West Highland Way den 07...

Den sedmý 3.5. začal katastrofálně už od rána.  Kocovina, a úplně na prd. Ani gratulovat jsme nemohli.

Zprávy hlásily hnusné počasí. Jak jinak. Po několika hodinách jen v mracích a za deště už stejně člověk neví, jak vypadá sluníčko, nebo co znamená být pořádně v teple. Nejprve jsme tedy z hotelu vyrazili na autobus a přejeli do Kinlochlevenu, kde jsme chtěli navázat na WHW. Lístek stál 5.30 liber. Aby toho nebylo málo, dorazili jsme přímo včas, protože jak se jelo podél skal plných zatáček, Hance bylo zle od žaludku. Delší cestu by pravděpodobně nezvládla (kocovina, ale nechce to dodnes přiznat :D ).

Jako první jsem hledala hotel nebo bar, v kterém bych si nechala dát razítko, ale posílali mě od jednoho místa ke druhému, až jsem se na to vykašlala a řekla si, že razítek už mám dostatek. Další nepotřebuju.

Bez dalšího otálení jsme vyrazili za městečko a první, co jsme potkali, byl samozřejmě kopec. Pohoda. Už nepředpokládáte, že byste někdy šli po rovné silnici, takže jak jinak. To by ještě nebylo to nejhorší, kdyby celá cesta nebyla kamenitá. A protože po všech těch kamíncích stékala ještě voda, bylo to mnohem víc klouzající.


Ten den nás čekalo mnoho kopců a mezi nimi nebyl právě dobrý signál. Takže kdykoliv jsme se dostali někde dostatečně vysoko, kontrolovala jsem mobilní telefon, zda-li už je mimino na světě. Nebylo (jiná více pravděpodobná alternativa - bylo, ale rodiče jsou příliš zničení, aby dali někomu vědět). Už hned ten první kopec nás dokázal uchvátit svým výhledem. Oficiálně jsme procházeli zezadu údolí Glencoe. Ve slunečním svitu to musí být nádhera.


První část cesty na nás pouze dopadala sražená mlha, protože jsme se pohybovali příliš blízko mraků. Takže několik prvních mil bylo sice mokřejších, ale relativně úplně jednoduchých, když člověk vždycky vystoupal táhlý kopec. Ovšem hnali jsme se vstříc mrakům a nevypadalo to na právě optimistické odpoledne. Taky se veškeré předpovědi vyplnily.


Přestože příroda kolem nás vypadala úchvatně a na každém kroku mi stály modelem nějaké ovce nebo jehňata, počasí se jen a jen zhoršovalo. Z pravidelného mžení to přešlo v soustavný déšť. Ze soustavného deště soustavný liják. Museli jsme udělat pauzu na nasazení pláštěnky, protože jsem nechtěla, aby se mi dostala voda do zrcadlovky.


Díky rozvodněným kalužím jsme měli někteří z nás promočené boty, protože se špatně skákalo přes kameny a tohle byl možná ten úsek cesty, kdy by člověk řekl, že asi budeme co nejvíc nesnášet, ale zpětně mi to přijde jako to nejlepší, co jsme mohli zažít. Ani jednou jsem si neřekla, že by bylo lepší to prostě otočit a vzdát. To mě fakt nenapadlo. Když už jednou člověk vyrazí na podobnou cestu, tohle počasí přesně předpokládá a tak jsem na něj byla psychicky připravená a bylo mi to v podstatě jedno. Nehledě na to, co se dělo kolem, stejně jsem si tu cestu užívala.



Jedna z nejúžasnějších věcí ve Skotsku jsou všelijaké ruiny. Za mě dávám ruku nahoru, protože pokaždé, když nějaké podobné potkáte, vždycky je musíte prozkoumat. Nehledě na počasí. To je prostě nepsané pravidlo. :D


Jak se počasí jen horšilo, naše skupinka hrála hru "Kdo je nejmíň promočený vyhraje" - když jsme nasadili pláštěnky, díky špatnému terénu se hra změnila na "Vyhrává ten, kdo si co nejmíň nabere do bot" a ke konci jsme pomalu mohli naši hru upgradeovat díky rozbahněným lesním cestám a promáčeným loukám na "Kdo má ještě stále boty na nohou vyhrává". Jediným světlejším bodem bylo, že déšť polevoval.



Ten den jsme za sebou měli přes patnáct kilometrů a původní plán bylo, že si cestu rozdělíme na dva úseky. Takže jsme se začali shánět po místě na přenocování. Museli jsme někde stanovat. Další zádrhel nám nastal, když les, kde jsme původně plánovali přenocovat vykáceli kvůli revitalizaci, protože veškeré okolí bylo podmáčené a nebylo možné na něm postavit stan.


 Tady už se objevil ten drobný alarm, ale řekli jsme si, že máme ještě nejmíň tři hodiny do západu slunce a tak definitivně ještě můžeme nejméně dvě hodiny jít, až náš problém začne být akutní. Vyrazili jsme do dalšího kopce, kde jsme uprostřed měli dvě možnosti cesty. Buď vyrazit po cestě doprava do kopce, kde se táhla brána (podobná těm, kterými jsme procházeli předešlý týden, ale na bráně nebylo označení WHW) nebo jít rovně do kopce skrz pěšinu, co vypadala, že ji používají pouze ovce a byla plná ovčích bobků. Zvolili jsme horší alternativu - ovčí bobky. A světe div se, o dva kilometry později tam byla značka WHW (poučka pro všechny, kdo by se chtěli vydat podobně jako my, prostě následujte cestu, která se vám vždycky zdá nejhorší, je to ona). :D

Vylezli jsme na poslední kopec, až jsme se dostali do normálního lesa. Dobrá zpráva byla pouze jedna, dostala jsem od kamarádky fotky mimina. :D Vypadala to, že asi dneska budeme stanovat v lese a doufali jsme, že nebude podmáčený. Ovšem v dálce pod kopcem se rýsovaly bílé fleky, které vypadaly jako karavanový kemp.


Zcela jistě to nebyly ovce. Velikost bílých fleků, co jsou ovce se naučíte velmi snadno rozeznávat během toho týdne. Bylo úplně jasné, že je to civilizace. Ten den jsme za sebou museli mít už nějakých 11 nebo 12 mil (18 km). Šli jsme to prakticky bez zastávky, protože jsme si neměli kde udělat pauzu na jídlo. Nikde nebylo nic krytého, aby nám jídlo nejdřív nezmoklo.

Maruška při vidině kempu úplně ožila. Moje klouby při vidině vzdálenosti mezi kempem a námi nesouhlasně zasténaly, ale pokud volit možnost, kde stanovat, vždycky vyhrává kemp. Takže jsme se vydali pěkně po docela dobré cestě dolů skrz hluboké lesy.

Plánovalo se, že to nebude trvat dlouho. Nevypadalo to dál než 2km. Tedy alespoň vzdušnou čarou. Než jsme došli, bylo to o 140 lesních zatáček a pět kilometrů později. *sad sigh*


Ani nadšení z toho, že se na druhém konci světa narodilo kamarádce dítě nedokázalo přehlušit bolest: ramen, zad, kyčlí, kolen, kotníků a plosek nohou. Mám takový matný pocit, že mě ten den bolelo úplně všechno. :D A když jsme konečně došli do kempu pod horou Glen Nevis, nejhorším nepřítelem se mi stala cesta do umývárny 50 metrů tam a zase zpátky. :D

Dorazili jsme někdy v půl osmé večer, takže oficiální recepce byla zavřená. Normálně se platí 9,50 liber na osobu na noc. My jsme chtěli vyrazit ráno co nejdřív a dojít ty poslední 2-3 míle do Fort Williamu, protože tam na nás měla čekat Terka.

Unavení jsme pojedli, popili, napsali SMS Terce, že další den to stíháme bez problémů a když to dobře půjde, můžeme chytit vlak do Edinburghu v 11:40. Pak už se šlo spát.

Komentáře

Oblíbené příspěvky