Všichni ve Slovinsku...

Letošním hitem sezóny je Slovinsko. Tedy alespoň já mám ten pocit. Všichni cestovatelé z různých blogů se tam vydávají. Když jsme s kamarádkami skoro před rokem bookovali tuhle dovolenou, tak to ani tolik atraktivně pro ostatní nevypadalo.

Není ta fotka nádherná? Jako už dva dny jsem se snažila napsat tenhle článek a vždycky skončila u toho, že jenom vejrám na tu fotku a nedělám nic jiného. *lol*

Takže pokračujeme, abych se taky konečně propsala k tomu, co jsme za ty tři dny ve Slovinsku viděli. Tohle byla jedna z těch dovolených, co jsme se rozhodli použít cestovku a na těch pár dní to stálo za to. Slovinsko je ovšem jedna z destinací, kam bych se definitivně chtěla vrátit na nějaký ten roadtrip. Chápejte, sice vás s cestovkou veze autobus ale to není ono, protože si nemůžete udělat zastávku u každé druhé říčky, která vypadá sympaticky a fotogenicky. :D

Takže naše první ranní zastávka vedla do městečka Maribor, které se pyšní nejstarší vinnou révou, co ochutnávají hosté. Je tu krásné malebné náměstíčko a na jednom z domků takový starý balkón, na kterém měl podle průvodkyně stát Adolf Hitler. No a pro ty, kteří milují mosty jako já, tak je tu taky jeden červený a jeden modrý.



Naše další zastávka vedle do oblasti Rogla, kde se nachází termální lázně Zreče. Předem jsme byli s holkami domluvené, že tyhle koupací výlety asi neklapnou, protože to je na mě málo akční, takže i tentokrát jsme měli asi 4 hodiny na to, abychom zabrouzdali po okolí. To je tak když se vydáte na kratší výlet ke kostelíku.


Vidíte na obrázku vpravo ten malý kostelíček nahoře mezi stromy? K tomu jsme se rozhodli, že vyrazíme. Vyzbrojeni odhodláním - v mém případě ještě inhalátory a Ibuprofenem (byla jsem po 2 měsíčním zápalu plic a navíc ještě po vyvrtnutí kotníku s nataženými šlachami v noze). Kamarádka Yveta vyzbrojena tou nejlepší obuví na podobné výšlapy - žabkami. A druhá kamarádka Lucka vyzbrojena těmi nejhoršími pajdajícími spolucestujícími jaké svět viděl, jsme skončili místo u kostela někde vysoko na vinicích na obrázku vlevo. *domyslete si smajlíka který mlátí hlavou o stůl* 


Ale tak jako moc pěkně jsme se prošli do kopce i z kopce za poledního sluníčka. Bylo to skrz rozbahněný les a vlastně i trochu ve stínu. Člověk si nemůže na nic stěžovat. Vždyť jsme potkali i místní zvířectvo - ovce. Už mi z toho Skotska docela chyběly. 

No a protože jsme měli už jen 1,5 hodiny na to, abychom se vrátili, tak jsme ani už dál nešli, pěkně vyrazili nazpátek a odměnili se zmrzlinovým pohárem, který byl politý Baileys a kávičkou, která se pro změnu jmenovala Rafaello. Někteří z nás trhali partu a dali si jen ledový čaj. 


Jako odměna to bylo úplně geniální a ta hodinová jízda do Ljubljany mi aspoň dovolila trochu relaxovat nohu. Heslo letošní dovolené bylo: #IBUPROFEN ZA ODMĚNU K VEČEŘI. 

Ljubljana, česky Lublaň, je strašně pěkné městečko, které je v létě přecpané turisty, kdybyste to náhodou nevěděli. :D Všichni se jedou kouknout na zdejší hrad, který se tyčí v kopci (dá se k němu jít pěšky) nebo vás tam vyveze lanovka za 4 euro zpáteční jízdenka. Výhled seshora definitivně stojí za to.


Je tu slavné Trojmostí, spousta historických budov a pokud člověk popojde o dva mosty dál, je tam Dračí most neboli Zmajski Most. Poznáte ho snadno, protože jsou na něm všude draci. 



Další den ráno jsme vyráželi za krásami přírody. Konečně. Tohle byl den, na který jsem se děsně těšila a zároveň se ho nejvíc obávala. Za dva měsíce, co jsem strávila doma v posteli se kapacita mých plic snížila, jeden čas to vypadalo, že bych mohla mít začínající astma a nebyla jsem schopná vylézt jedny schody bez toho, abych nevypadala jako kardiak v posledním tažení. Do toho ještě ta noha k ničemu. No prostě katastrofa.  

Ale abych nepředbíhala, naše první cesta vedla do městečka Bohinj, kde je nejenom to úžasné jezero z první fotky nahoře, ale taky socha chlapců, kteří jako první vylezli na Triglav, což je nejvyšší hora Slovinska a zároveň Julských Alp. 


Vidíte nad tou sochou takové ty bílé vrcholky hor? To je Triglav. A tu krásu toho křišťálově průzračnýho jezera ani nemusím popisovat. Ta mluví sama za sebe. Tohle mě fakt navnadilo. Asi bych to jezero byla schopná obcházet dlouhé hodiny, kdybych měla příležitost se sem ještě podívat. Od jezera jsme tedy plynule autobusem pokračovali k Savickému vodopádu. A ano, vylezla jsem to nahoru. Občas to bylo jen tak tak, ale vylezla.


Cestu nahoru po schodech lemují lavičky a člověk si může dělat přestávky a užívat si pěkné výhledy.


Když jsem se dostávali nazpátek dolů (rozumějte, když jsem se tam plazila a začala přemýšlet nad tím, jaké znám chirurgy, co by mě telefonicky instruovali, jak udělat amputaci vlastní končetiny), naše šikovná Yvetka si vyvrtla kotník. *hehe* 

Takže od té doby Lucka musela snášet dvě osoby z pochroumanýma nohama. Jako tomu prostě neuvěříte!

Další naše cesta vedla k městečku Bled, kde je stejnojmenné jezero a uprostřed něho malý ostrůvek s kostelíčkem. Nad jezerem se ještě tyčí na stráni Bledský hrad. 


No a protože pořádně nebylo vidět, že by na tom jezeře skutečně byl ostrůvek, když člověk chodí okolo jezera, tak jsme se rozhodli, že půjdeme hezky někam na kopec, pofotíme, slezeme dolů a budeme se kochat výhledem. Někde dáme zmrzlinku a užijeme si odpoledne, protože přece nebudeme řešit to, že nějaké končetiny odmítají spolupracovat. Jakýkoliv zdravotní problém se musí rozchodit, pokud se nerozchodí, znamená to, že je něco v nepořádku. 

Jo, ne nadarmo se říká, nelez na cestičky, co nejsou označené. Je možné se projít až na hrad hezky od lázeňské kolonády pěknou betonovou cestičkou. My jsme zvolili vyšlapanou stezku, která vedla na druhou stranu, protože jsme předpokládali, že tam bude nějaké roští nebo kus výhledu na ten slavný ostrůvek. Samozřejmě jsme skončili velkým krpálem až na hradě. To ani nemluvím o tom, že zezadu z hlavní brány je parkoviště, na které jezdí autobus zespoda z kolonády. *domyslete si smajlíka s motorovou pilou a vraždou v očích*

Velký problém ovšem je udělat fotku ostrůvku, musíte si ho vyfotit teprve za vstupem do hradu, protože je obehnaný vysokou zdí. Takže po 11 eurech jsem si konečně mohla udělat foto, vydechnout a uvědomit si, že ten den to prostě už na nějaké túry nebude.


Než jsme se doplahočili zase zpátky dolů, moje noha křičela nadšením a tak byl čas na další Ibuprofen. Ten den to naštěstí bylo všechno a potom jsme odjížděli do Lublaně zpátky na ubytování.

Třetí den opět svítilo slunce. Zapomněla jsem zmínit počasí kolem 33°C a slunečno. Tentokrát to bylo pohodové dopoledne, kdy jsme zamířili do oblasti Kranjske Gory, podívat se na skokanské můstky v Planici. Jako tak strašně nádherný výhledy jsem už dlouho neviděla. 



Odtud jsme pak cestovali podívat se do krasových jeskyní v Postojnu. Postojnska jama - nebo-li Postojnská jeskyně je dlouhý krasový komplex, kde se 3 kilometry jede vláčkem, a potom se 2 kilometry prochází pěšky. Teplota se pohybuje kolem 10-13°C po celý rok, takže pokud někdo míří na návštěvu teplé oblečení se vždycky hodí, jestli nechcete mrznout.

Lístky stály 26 euro a sami si můžete zvolit jazyk, v kterém si přejete, aby vás průvodce provázel. Čech tam žádný není. Ale za 3 eura si navíc můžete koupit audio průvodce, který má naprogramovanou češtinu. Největším lákadlem v jeskyních je pět metrů vysoký stalagmit, kterému se říká Brilliant a je celý sněhově bílý. Samozřejmě tu najdete i stalagmity a stalaktity různých barev, podle toho, který kov se vsáknul do vody. 

Určitě se mrkněte do Galerie, protože ty fotky jsou fakticky úžasný. 



Kousek od jeskyně je hrad zasazený do skály, který se jmenuje Predjamský hrad


No a protože přírodní krásy jsme vyčerpali a bylo na čase navštívit zase nějaká města, skončili jsme v městečku Kopper, odkud v podstatě šlo úplně všechno jak se říká "do kopru". Udělali jsme zastávku v době, kdy byla siesta, takže většina obchodů zavřená. My jsme si v malé italské pizzerii alespoň koupili pirohy, ale moc z městečka k vidění v té části, kde nám zastavili, nebylo. Snad jen historické malé náměstíčko.


A potom taky kolonáda. 


No a objevil se nápad, že by se nezastavovalo v městečku Portorož, protože jsme už tak měli zpoždění, ale že pojedeme rovnou do městečka Piran, kde se většina lidí v zájezdu chtěla koupat. Průvodkyně zrovna nadšená nebyla, ale co mohla dělat, když proti ní byli všichni. Takže nás  varovala, že pokud jeden člověk bude proti, jede se do Portorože. Když přišlo na hlasování, děda, který si celou dovolenou poctivě natáčel na kameru zvedl vesele ruku a jelo se na 35 minut do Portorože. Upřímně doufám, že má děda dostatek kvalitního filmového materiálu!



No, a po naší drobné zastávce jsme konečně dorazili k cíli. Městečku Piran, kde mělo být volné odpoledne. Tam už jsem začala být trochu nervozní, protože v polovině cesty historickým centrem, které je mimochodem fakt strašně pěkné jsem si špatně stoupla na kostkách. 



Došla jsem to až k tomu výklenku, který vidíte na poslední fotce a rozhodli jsme se, že se všechny musíme odměnit. Já začala Piňakoládou, holky každá měla jiný moc dobrý koktejl. 


Nějakou dobu jsme strávili jen sezením v kavárně a sledováním moře. A protože jsem si nebyla právě nejjistější, jak dlouho mi to bude trvat nazpátek, tak jsme vyrazili na místo určení, odkud jsme měli odjíždět domů. Dala jsem si závazek, že musím dojít alespoň do poloviny cesty a tam si dáme další dobrotu, abych na pauze odpočinula noze. Tentokrát vyhrál zmrzlinový pohár. 


No a posilněná zmrzkou, jsme se konečně doplazili na místo, kde měl parkovat autobus. Stihli jsme si udělat fotky při západu slunce. Poslední dvě jsou focené mobilem, protože už se mi vybila baterie ve foťáku. 


No, sluníčko zapadlo a my mohli vesele vyrazit domů. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky