West Highland Way den 04...

Den čtvrtý 30.4. jsme už ráno měli jasno v tom, že se musíme posunout víc dopředu, protože jsme večer předem domluvili s Terkou, že budeme 4.5. ve Fort Williamu, kam mezitím  dorazila a kde si zabookovala pokoj až do té doby. Takže jsme to nesměli přehánět a nikde moc neokounět. Náš plán pro den byl jasný.

Dostat se co nejrychleji do Inversnaidu, chytit loď na druhou stranu jezera, chytit autobus a  popojet do Tyndrumu, kde by zaprvé měl být kemp. Za druhé tím naženeme naše zpoždění a definitivně se ujistíme v tom, že to zvládneme do naší časové lhůty. Mohli jsme samozřejmě nasednout na loď už rovnou v Rowardennanu, ale nechtělo se nám zkracovat si cestu až tolik, takže jsme se nakonec rozhodli pro ten Inversnaid vzdálený 7,5 míle (12km).

Už ráno slibovalo krásné počasí. V Rowardennanu v hotelu jsme ještě posnídali a potom jsme se podél jezera vydali na cestu. Stezka tentokrát vedla lesem podél břehu jezera. Někdy jsme museli přecházet potoky přes most, jindy jsme museli přeskakovat kameny poházené v říčce, aby člověk přešel suchou nohou. Cesta pro změnu vedla i po skalách nebo uměle vytvořených schodech.


Po pravé straně pouze les nebo skály, kde se pomalu ani nedalo vyhnout, pokud šel někdo naproti a levou stranu cesty lemovaly už tradiční výhledy na jezero. Slíbili jsme si, že se prostě nebudeme nikde zastavovat, ale to prostě nešlo. Kochací pauzy musely být. :D Především při tak hezkém počasí. Kdybychom věděli, co nás čeká, myslím, že bychom si to užili ještě o trochu víc. :D



Asi největší problém jsme měli v místě, kde je cesta po skalní římse. Prostě si tak v klídku jdete a před vámi asi 2 metry skály, kde máte na velikost chodidla místo a musíte se po ní přesunout na druhou stranu. Nikde žádnou možnost se přidržet. Prostě se na ni naplácnete a posouváte se dopředu. Úplné žůžo dobrodrůžo s batohem (rozuměj, když jsme to viděli, mysleli jsme, že nás omejou). Tady musím zmínit Hanku, protože mívá závratě a bojí se výšek, takže pro ni to nebylo zrovna nejjednodušší. Ale zvládla to. Je to šikovná ženská. :)

Nejhorší je představa, že pokud by se vám něco stalo kdekoliv na cestě, tak prostě špatně budete vysvětlovat záchranářům, kde se nacházíte, protože nemáte nejmenší ponětí. Pokud byste tedy přežili ten pád z římsy a s tím těžkým batohem se pak neutopili v jezeře.

Cesta se nám postupně klikatila trochu hlouběji do lesa a aniž bychom ho nějak hledali, procházeli jsme kolem bothy. Což je kamenný přístřešek pro lidi, kteří potřebují někde přenocovat. Na celé trase WHW jsou jenom dvě, právě tady v téhle oblasti kolem jezera. Samozřejmě, že jsme ji museli jít prozkoumat. Když už jsme šli kolem, tak by byl hřích se nepodívat, jak je to vybavené a co od toho člověk může očekávat.

V kamenném domku najdete všechno, co byste snad mohli potřebovat a cokoliv tam necháte, tak to tam zůstane. Ne jako v České Republice, kde cokoliv necháte, tak vám během pár minut někdo ukradne.



Hodně chodců se snaží tady alespoň strávit noc a užít si to "na samotě u lesa". Jsou tu svíčky, v případě nouze pila a sekerka na dřevo, lékárnička první pomoci a v truhle potraviny, kdyby někdo chtěl vyměnit něco, co už se mu za cestu přejedlo. Můžete si zatopit v kamenném krbu, pěkně se ohřát. Jsou tu židle u krbu a podle toho, jak je velké místečko pod vlajkami, docela dost lidí se v nevlídném počasí dovnitř vejde.

Tohle byla naše poslední zastávka a striktně jsme si řekli, že teď už fakt to jako myslíme vážně. O půl třetí jsme chtěli stihnout loď na druhou stranu jezera. Pokud by nám to nevyšlo, další jela až po páté hodině a kdo ví, jestli by pak jel autobus na opačném břehu směr Tyndrum.

Cesta se bohužel nijak urychlit nedala, protože pokud si na nás nepřipravovala kopce, potom to byly jedny skalní schody za druhými a v těch místech se prostě spěchat nedá, pokud si nechcete srazit vaz.


Nakonec jsme se přece jenom chvilku po půl druhé dostali k vodopádům, které se tyčí nad hotelem v Inversnaid.


Měli jsme akorát dostatek času na to, abych mohla zjistit, že lístky se kupují až na lodi podle toho kam člověk potřebuje a abych skočila do "fancy šmancy" hotelu, kde měli už na recepci pěkně vystavenou lahvičku s dezinfekcí na ruce (aby jim tam chodci pravděpodobně nepřinesli z cesty nějaké bacily). :D


Cesta na druhou stranu přes jezero do městečka Tarbet trvala nějakých 30 minut. Člověk skutečně platí na lodi. Ať potřebujete kamkoliv, jednosměrný lístek stojí 10 liber na osobu, 6 liber pro dítě. Je možné si s sebou vzít na palubu i kolo, ale je to za příplatek. Zpáteční lístek vás vyjde na 13 liber, pokud by někdo chtěl jen na nějaký menší výlet tam a zase zpátky.

Jak jsme tak pluli přes Loch Lomond a dívali jsme se na cestu, kterou jsme prošli (obr. 2), ani se nedalo věřit, že jsme to vůbec dokázali přes ten terén. Samozřejmě, že později jsme zjistili, že tohle byl právě ten úsek, o kterém se psalo, že je náročný na kolena a ona zmiňovaná kolena byla mírně cítit (rozuměj po 30 minutách stání ztuhle na lodi jsem myslela, že se mi musely přeskupit veškeré kosti a už z tý lodi asi nikdy neslezu :D ).


Čím víc jsme se blížili k městečku Tarbet, tím víc jsme byli nervóznější, protože byli tři hodiny odpoledne a doufali jsme, že fakt jako pojede ještě alespoň jeden autobus směrem, kterým jsme chtěli. Na internetu se psalo, že by měl jet po čtvrté hodině, ale nikdy nevíte, jestli je to aktualizované pro mimo sezónu nebo ne. Co vás ohromí už od momentu, co vylezete z lodi, je obrovský hotel.


Zaplula jsem do něj pro razítko na naše pohlednice a zrovna se vyptala na autobusovou zastávku. Skutečně by měl bus jet a pojede kousek od hotelu z parkoviště od tyče. Mírně zmatená ze skotského přízvuku domorodce na recepci jsem si říkala, jestli si jako ze mě dělá srandu nebo co to vlastně má znamenat (očividně tyč musí být nějaký slangový výraz, venku žádné tyče nejsou). Poděkovala jsem jako slušně vychované děvče a zmizela. Vyrazila jsem na obchůzku a hledala tyč. Samozřejmě, že nenašla. Žádná značka neukazovala, že měl někde stavět autobus. Vydala jsem se po silnici po směru jízdy, až jsem narazila na pána, který převádí děti přes silnici.

Zrovna měl volnou chvíli a díky tomu, že bylo jasné, že jsme chodci mě dovedl nazpátek a podrobněji "slabším" skotským přízvukem mi vysvětlil, že dřív stála u hotelového parkoviště značka a teď už tam skutečně je jenom tyč, která má na sobě nálepku společnosti Citylink provozující dopravu ve Skotsku, pokud člověk zvedne oči zhruba do výše 2,5 metru (což člověk jako já se 168 cm nedělá :D ). Tentokrát jsem poděkovala mnohem srdečněji a už trochu klidnější jsme všechny od tyče čekali, kdy přijede autobus.

Cesta do Tyndrumu trvala necelou hodinu a lístek stál 8,50 liber. Vystoupili jsme na Lower Tyndrum zastávce a člověk snadno našel kemp Pine Trees. Byl proti směru jízdy nějakých 100 metrů nazpět. Nabízeli nám volná místa od luxusních kabin až po stany. Maruška se chopila možnosti chatky a tak jsme zjistili, že pro 3 stojí 50 liber. 16 liber pro jednoho na jednu noc. Udělali jsme si radost po tom trmácení po kamenech a vzali kabinku, co se jmenovala Mull.



Díky mikrovlnce jsme si mohli dát opět teplé jídlo, které jsme si koupili v místním obchůdku. Já byla nadšená, protože jsme v televizi chytili starý seriál Randall a Hopkirk. Prošli jsme si ještě okolí kempu, abych zjistila, kde je nejbližší hotel a stavila se tam pro razítka, ale neměla jsem štěstí. Recepce nebyla 24 hodin denně a v šest večer nikdo nepřišel, když jsem zvonila na zvonek. Díky procházce jsme objevili výborně zásobenou benzínku a obchod.

Hanka konečně sehnala svoji vlastí mapu WHW. Já jsem si koupila čipsy, abych si udělala radost a mohli jsme jít spát. Den nakonec vyšel lépe, než jsme předpokládali. :)

Komentáře

Oblíbené příspěvky