West Highland Way den 05...

Den šestý 1.5. jsme se v Tyndrumu probudili do relativně podmračeného dne a předpověď nevypadala zrovna optimisticky. Zatím to šlo, ale kam jsme měli namířeno, tak mračna slibovala jen déšť a ještě víc deště.

Jako první jsme ráno zamířili ještě do obchůdku pro nějaké potraviny, protože bylo jasné, že jídlo seženeme až za dva dny. Maruška si přikoupila do stanu deku. Jednak jako suvenýr pro rodinu, jednak jako další vrstvu na zahřátí do stanu.

První kousek stezky nás vedl skrz městečko, podél lesa a mezi staveními. Fakt jsem si tenhle úsek užívala, nehledě na to, že nám bylo jasné, že ten den zmokneme.



Další zastávka vedle do Tyndrum Inn, kde jsem na druhý pokus zkoušela, zda bude někdo na recepci a dostaneme razítka na pohlednici. Slečna tentokrát sice byla ochotná, ale bohužel je neměla u sebe a tak jsem musela do baru, kde je číšník měl.


Ironicky byl tohle v podstatě nejsnadnější úsek cesty. Většina stezky se klikatila podél úpatí kopců. Naše první zastávka měla být v Bridge of Orchy nějakých 6,5 míle (10,5km). Nadšeně jsme se vydali a překvapivě zjistili, že tyhle úseky WHW už nejsou tolik populární, protože lidí jsme nepotkávali právě mnoho. Je pravda, že někomu se scenérie můžou okoukat po hodinách, co před s sebou máte pouze relativní rovinku, v dálce a vpravo jen kopce a vlevo koryto řeky, ale aspoň to rychleji utíká, když se nemusí šplhat do kopce. O kochání není nouze a na každém kroku nás provázely ovce.


Monotónní chůzi po rovince od sebe oddělovali jednotlivé pastviny, kde tentokrát nebyla vrátka, na která jsme byli zvyklé už dlouhé dny, ale museli jsme přelézat ohrazení. Byla to zábavnější část dne, protože pokud se člověk naklonil na nějakou stranu až příliš, převážil ho batoh a nikdo nechtěl skončit s obličejem v blátě.  :D


Jak jsme si libovali, že cesta je relativně jednoduchá, bylo jasné, že nemáme chválit den před večeří, protože pak začínala ta zajímavější část. Dostat se ještě trochu níž skrz pastviny do údolí, na cestu, kterou se sestupovalo k Bridge of Orchy. 

Znamenalo to procházet skrz kamenitou cestu, kde jste občas ani tu cestu neviděli, kudy vede.


Za den to byl nejnáročnější úsek už jen proto, že si člověk musel dávat pozor, aby neskončil na zemi, protože kameny nebyly zrovna nejstabilnější, ale pořád to nemělo na kamenné schody z předešlého dne a přeskakování potůčků, takže za tenhle relativní oddech jsme byli vděčné. 

Čím víc jsme se ovšem blížili a začínala se před námi rýsovat civilizace (rozuměj 4-5 baráčků v osadě Bridge of Orchy ne velkoměsto), mraky byly čím dál tím níž a čím dál tím černější. 



Za mírného poprchávání jsme dorazili do restaurace a protože jsme na internetu četli jen samé dobré věci o místní restauraci (rozuměj, všichni se tam zastavují na burger s hranolkama, protože všichni chodci před sebou mají ještě cestu do Inveroranu), tak jsme se nechali zlákat taky (především proto, že se venku rozpršelo) a poprvé jsme se pořádně rozšoupli - kafe, cider, čaj a burger s hranolkama.


Po skoro třech hodinách jsme ovšem museli pokračovat. Cesta se sama neujde. Počasí se rozhodně nemělo umoudřit a vítr jenom zesiloval. Do Inveroranu jsme to měli skoro 8 mil (12km). Museli jsme přes několik táhlých kopců.

Hned na tom prvním za hotelem (je vidět na obrázku výše) jsme mysleli, že vyplivneme duši a alespoň v mém případě jsem si říkala, že ten burger zase poctivě vrátím pod moje nohy na cestu, než jsme se samozřejmě rozešli trochu víc. Vítr byl fakt nepříjemně studený, ale posíleni ciderem a díky tomu, že se stále stoupalo jen do kopce jsme se zahřáli jedna dvě.

Cesta se tentokrát zdála nekonečná. Především díky počasí, protože začalo pršet. Na kopci už tolik teplo nebylo a vítr byl cítit. Mrzli jsme. Jako vážně. Mraky klesly tak nízko, že jsme v nic skoro procházeli. V tomhle počasí jsme měli stanovat. Po cestě nás držela jediná spásná myšlenka, že až budeme procházet kolem hotelu v Inveroranu, zkusíme se zeptat, jestli nemají volné místo.


Po nekonečných kilometrech jsme se dostali do hotelu, já zaplula pro razítka a ještě než jsem se zeptala na místo, zdržovali tam Němci, kteří se snažili domáhat nějakého ubytování, přestože jim majitel na recepci opakovaně vysvětloval, že jsou plní a kolem žádný jiný hotel není (to jsme věděli). Ještě aby v takhle hnusným počasí měli volno. Takže nám skutečně nezbylo nic jiného než stanovat.

Na neoficiálním místě pro kempování (louce pod mostem za hotelem) se ovšem kempovat nedalo. Byla podmáčená. Sice tam už dva stany stály, ale s holkama jsme se nakonec shodli, že zkusíme jít alespoň kousíček a třeba najdeme příhodné místo. Společnost nám dělali jen srnky a jeleni.


Netrvalo dlouho a po pár stovkách metrů jsme si všimli, že nad parkovištěm je nějaký kousek lesíku a v něm asi osm stanů. Takže jsme se připojili k ostatním, co nejrychleji postavili stany, zalezli úplně zmrzlí dovnitř, natáhli všechno, co ještě bylo suché a modlili se, aby zítřejší den nepokračoval stejně.

Polovinu noci jsem byla vzhůru, protože jsem cestovala s nevyzkoušeným stanem a doufala, že to počasí vydrží. Vydržel. Vítr byl úplně neskutečný. Déšť ho bičoval do časných ranních hodin. Maruška se konečně díky dece vyspala v teple a nejhorší den jsme měli co se počasí týká skutečně za sebou.

Komentáře

Oblíbené příspěvky