Přeskočit na hlavní obsah

West Highland Way den 05...

Den šestý 1.5. jsme se v Tyndrumu probudili do relativně podmračeného dne a předpověď nevypadala zrovna optimisticky. Zatím to šlo, ale kam jsme měli namířeno, tak mračna slibovala jen déšť a ještě víc deště.

Jako první jsme ráno zamířili ještě do obchůdku pro nějaké potraviny, protože bylo jasné, že jídlo seženeme až za dva dny. Maruška si přikoupila do stanu deku. Jednak jako suvenýr pro rodinu, jednak jako další vrstvu na zahřátí do stanu.

První kousek stezky nás vedl skrz městečko, podél lesa a mezi staveními. Fakt jsem si tenhle úsek užívala, nehledě na to, že nám bylo jasné, že ten den zmokneme.



Další zastávka vedle do Tyndrum Inn, kde jsem na druhý pokus zkoušela, zda bude někdo na recepci a dostaneme razítka na pohlednici. Slečna tentokrát sice byla ochotná, ale bohužel je neměla u sebe a tak jsem musela do baru, kde je číšník měl.


Ironicky byl tohle v podstatě nejsnadnější úsek cesty. Většina stezky se klikatila podél úpatí kopců. Naše první zastávka měla být v Bridge of Orchy nějakých 6,5 míle (10,5km). Nadšeně jsme se vydali a překvapivě zjistili, že tyhle úseky WHW už nejsou tolik populární, protože lidí jsme nepotkávali právě mnoho. Je pravda, že někomu se scenérie můžou okoukat po hodinách, co před s sebou máte pouze relativní rovinku, v dálce a vpravo jen kopce a vlevo koryto řeky, ale aspoň to rychleji utíká, když se nemusí šplhat do kopce. O kochání není nouze a na každém kroku nás provázely ovce.


Monotónní chůzi po rovince od sebe oddělovali jednotlivé pastviny, kde tentokrát nebyla vrátka, na která jsme byli zvyklé už dlouhé dny, ale museli jsme přelézat ohrazení. Byla to zábavnější část dne, protože pokud se člověk naklonil na nějakou stranu až příliš, převážil ho batoh a nikdo nechtěl skončit s obličejem v blátě.  :D


Jak jsme si libovali, že cesta je relativně jednoduchá, bylo jasné, že nemáme chválit den před večeří, protože pak začínala ta zajímavější část. Dostat se ještě trochu níž skrz pastviny do údolí, na cestu, kterou se sestupovalo k Bridge of Orchy. 

Znamenalo to procházet skrz kamenitou cestu, kde jste občas ani tu cestu neviděli, kudy vede.


Za den to byl nejnáročnější úsek už jen proto, že si člověk musel dávat pozor, aby neskončil na zemi, protože kameny nebyly zrovna nejstabilnější, ale pořád to nemělo na kamenné schody z předešlého dne a přeskakování potůčků, takže za tenhle relativní oddech jsme byli vděčné. 

Čím víc jsme se ovšem blížili a začínala se před námi rýsovat civilizace (rozuměj 4-5 baráčků v osadě Bridge of Orchy ne velkoměsto), mraky byly čím dál tím níž a čím dál tím černější. 



Za mírného poprchávání jsme dorazili do restaurace a protože jsme na internetu četli jen samé dobré věci o místní restauraci (rozuměj, všichni se tam zastavují na burger s hranolkama, protože všichni chodci před sebou mají ještě cestu do Inveroranu), tak jsme se nechali zlákat taky (především proto, že se venku rozpršelo) a poprvé jsme se pořádně rozšoupli - kafe, cider, čaj a burger s hranolkama.


Po skoro třech hodinách jsme ovšem museli pokračovat. Cesta se sama neujde. Počasí se rozhodně nemělo umoudřit a vítr jenom zesiloval. Do Inveroranu jsme to měli skoro 8 mil (12km). Museli jsme přes několik táhlých kopců.

Hned na tom prvním za hotelem (je vidět na obrázku výše) jsme mysleli, že vyplivneme duši a alespoň v mém případě jsem si říkala, že ten burger zase poctivě vrátím pod moje nohy na cestu, než jsme se samozřejmě rozešli trochu víc. Vítr byl fakt nepříjemně studený, ale posíleni ciderem a díky tomu, že se stále stoupalo jen do kopce jsme se zahřáli jedna dvě.

Cesta se tentokrát zdála nekonečná. Především díky počasí, protože začalo pršet. Na kopci už tolik teplo nebylo a vítr byl cítit. Mrzli jsme. Jako vážně. Mraky klesly tak nízko, že jsme v nic skoro procházeli. V tomhle počasí jsme měli stanovat. Po cestě nás držela jediná spásná myšlenka, že až budeme procházet kolem hotelu v Inveroranu, zkusíme se zeptat, jestli nemají volné místo.


Po nekonečných kilometrech jsme se dostali do hotelu, já zaplula pro razítka a ještě než jsem se zeptala na místo, zdržovali tam Němci, kteří se snažili domáhat nějakého ubytování, přestože jim majitel na recepci opakovaně vysvětloval, že jsou plní a kolem žádný jiný hotel není (to jsme věděli). Ještě aby v takhle hnusným počasí měli volno. Takže nám skutečně nezbylo nic jiného než stanovat.

Na neoficiálním místě pro kempování (louce pod mostem za hotelem) se ovšem kempovat nedalo. Byla podmáčená. Sice tam už dva stany stály, ale s holkama jsme se nakonec shodli, že zkusíme jít alespoň kousíček a třeba najdeme příhodné místo. Společnost nám dělali jen srnky a jeleni.


Netrvalo dlouho a po pár stovkách metrů jsme si všimli, že nad parkovištěm je nějaký kousek lesíku a v něm asi osm stanů. Takže jsme se připojili k ostatním, co nejrychleji postavili stany, zalezli úplně zmrzlí dovnitř, natáhli všechno, co ještě bylo suché a modlili se, aby zítřejší den nepokračoval stejně.

Polovinu noci jsem byla vzhůru, protože jsem cestovala s nevyzkoušeným stanem a doufala, že to počasí vydrží. Vydržel. Vítr byl úplně neskutečný. Déšť ho bičoval do časných ranních hodin. Maruška se konečně díky dece vyspala v teple a nejhorší den jsme měli co se počasí týká skutečně za sebou.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Z vedra do výhně Egypta...

Už je to tady! Zase na cestách. Pokud jsem tvrdila, že letos všichni jeli do Slovinska na outdoor aktivity, potom druhá polovina národa Čechů a Slováků vyrazila do Egypta do Hurghady na válecí dovolenou. Nikdy nikoho nepomlouvejte, protože na 99% vám tam všichni budou rozumět.

Tentokrát jsme jeli s kamarádkou Péťou, kterou jsem před rokem potkala v Indii. Obě dvě jsme chtěli do Egypta a obě dvě jsme neměli nikoho, kdo by jel s námi, protože však to znáte. Když tě nesežere žralok (chvíli předtím proběhla v novinách ta zpráva, kdy žralok pokousal toho pána v Egyptě), tak tě dostane písečná bouře. Jistě! Jako kdyby se v Egyptě snad hnul lísteček a foukalo (rozumějte, fakt směšná představa při těch 38 stupních ve stínu a vánek? - co to jako je? Jak se to projevuje?). No a pak samozřejmě strach z teroristů, protože ti určitě čekají až vyjedu za hranice! Ach jo. No a nakonec ještě jsem oznámila, že chci plout po Nilu a začali důležité a světaznalé rozbory nebezpečí, kdy mě sežere na Nilu …

Jak jsem si splnila sen v Jordánsku...

Znáte to, to si takhle otevře Ryanair novou linku někam, kam se člověk mohl předtím dostat za neskutečné peníze a hned tam je celý český národ... společně se mnou.

Ryanair otevřel linku z Prahy do Ammánu, hlavního města Jordánska. Co mám na seznamu už spoustu let je skalní městečko Petra. Všichni z Instagramu známe ty fotky, kde sedíte někde vysoko na vyhlídce a pod sebou máte Pokladnici. Přesně jak ji mám já na obrázku vlevo. A samozřejmě, že i já mám úplně stejnou fotku. Když všichni, tak tentokrát já taky hned z několika důvodů. Za prvé, vůbec jsme nevěděli, že na tuhle vyhlídku vlastně jdeme. To je tak, když neumíte číst v mapě a pořád čekáte, kdy se konečně objeví ty zatracený chrámy v překladu Královské hrobky (a jak vysoko je asi museli postavit, ty lidi byli úplný idioti!). Pak vyjdete nějakých 700 schodů, dostanete se na vysokou skálu z které se vám dělá zle jen pohlédnete dolů a protože je tam cedule, že je tam vyhlídka, když už jste nahoře a ty zatracený chrámy tady nikde …

Hurá akce do Dubaje...

Nedávno jsem zjistila, že mi teď ke konci roku ještě zbývají 2 dny dovolené a s volnem v práci mi to vyšlo na celý týden ani nevím jak. Nějaký čas jsem spekulovala nad tím, jestli někam vyrazit a pak jsem si řekla, proč si ke konci roku neodpočinout a nejet někam s cestovkou, kde všechno zařídí. Jedinou podmínku jsem měla, že jsem chtěla někam do tepla. Už dvakrát jsem na dlouhých cestách přesedala v Dubaji na letišti a dvakrát jsme si s kamarádkou Luckou, která se mnou většinou jezdí říkali, že bychom se tam chtěli kouknout na delší čas. Jenom tam a uvidíme, jak by vyšel čas. No a pak nás... ok, mně inspirovaly akční letenky do Dubaje. S cestovkou to na 5 dní vycházelo někde kolem 13 500,- jen se snídaní, plus samozřejmě kapesné a výlety. Když si vezmete, že třeba lístek na nejvyšší budovu světa stojí 135 AED (na naše 810,-), ty ceny vám strašně rychle naskáčou. Musíte platit dopravu z hotelu po městě, protože byl docela daleko od centra. Musíte něco jíst. Chcete si něco kupovat. Za…