Z vedra do výhně Egypta...

 Už je to tady! Zase na cestách. Pokud jsem tvrdila, že letos všichni jeli do Slovinska na outdoor aktivity, potom druhá polovina národa Čechů a Slováků vyrazila do Egypta do Hurghady na válecí dovolenou. Nikdy nikoho nepomlouvejte, protože na 99% vám tam všichni budou rozumět.

Tentokrát jsme jeli s kamarádkou Péťou, kterou jsem před rokem potkala v Indii. Obě dvě jsme chtěli do Egypta a obě dvě jsme neměli nikoho, kdo by jel s námi, protože však to znáte. Když tě nesežere žralok (chvíli předtím proběhla v novinách ta zpráva, kdy žralok pokousal toho pána v Egyptě), tak tě dostane písečná bouře. Jistě! Jako kdyby se v Egyptě snad hnul lísteček a foukalo (rozumějte, fakt směšná představa při těch 38 stupních ve stínu a vánek? - co to jako je? Jak se to projevuje?). No a pak samozřejmě strach z teroristů, protože ti určitě čekají až vyjedu za hranice! Ach jo. No a nakonec ještě jsem oznámila, že chci plout po Nilu a začali důležité a světaznalé rozbory nebezpečí, kdy mě sežere na Nilu krokodýl. Všechny tyhle nástrahy života samozřejmě zmíněné lidmi, kteří patnáct let jezdí každý rok na chatu do Krkonoš, protože cizina je nebezpečná a teroristi jsou všude. :D

Takže jsem si samozřejmě všechny ty rady vzala k srdci (rozumějte odignorovala jako ostatně vždycky) a s kamarádkou jsme se rozhodli, že pojedeme s cestovkou na poznávací zájezd, protože za válecí dovolenou by ta cestovka musela zaplatit mě velké peníze, abych to vůbec vydržela. :D

Odlétali jsme večer z Prahy na čas, přiletěli do Hurghady někdy kolem jedné ráno. Vylezete z letadla ven a první, co vás fakticky praští je to teplo. Vždycky jsem si myslela, že nejhorší skleníkové podnebí jsem zažila v Kambodže. Tady bylo tak neskutečně těžké vedro uprostřed noci, že jsem si zrovna moc dobře nedokázala představit, jak to bude vypadat přes den. No jo, Afrika. Rozumějte, bylo mi jasné během prvních pěti minut, že na téhle dovolené umřu vysušením nebo se spálím jako sesmažené rajče. Naštěstí jsem s sebou měla mého nejlepšího přítele - opalovací krém faktor 50+. :D

Dopředu jsme si s Péťou koupili výlety. Chtěli jsme prozkoumat ostrov Giftun. Chtěli jsme definitivně na Abu Simbel. Ještě v autobuse jsme dostali poukázku na výlet na ostrov Giftun hned ráno v 8:15 na recepci. Do postele jsme se dostali asi ve tři ráno. Na pokoji nešla světla ani klimatizace. Ve čtvrt na čtyři přišel opravář, kterému jsme vysvětlili, že všechno stačí vyřešit až ráno, protože jsme fakt chtěli už jít jen spát. No, říkali jsme si, jak nám ta dovolená výborně začíná a čí že to byl nápad, že bychom vyrazili na nějaký praštěný ostrov. Co tam vlastně chceme vidět. Péťa připravená na každou alternativu si s sebou vzala plavky, že se alespoň vykoupe. Já s sebou měla Kindle pro všechny případy. No a po cestě jsme vlastně zjistili, že je to výlet za šnorchlováním. No nic, Péťa měla aspoň ty plavky, takže jako správný sportovec vyrazila do moře. A já jako správný dokumentární zpravodaj dělala autentické záběry a dávala pozor, aby se nikde neobjevil žralok. V případě, že ano, všechno bych poctivě nafotila, aby Péťa měla alespoň hezké poslední  záběry. :D



Ovšem později mi byla svěřena jiná důležitá funkce - krmit rybky. Takže Péťa nemusela ani plavat daleko a mohla pozorovat rybky hned u lodi, protože jich tam byly stovky. Po dvou zastávkách na šnorchlování jsme dorazili na ostrov Giftun, kde se smí být pouze na pláži. Je to pro turisty takové foto okénko. Dál než na pláž se nemůže, protože ostrov vlastní armáda a jen tak se tam potulovat nemůžete. 


Vrátili jsme se kolem páté na hotel, abychom stihli organizační schůzku s naším průvodcem, Moustafou, který vysvětloval, jak to všechno bude probíhat. Další den ráno jsme odjížděli na dalekou cestu autobusem z Hurghady do Asuánu, kde jsme se měli nalodit na naši krasavici a plout několik dní po Nilu.

Vstávalo se v 03:45 a teprve kolem druhé jsme dorazili. Je to něco přes 500 km a obvykle cesta trvá kolem sedmi hodin plus přestávky. Z cesty si toho člověk moc nepamatuje, protože stejně se většina prospí. Než jsme jeli na ubytování, vyrazili jsme ještě loďkou po Nilu na náš první chrám, který stojí na ostrově Philae - chrám bohyně Isis.



Konečně si člověk mohl šáhnout na nějakou egyptskou památku a měl ten správný pocit, že se dostal tam, kam chtěl. Uvnitř toho chrámu ve vedlejších chodbičkách ale bylo tak neskutečné vedro, že se to nedalo snést. I náš průvodce, který je podle mě zvyklý na extrémní teploty se po dvou minutách začal potit jako my Evropané, což je co říct (rozumějte, všichni jsme se potili jako prase, ani vlákénko by nezůstalo suché, kdybychom se zdrželi víc než čtyři minuty). :D

No a pak už se vesele mohlo nalodit v přístavu v Asuánu. Naše loď se jmenovala Princess Sarah II a tohle je naše boží kajuta a náš výhled přímo z okna.



Ještě odpoledne jsme vyrazili do ulic na noční Asuán nebo-li anglicky Aswan. Udělali jsme krátkou zastávku u hotelu Old Cataract, kde Agatha Christie psala svoji knihu Smrt na Nilu.


Zastavili jsme se na západ slunce v restauraci na kopci s výhledem na Asuán, kde jsme mohli kouřit vodní dýmku a hlavně jsme si dali mátový čaj.


A potom jsme vyrazili na noční bazar. Egypťané vypracovali k dokonalosti systém nabízení zboží. Ať člověk vyjede kamkoliv, prostě si zvyknete na pouliční obchodníky, kteří nabízí všechno od šály (kterou momentálně určitě potřebujete, v těch +60°C byste třeba mohli nastydnout), až po půl metrové sochy (protože nekupte to, tu přece potřebujete do batohu). Tady jsou fakticky, ale fakticky neskutečně otravní. Jak jsem si v Indii říkala, že jako dobře, jste otravní, ale tak dáte se většinou odignorovat, tady vám klidně věci hází rovnou na sebe, řetízky, cokoliv, protože když už na to sáhnete a vracíte to zpátky, tak si to vlastně nevezmou a musíte to koupit. Ne že bych s tím nějak měla problém, ale tahle taktika se jim fakt vyplácí u starších klientů.

Nakoupili jsme nějaké koření na bazaru. Nikdo mi nevymluví, že Egypt je pro turisty nebezpečný, protože odzbrojené složky se hodně snaží všechna místa, co mají navštívit turisté zabezpečit před jejich příchodem. Takže nebyl problém před bazarem potkat 7 policejních aut a policisty se samopaly, kteří předtím celý bazar prošli. A potom se ještě v civilu prochází mezi lidmi, aby dávali pozor. Trochu člověka znervózňuje, když před sebou vidíte nějaké civilisty, co mají zbraně u pasu, ale při bližším pohled pak mají na tričku nalepenou cedulku POLICE. To jsem odbočila. O policii později.



Nakoupili jsme předražené koření. Prošli si bazar za dozoru policejních složek a viděli jediného krokodýla v malém akvárku. Informovala jsem se u Moustafi, že na Nilu jsou krokodýlové pouze v částech, kde žijí Núbijci za přehradou a že si je ochočují jako domácí mazlíčci a když umřou, protože jako jediní znají ještě staré způsoby mumifikace, potom si je doma poctivě mumifikují a nechávají si je jako trofeje. Protože hej, když si tady můžete dát urnu s popelem vlastního psa na krbovou římsu a roky ho oplakávat, proč by to nemohli dělat i Núbijci.

To byl náš vyčerpávající den. Pak už jsme se jen stihli navečeřet na lodi a šlo se spát, protože  další den ráno jsme vyráželi už ve 02:45. Byl před námi konečně zmiňovaný výlet na chrámy Abu Simbel.

To je tak, když si jedete na dovolenou odpočinout. :D

Chrámy jsou vzdálené 4 hodiny autobusem, nějakých 300 kilometrů. Zase dobré je, že když se vyráží tak brzy, vybaví vás balíčkem s jídlem na cestu. Většinu člověk stejně prospí.



Co ovšem můžu říct, že ty chrámy jsou absolutně úžasný. Hodně lidí se diví, že mám fotky, kde vlastně nikdo není. Díky tomu, že jsme všude díky brzkému odjezdu byli relativně mezi prvními nebo úplně první, tak se mi hodně často povedlo tam nikoho na fotkách nemít. Dobré je, že díky tomu ještě taky nepraží tolik slunce a tak je teplo snesitelné. V poledne, kdy většinou byly teploty nejvyšší jsme tak strávili vždycky někde v klimatizovaném autobuse na zpáteční cestě nebo někde v restauraci.

Teď se konečně můžu trochu víc rozpovídat o policejních složkách. Přepravovat se v Egyptě turistickým autobusem není zrovna nejjednodušší. Každý průvodce musí poskytovat seznam lidí (přesný počet společně s čísly pasu) na policejních check-pointech, co se nachází po cestě na každém asi padesátém kilometru. Policejní složky tak vedou v patrnosti každý autobus a dávají si dopředu echo, kdy se kde který autobus objevil a kdy mají zhruba další kolegové autobus čekat. Tohle je systém, který se nám po cestě docela osvědčil, když se nám na cestě zpátky uprostřed pouště rozbil autobus.

Znáte to, to si tak 20 minut čucháte naftu, než se egyptský řidič rozhodne, že zastavíme na krajnici a podíváme se, kde je problém. Měli jsme prasklou hadičku, která vstřikuje naftu do motoru, takže velké množství jsme vesele nechávali za sebou jako stopu, kdyby nás třeba náhodou někdo hledal. :D

Udělala jsem si pro jistotu takové ty obvyklé fotky, kdybychom se v poušti náhodou bez klimatizace uvařili, aby byl doklad, co jsem zažila jako poslední.



No a protože jsme ve stanoveném termínu nebyli na místě, kde jsme se měli nacházet a tudíž jsme zmeškali hned dva checkpointy díky té skoro hodině, co jsme viseli na silnici a kluci se snažili opravit autobus, tak se nás vydala hledat policie se 3 policejními auty a policisty vybavenými samopaly. Tady už si člověk pomalu zvykal, že malé pistole se prostě v ruce nenosí, samopaly vypadají mnohem efektivněji. Chlapci autobus dali dohromady pouze z části a jelo se s policejním doprovodem na dvacet kilometrů vzdálenou benzínku, kde jsme díky řidiči kamionu, který poskytl novou vstřikovací hadičku, měli vyhráno. Mohlo se vesele pokračovat nazpátek. Ten den jsme měli navštívit ještě papyrusovou dílnu, ale díky zpoždění z toho sešlo.

Na lodi jsme si dali oběd, který jsme stíhali jen tak tak. Hlavně jsme měli docela problém s tím, že ve dvě hodiny odpoledne jsme měli vyplouvat z přístavu. Takže po obědě jsme se s Péťou vydali nahoru na palubu, abychom se podívali, jak budeme konečně vyrážet. Strávili jsme odpoledne u knížek.



Plavba po Nilu má svoji specifickou zvláštní atmosféru. Vidíte to v dokumentech v televizi, ale to prostě musíte zažít na vlastní kůži. Nejde ani tak o to, že jste na lodi. Jen prostě vnímáte ten rozdíl kolem řeky. Celý Egypt je takový docela smutný, zaprášený, nijak moc zelený. Jen samé skály a písek. No a pak přijede k oblasti, kde jsou řeky a všechno se na břehu zelená. Především kolem toho Nilu je to fakt nádhera. Palmy jedna vedle druhé. Domorodci tam pasou zvířata. Děcka pokřikují na lodě. Blázniví obchodníci si zaháknou pramici za loď a pokřikují na turisty nahoru na palubu a hází jim zboží. Ráda bych vám řekla, že si dělám srandu, ale fakt nedělám. :D To jsme zažili. :D Bohužel tedy nemám dokumentaci. Ale mám dokumentaci plavby, kdyby to někoho zajímalo. Kvalita je to sice mizerná, ale tak nemůže být všechno ťip ťop. Mimochodem naše loď vypadala velmi podobně.




Původně jsme ten den měli mít volno až do večeře, ale k večeru jsme zakotvili blízko chrámu Kom Ombo, takže ještě před večeří jsme se vydali na prohlídku chrámu a mumifikovaných krokodýlů v tamějším muzeu. V muzeu se samozřejmě nesmí fotit, krokodýli byli fuj tajksl. A Kom Ombo byl ten nejvíc zalidněný chrám, který jsme zažili, protože jsme se tam nacházeli při západu slunce.



Co v Egyptě v podobných chrámech definitivně potkáte jsou místní obyvatelé v těch jejich dlouhých hábitech a turbanech, kteří se hned s vámi chtějí fotit a chtějí za to bakšiš. Nebo vám schválně vlezou do snímku a chtějí za to bakšiš. Nebo se snaží vám dát nějaké důvěrnější informace a chtějí za to bakšiš. No a v neposlední řadě to nemusí být pouze obyčejní obyvatelé, ale i policajti, co určité památky hlídají. Mimochodem jsem zapomněla, že v některých chrámech se uvnitř nesmí fotit. Ale místní vás vesele přemlouvají, abyste se vyfotili a udělali foto na tajňačku... a ano, chtějí za to bakšiš. :D

Po téhle náročné akci na nervy (protože já zástupy lidí nemám zrovna nejradši) jsme ještě před večeří odplouvali a pokračovali dál.

S Péťou jsme byli příjemně překvapené, když nám průvodce oznámil, že další den budeme vstávat dlouho, až ve 04:45 a bude následovat prohlídka chrámu Edfu, kde budeme kotvit. Jako dokážete si to představit. Znamenalo, že můžeme i ponocovat a být vzhůru třeba až do devíti nebo, nedej bože, do desíti. :D Stejně to nakonec nedopadlo.

Chrám Edfu je o trochu víc ve vnitrozemí než třeba Kom Ombo, kde jen vylezete z přístavu a už jste vlastně u vstupu. Takže ráno hned časně jsme nasedali na drožky a nechali se dovézt koňmi. Je to samozřejmě za bakšiš. Platí se až na zpáteční cestě 0,5-1 dolar na osobu. My jsme tam byli chvilku před šestou ranní a chrám otevírali v 06:00. Opět jsme tam byli jako jedna z prvních skupin, takže moje fotky jsou prázdné. :D



Když jsme se vrátili nazpátek, měli jsme až překvapivě volné dopoledne a kus odpoledne, které jsme strávili nahoře na palubě čtením, protože jsme pluli dál. Já teda začala být mírně nervózní, protože v podstatě už se to až příliš podobalo válecí dovolené. Nebyla jsem na tolik volného času zvyklá. Úplně nám to rozhodilo rytmus. :D

To se ovšem samozřejmě změnilo odpoledne, když jsme zakotvili před Luxorem. Jeli jsme autobusem podívat se na chrámy v Karnaku, který je mimochodem to nejúžasnější, co jsme kdy viděla. Jako má to sloupovou místnost, kde je 134 obrovských sloupů v 16 řadách. Něco tak neuvěřitelně fotogenickýho jsem ještě neviděla.




Mezitím, co jsme procházeli Karnak stihl Moustafa někde zařídit návštěvu papyrusové dílny, abychom o ni nebyli ochuzení. Takže jako další jsme vyráželi tam. Papyrusová výroba je fakticky zajímavá. To je náš pan průvodce, který předvádí výrobu. Mohli jsme si koupit nějaké věci. Na naše to nebylo až tolik drahé, když nad tím člověk zapřemýšlel a přepočítal, ale my jsme si s Péťou shromažďovali veškeré peníze na návštěvy hrobek a pyramid.


Co mě fascinovalo bylo, jak na papyrus něco nakreslili a potom se do něj laserem dá vypálit jiný obrázek, takže vypadá po zhasnutí světla úplně jinak. No a hned po dílně ještě následovala zastávka ve chrámech Luxoru, kam jsme dorazili už za tmy.




Po Luxoru následovala večeře zase na lodi a i tentokrát jsme byli všichni překvapení, protože jsme měli další den vstávat až ve 04:30. Dlouho. Prostě nezvyk.

Vyjížděli jsme brzy, abychom se zase mezi prvními stihli autobusem dopravit do Údolí králů. Což je úplně neskutečný místo. V ceně vstupenky máte vstup do 3 hrobek zdarma. Za příplatek 1000 egyptských šušní (ok, liber) je vstup do Tutanchamonovy hrobky. Další příplatek - pokud chcete fotit ať už na mobil nebo zrcadlovku - musíte si  to přikoupit za 60 liber. V každé hrobce se nachází někdo, kdo se skutečně přesvědčuje, že ten lístek na focení máte.

My jsme šli do hrobky Ramsese IV a Ramsese VII, které jsou zatím ještě stále nejvíc vymalované. Alespoň nám to bylo doporučené. Od hlavní brány vás až k hrobkám odveze turistický vláček.





Můžete tam vidět sarkofágy a ještě stále zachovalé úchvatné barvy. Tohle je jenom střípek fotek. Běžte se mrknout do galerie, protože to fakt stojí za to. Od Údolí králů je to kousek ke chrámu královny Hatšepsut, když už tedy počešťuji všechny jména. I tady vás samozřejmě doveze vláček skoro až pod schodiště chrámu, protože co kdyby turista musel ujít třeba 200 metrů pěšky. To by nešlo. Ať žijí uměle vyrobené pracovní pozice. :D Ale tak je to v celém Egyptě. :D



Z chrámu je úplně úžasný výhled na povodí Nilu v dáli za mnou na té fotce. Egypt mi tady strašně připomínal některé záběry ze Star Wars a podobných sci-fi filmů. A aby toho nebylo málo, tak jsme završili dopoledne návštěvou alabastrové dílny. Jako ty věci byly tak krásný. Jen by se mi to fakt nevešlo do batohu. :D

Po obědě na lodi jsme se sbalili, udělali ještě krátkou zastávku u Memnonových kolosů, což jsou polorozpadlé sochy na poli, které se egyptologové snaží skládat jako 3D puzzle po kouscích.


Ještě jsme udělali krátkou zastávku v parfumerii. No a pak se odjíždělo zpátky do hotelu v Hurghadě. Neměli jsme ten samý pokoj, ale hotel byl stejný. Stihli jsme to tak akorát na večeři.

No a potom už nás čekalo to nejdůležitější, měli jsme jet autobusem do Káhiry, abychom ten předposlední den konečně viděli pyramidy a Sfingu. Z Hurghady trvá cesta pět hodin. Budíček jsme měli po několika dnech ve 02:10 a my s Péťou konečně nadšené, že posouváme hranice. Vstávali jsme a v hotelu ještě vesele vyhrávala diskotéka. Ach jo! No nic. Zase si člověk z té cesty příliš nepamatuje, protože to je jako když máte spavou nemoc v tom autobuse. :D

Dorazili jsme, mohli jsme si koupit lístek do pyramid, kterých jsme chtěli. Cheopsova (ta největší, která momentálně ale není nejvyšší, protože se jí zhroutil vršek stojí 400 egyptských šušní). Druhá je veřejnosti zavřená. A třetí, nejmenší Menkaureova je za 60 liber. Tam jsme chtěli. Říkali jsme si, že alespoň zjistíme, jestli jsme skrytí klaustrofóbici nebo ne. Vstoupíte do areálu, koupíte lístky a pak vás autobus opět odveze skoro k pyramidě. Přece nepůjdete 200 metrů. To by nešlo. Šetříme turisty.


No a pak si konečně můžete šáhnout na pyramidu. No, to by byla ta Cheopsova. Pak vlezete do autobusu a ten vás odveze k pyramidě číslo tři, té nejmenší - Menkauerově. Uvnitř je samozřejmě zakázáno fotit (ono ani není co), jste rádi, že si nerozbijete hlavu když lezete dolů v hodně stísněném prostoru a po dřevěné lávce v ne příliš ideálním úhlu. Ok, dole jste taky rádi, že v tom světle nezakopnete a nezabijete se. Všude kolem vás jen samý kámen a cesta nevede nikam jinam než tam nebo zpátky. Upřímně, je to trochu na nervy. Pak taky na hlavu, protože ačkoliv jsem malého vzrůstu, hlavu jsem si tam omlátila dvakrát a to jsem myslela, že jsem skrčená dostatečně.

No a potom jedete na strategický bod, kde si můžete udělat fotku s výhledem na pyramidy (viz. úplně první fotka nahoře v článku).



No a protože se turista skutečně nemůže nijak unavit, tak popojedete o další kousek, kde se pod pyramidou číslo dvě v malém údolíčku nachází Sfinga, která je fakt obrovská. Ono i ty pyramidy jsou obrovský.


No a protože jsme byli v Káhiře, nebylo by to ono, abychom nenavštívili egyptské muzeum. Je absolutně obrovské. Samozřejmě si musíte připlatit za foťák, pokud chcete fotit no a pokud chcete vidět mumie všech těch starých a svráštěných lidí, tak přidáte dalších 150 šušní. Byli jsme se podívat na mumie. Jen nechápu, proč to lidi tak strašně fascinuje. Já v práci vídám mrtvé lidi docela často, takže u vytržení jsem z toho zrovna nebyla.

No a následovala zase pěti hodinová cesta zpátky do hotelu. :D Mám dojem, že jsem víc času strávila v autobuse než v pohodlné posteli, ale co, to je fuk. Viděla jsem přesně to, co jsem chtěla vidět. Zažila přesně to, co jsem chtěla zažít. Kolik lidí může říct, že si seděli na Cheopsově pyramidě nebo že by lezli do Menkauerovy a málem si tam rozrazili hlavu. Nebo že by byli zasekaní v poušti? :D

No a aby se tedy jako neřeklo, že jsem neviděla ani hotelovou pláž, tak ten poslední den jsme před odjezdem vyběhli, abychom se stihli podívat, jak vypadá. :D



No prostě pláž - moře, voda, písek - nuda. :D Pyramidy a chrámy jsou lepší!

Komentáře

Oblíbené příspěvky