West Highland Way den 06...

Den šestý 2.5. jsme se vzbudili, protože lidi kolem nás rozpouštěli tábor. Byla to nějaká skupinka táborníků, kteří naházeli všechno do dodávek na parkovišti (včetně stanů a batohů) a potom se vydali s průvodcem pěšky pronásledovat zdejší zvířectvo. Obloha sice byla pošmourná, ale nepršelo. Bod k dobru. Náš stan vydržel. Ani nebyl tolik mokrý, ale Hanka ho měla opět celý promočený, takže jsme museli hledat nějaké ubytování, kde bychom ho usušili.

Hned jak skupinka odešla, přivítali nás srnky a jeleni kolem. Na okolních vrcholcích hor za noc připadl sníh. Ještě jsem nebyla ani půl hodiny čistého času vzhůru a už jsem v mokrém lese seděla na prdeli, protože mi uklouzly nohy. Dobré je, že jsem s nima neskončila v malé strouze a nemusela cestovat s mokrýma botama. Špatné je, že touhle smutnou událostí den teprve začínal. :D


Po mém "velkolepém" startu jsme hned vyrazili do mírného kopečku, který vedl kolem nebo skrz les. Srnky a jeleni na každém kroku. Jedna strana oblohy se začínala krásně modrat a slibovala sluníčko, druhá zůstávala zakaboněná a tak jsme očekávali, kterým směrem zavane vítr a jak to dopadne tentokrát. Trochu jako když čekáte na rozdvojenou osobnost a nevíte, kdo vyhraje. :D


V začátku to bylo především sluníčko a tak se nám naskytli úplně úžasné pohledy na blankytně modrou oblohu a hory v dálce. Tenhle den jsme se měli přiblížit k údolí Glencoe. Strašně jsem se těšila, protože na fotkách vypadalo nádherně. Měli jsme zdolat vzdálenost z Inveroranu do Kings House, kde měl být za hotelem neoficiální kemp. Něco podobného jako v Inveroranu. Tenhle úsek byl jen necelých 10 mil (16km). Nastávali nám volnější dny. Měli jsme to spočítané akorát. Podle dní nám to vycházelo. Už akorát zbývalo, aby si Hanka někde usušila stan. Můj telefon trochu zastávkoval. Především díky tomu, že mu v noci dala zabrat ta zima a vichr. Ráno jsem ho zapnula. Baterie psala 43%, ale jakmile jsme vyrazili na cestu a já se chtěla podívat, jestli v Kings House bude nějaké místo v hotelu, telefon chcípl a byl vybitý na 3%. Tohle udělal chudák poprvé. Asi nebyl zvyklý na skotské počasí. Tak jsme ho šoupli na powerbanku a čekali, jak to dopadne.

Mezitím jsme zdolali nějaký kus cesty. Skrz pěkně táhlý kopec jsme mohli pozorovat mokřady na jedné straně a hory na druhé. Počasí si s námi hrálo na schovávanou. Chvilku slunce, chvilku mráček, ale co bohužel nepolevovalo byl studený vítr. Maruška byla opět promrzlá a náladu jí zlepšovalo, že hledáme nějaké ubytování (preferujeme hotel).


S první powerbankou jsem neměla štěstí a byla vybitá, takže mi Hanka zapůjčila druhou. Ovšem v těch přípravách na cestu mi úplně vypadlo podívat se do kalendáře, zda-li Británie neslaví nějaký svátek. Už minulý rok jsem měla podobný problém, protože v tomhle čase jsem byla v Irsku, kde měli bank holiday. A samozřejmě ho měli i tady. Což znamenalo, že veškerá ubytování v okolních osadách, kterými jsme měli procházet byla beznadějně vyprodaná. Ať už kolem Kings House, v Kinlochlevenu a skoro všechno i ve Fort William. To bylo taky jediné větší městečko, kde jsme našli hotel za rozumnou cenu a ne třeba za předražených 30 000,- na noc pro tři lidi. To jsme odmítali dát.

Jak jsme se postupně blížili ke Glencoe, cesta byla čím dál tím nepříjemně kamenitější a obloha podezřele tmavší a tmavší.


Chtěla jsem se přece jenom zeptat osobně v osadě Kings House, jestli skutečně nemají v okolí nějaké ubytování, ale nápis na bráně hlásil, že celý Kings House je zavřený kvůli rekonstrukci a je to jedno velké staveniště. :( Tak tohle moc nevyšlo.

Nad námi se objevila ve výšce lanovka a to znamenalo, že jsme u Glencoe návštěvnického centra, které je zároveň lyžařským střediskem.


Zapluli jsme dovnitř, dali si kafe a cider a pozorovali déšť z okna. Už to tu bylo zase. Řešit ubytování. V areálu měli několik chatek. Od těch hobitích, až po normální hotel. Tajně jsme doufali, že bychom se alespoň někde mohli vyspat v hobití chatce. Ovšem když jsem se ptala na recepci, tvrdili, že mají plno. Očividně byly ty chatky prázdné, protože několik lidí tam nakukovalo dovnitř a nesvítilo se v nich, ale tak pravděpodobně nechtěli uklízet po té jedné noci, když jim pak začínaly svátky.


Hledala jsem tedy dál. Celý Kinlochleven byl plný. Zbýval skutečně jen ten Fort William (cíl naší cesty). Takže jsem zabookovala hotel na noc a už jsme měli pouze jediný cíl, najít nějaký spoj do Fort Williamu. Podle internetu měl kolem čtvrté jet autobus od křižovatky, kde si ho člověk musel stopnout (viděli jsme to na vlastní oči, když jsme přicházeli po cestě, takže se to jevilo jako realita).

Pojedli jsme ještě kuřecí burger s hranolkami, abychom zabili nějaký čas a potom jsme vyrazili na lov autobusu. Po dvaceti minutách, co jsme tam stáli, zmokli, do toho začal padat sníh a vykouklo sluníčko, jsme si fakt díky ostrému větru připadali jako ledové sochy.

Zastavila nám dodávka, jestli nepotřebujeme někam odvézt, ale pán jel jen malý kousek a Fort William bylo vzdálené skoro 25 mil (40km). Stáli jsme dál a když už to začínala být hodina, co autobus nedorazil, tak jsme se rozhodli stopovat.

První projelo sportovní auto, ale hned druhé auto zastavilo. Sice asi 100 metrů ta námi, ale potom k nám začalo couvat. Řidička kolem padesáti ani tentokrát nejela do Fort William, ale Kinlochmore. Bylo to lepší než nic. Rozhodně jsme tentokrát na to kývli, protože se zase začala kupit mračna a vypadalo to, že stejně znovu promokneme. Alespoň chvíli jsme se mohli zahřát. Paní nám slíbila, že nás vyhodí u autobusové zastávky, abychom se mohli podívat na autobus a hned vedle, že je kavárna, kde můžeme zabít čas než pojedeme. Poděkovali jsme jí na sto tisíckrát, protože chvíli potom, co jsme vlezli do auta samozřejmě slejvák. Vyprávěla nám o okolní přírodě. Poukazovala na hory a údolí kolem a vyklubala se z ní úplně výborná společnost.

Paní se jmenovala Sandy, byla to Angličanka a ve Skotsku obvykle provádí turisty po horách, ale ten den měla volno. Vysvětlila nám, že kdybychom byly chlapi, určitě by nám nezastavila, ale protože jsme byly chodci-holky a bylo jasné, že jdeme West Highland Way, tak očividně potřebujeme pomoc.

Vylíčili jsme jí náš příběh a jak tak ubíhala konverzace a ona se blížila domů, koukla na ceduli a když zjistila, že Fort William je jen dalších 12 mil daleko, rozhodla se, že nás odveze celou cestu, abychom si nemuseli dělat starosti. Byl to pravděpodobně ten nejmilejší člověk, kterého jsme potkali. Nechtěla od nás nic. Především žádné peníze za benzín, protože dle jejích slov je pomoc druhému jen obyčejná slušnost. Hned jak budu mít miliony, postavím jí zcela jistě nějakou sochu, protože tahle ženská si ji zaslouží.


Od téhle katastrofy nás Sandy zachránila. Sice jsme tu noc měli místo, kde jsme se mohli prosušit, taky jsme ze sebe mohli sundat to promočený oblečení, ale to ještě stále neřešilo, že tímhle naše cesta nekončí. Byli jsme ve Fort Williamu, ale rozhodně jsme byli rozhodnutí vrátit se na poslední úsek cesty do Kinlochlevenu (dojet tam autobusem) a odtamtud dojdeme do Fort Williamu znovu.

To odpoledne mi psala kamarádka z Ameriky, že už jí praskla voda a začíná rodit. Z toho důvodu jsme ještě vyrazili poctivě do obchodu, abychom mohli ciderem zapít nového rodícího se tvora, co se dral na svět na druhém konci světa. :D

Pak už se to spalo docela dobře. Sem tam jsme v noci s kamarádkou komunikovali přes messengera, abychom byli v obraze jak to vypadá, ale stále žádná novinka. Dítě stále nikde. :D

Komentáře

  1. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Přidejte se k úspěšným Spojte se s více než 4 miliony obchodníků a investorů ze 170 zemí

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky