Ale ona jen mávla rukou, že to kvůli tomu nedělá. Asi jsem fakt vypadala, jakože brzy umřu tak se nade mnou slitovala. Prohodili jsme pár slov o tom, že ona neumí moc anglicky (já taky nejsem rozený Angličan nebo Američan, takže pohoda paní), odkud jsem (samozřejmě neměla ponětí kde je Česko nebo Československo - na to se lidi spíš chytnou, i s tou Evropou měla trochu problém, ale usmívat jsme se na sebe mohli, i když jsme byli každá odjinud), jestli na mě nahoře někdo čeká (dvě kamarádky a doufám, že tam zatím neumřou věkem, než se tam vyškrábu) a ujistila mě, že to mám už jenom 20 minut nahoru (no nazdar, babi, to jsem přesně chtěla slyšet *facepalm*). A tak jsem vesele posilněná čajem pokračovala a doplazila se tam. Abych si na vrcholu mohla sednout a mít přesně tenhle výhled - Ad-Deir, to slavné Monastery.


Konečně to bylo tu. Došli jsme až na konec cesty, kterou jsme chtěli vidět. Člověk cítí obrovské zadostiučinění, že se tam konečně doplazil a nezhebnul po cestě. A pak si užíváte tu krásu. Byla jsem na sebe pyšná. No a potom jsem kamarádku pumpla o peníze, abych mohla po cestě dolů dát babče aspoň 1 JD a poděkovat za čaj. Koukala na mě trochu překvapeně.

Tohle za sebou jsme se konečně vydali na zpáteční cestu. Stihli jsme nakoupit pohlednice a známky u vchodu do Petry, napsat pohledy a říkali jsme si, že nemáme nejmenší tušení, jak se celou tu cestu soutěskou potáhneme znovu ještě ten večer na Petru v noci, na kterou jsme měli koupené lístky. Na recepci jsme nechali pohledy na odeslání, domluvili jsme si přehození Petry v noci na další den a pak jsme si uvědomili, že nejsme schopné vyjít ani schody k hotelovému pokoji ve druhém patře. Prostě katastrofa. 22 kilometrů pěšky a především do schodů nebo do kopce.

Vrcholem našeho snažení ten večer bylo dojet výtahem na večeři ve čtvrtém patře našeho hotelu.

Další den ráno jsme se jako stařeny vypotáceli z postele a zjistili, že venku je neskutečná mlha. Nebylo kam spěchat. Hlavní věci jsme už viděli, zbýval nám ještě Chrám na kopci (kde jinde, všechno je v kopci *lol*). Takže jsme si došli pomalu na snídani a čekali, až mlha trochu opadne. Což nějak nenastávalo. Pouze se to zhoršovalo a přibližovalo víc k nám. V deset hodin už jsme to nevydrželi, vyrazili znovu do Petry. Zastavili se na pokladně pro další razítko a už jsme zase kráčeli vesele po té samé cestě. Sem tam mžilo, mlha dodávala všemu jinou atmosféru, kameny po cestě začínaly být kluzké a písek se pomalu měnil v bahno. Já byla vděčná za svoje pohorky.


Jako obvykle jsme v úplné mlze nenašli tu správnou cestu, protože jsme neviděli, kde se ten zatracený chrám nachází. *lol* Tradičně jsme si trochu zašli do kopce. Spustil se liják, při kterém padaly asi 20 vteřin kroupy a pak už jen trochu pršelo. Což nás neodradilo, na to jsme byli vybavení.

Po menším hledání jsme našli, co jsme potřebovala. Chrám, kterému se říká Church. Je zastřešený, protože se tu doposud dochovala mozaika na podlaze a poctivě ji zrestaurovali.


No a protože začalo zase víc pršet, tak jsme si poseděli na chrámových schodech a měli celou tuhle starobylou nádheru pro sebe. Tedy dokud nepřišel toulavý pes, který pohrdl špaldovými chlebíčky (kočky tu na něj letí *lol*). Psi očividně nevědí, co je dobré. A pak přišli další turisti, protože přestalo pršet a my jsme se zvedli a šli.

Naším původním plánem ještě bylo, že jsme se chtěli podívat na jeden kratší trail, samozřejmě do schodů, ale mlha byla tak hustá, že bychom stejně pravděpodobně neviděli tu nádheru ve svojí kráse a tak jsme se vydali nazpátek do hotelu.

Ovšem jelikož pršelo, tak se soutěska v některých částech proměnila v tekoucí řeku, která si potom prorážela cestu až na hlavní trasu.


Udělali jsme si ještě zastávku v samošce. Holky si na pokoji sušily boty. A neskutečně jsme se těšili na Petru v noci. Musí to vypadat úplně perfektně s tou atmosférou. Na prospektech a všude to vypadalo tak krásně osvícené. To bude magická noc.


Asi bych měla zmínit moji šeroslepost. Představte si 2,5 kilometru dlouhou cestu tmou (cestu osvětlovaly svíčky na kraji). Strašně bych chtěla říct, že to stálo za to. Že jsem si to neskutečně užila. Že jsem se mohla kochat pohledem na hvězdy (prý tam skutečně byly, já viděla velké h*vno, místo Velkého vozu). No a potom v úplné tmě beduíni začali hrát na flétnu a zpívat. To byla konečně část, která mě začala bavit, protože už jsem neměla na práci jenom sezení a čumění do tmy. No a dovršili to tím, že začali podávat čaj. Miluju jejich přeslazený černý čaj. A nakonec osvítili celou Pokladnici, před kterou se sedělo.


Tu první fotku mi osvětlil blesk. Ten zbytek už ne. No a pak se jde vesele tou samou stezkou odvahy nazpátek, jdete to do kopce a ještě sem tam některá světla zhasla. Svítila jsem si mobilem, co mi byl hoooodně platný, ale jako zážitek to bylo neskutečné. Už dlouho jsem nebyla ráda za to, že jsem se skutečně před odjezdem pojistila, protože bez úrazu jsem se vrátit nemohla. Překvapivě se nikomu nic nestalo. Ok, co je mi po ostatních, hlavně že já jsem si nezlomila nebo nevyvrtla nohu. Toho jsem se bála nejvíc.


Další den jsme v podstatě měli volný, ale během těch pár dní jsme si v hotelu na recepci domluvili, že se odhlásíme o den dřív a vezmeme taxíka do Ammánu. Byl to pátek. Muslimové mají víkend pátek a sobotu. A díky tomu nás taxi ještě s přestávkou u Mrtvého moře vyšlo na 120 JD. Na hotelové recepci jsou schopní vám zorganizovat výlety, pokud budete chtít. Nám ale v sobotu v poledne letělo letadlo a tak jsme ten den už definitivně chtěli být v Ammánu, abychom náhodou nechytili po cestě nějakou další nehodu a neuletělo nám letadlo.

Takže v pátek ráno jsme v osm hodin nasedali do taxíku. Po cestě jsme udělali zastávku, abychom se mohli kochat. Nebo spíš aby si řidič mohl zakouřit. *lol*


No a následovala naše přesvědčovací akce, že chceme vysadit někde u Mrtvého moře, abychom si ho vyfotili a prošli se kolem. V překladu to znamenalo, že řidič použil mužskou logiku a vysadil nás nad kamenitým útesem, že můžeme slézt dolů.


Po tom, co se žádná z nás nechtěla zabít jsme se nechali dovézt na Ammán beach, což je turistické místo a vstup stojí 20 JD. Můžete se tu koupat a je to něco jako lázně, kde máte bazénky, obchůdky a můžete si užívat a nebo sejít kopec po pláži k moři.




V Ammánu jsme jako už tradičně skončili v zácpě a tak než jsme dorazili na náš hotel, bylo půl druhé. Nohy nás ještě stále neskutečně bolely, ale vyrazili jsme prozkoumávat město. První, kam jsme zamířili byl Amfiteátr. Vstup stojí 2 JD a můžete se procházet uvnitř. Zapomněla jsem zmínit, že oproti Petře je Ammán velmi levný.


No a aby toho nebylo dost, snažili jsme se prokličkovat ulicemi k Ammánské Citadele. Poradím vám, prostě jděte do největšího škrpálu, který uvidíte a určitě ji neminete.



Musíte tam vylézt už jen proto, abyste viděli Ammán jako na dlani ze všech stran. A především obrovskou vlajku, která se nad městem tyčí. Vstupné je 3 JD pro turisty.



No a zazvonil zvonec a pohádky je konec.Večer jsme se vrátili na hotel. Po cestě si ještě koupili večeři a druhý den ráno jsme vyrazili taxíkem na letiště. Shrnu moje poznatky - Jordánsko je jedna z nejpřátelštějších zemí, kde jsem byla. Vůbec by mi nevadilo vrátit se sem znovu a vidět ještě jiná místa. Definitivně jsem tady nikdy neměla strach. Nevím z jakého důvodu, ale to je vždycky první otázka, když se odněkud vrátím, jestli jsem se tam nebála. Fakt jako ne.

Ale hlavně... viděla jsem Petru. Konečně! Teď už mi zbývá odškrtnout jenom to Mexiko, Macchu Picchu a vodopády Iguazu a můžu spokojeně umřít.

Komentáře

Oblíbené příspěvky