West Highland Way den 03...

Den třetí 29.4. začal hned ráno poměrně špatnou zprávou. Hanka měla promočený celý stan. To znamenalo, že definitivně musíme vymyslet, kde stan usušit. Navíc počasí nevypadalo, že by mělo být zrovna dvakrát jasno.

Internet psal, že nás čeká cesta kolem jezera, kde není příliš mnoho času na zahálení a už vůbec ne místa pro usychání stanu. Další informací bylo, že se blížíme k podmáčeným loukám, když se stezka odklání v některých částech od jezera a že přijde náročný úsek, kde se často skáče přes kameny, aby se člověk dostal přes rozvodněné říčky. S tím skákáním jsme nebyli právě nadšené, protože některé z nás bolela kolena ještě ze "starých válečných sportovních zranění". Nakonec jsme se rozhodli, že projdeme z Milarrochy až do Rowardennanu, kde vezmeme hotel. Zabijeme tím několik much jednou ranou.

S Hankou pořádně prosušíme věci a stany. Maruška při představě teplé postele nadšením málem běžela celou cestu a já se těšila, že se po 4 dnech odměníme teplým jídlem v hotelové restauraci.

Z Milarrochy terén pokračuje kolem malé osady Cashel, kde není v podstatě nic krom farem a pastvin. Ovce všude kam se podíváš.


Pak cesta plynule pokračuje podél silnice  a podél jezera, no a protože jsme měli štěstí, znovu se mraky rozfoukaly a my bychom každou chvíli nejradši zastavovali a jenom se kochali.



Jak už to tak bývá, samozřejmě rovina nemohla vydržet dlouho. To by nešlo, aby prostě něco nebylo do mírného kopečku. Hned vzápětí jsme zamířili na lesní cestičku, která nás protáhla po kopečcích kolem jezera. Naštěstí to byly jen takové ty krpály (co zespodu vypadají jako že na nich vyplivnete plíce), ale které zdoláte během pár minut a říkáte si, jak je to skvělé, že to nebyl táhlý kopec vzhůru. :D 

Sem tam nám bohužel WHW připravila překvapení typu uměle udělaných schodů. To teprve začínal být moment, kdy jsme ji přestávali mít rádi, protože se kolena ozývala. Pokud je to nahoru, je to náročné, ale uklidňuje vás, že nad sebou vidíte, že to brzy skončí. Pokud je to dolů, potom víte jenom o schodě pod vámi (protože si nechcete zlámat vaz pohledem víc dolů :D ) a už si jenom říkáte, kdy ta bolest v kolenou skončí (tahle otázka nás provázela celou WHW na jakýchkoliv schodech). :D


Abychom v krpálech nestrávili příliš mnoho kilometrů, stezka to čas od času stočila znovu podél jezera, aby bylo na co koukat. A taky že ano. Úplně výborná věc je, že naženete čas právě v těch částech, kdy cesta vede rovně, protože jak jste zvyklí z těch kopců, najednou to jde po rovině rychleji. :D


Tohle zjištění vám ovšem dojde pokaždé, když se před vámi objeví další kopec, do kterého musíte stoupat. 

Rowardennan byl od Milarrochy vzdálený sotva deset kilometrů, takže jsme tam byli relativně rychle. Poslední část úseku vede skrz mírně rozbahněný les, ale nic dramatického. Po několika tradičních stoupáních do kopce už stezka končí u silnice (která je jediným spojením do civilizace a po níž jezdí pouze zásobování, taxíky nebo místní). Nedá se odtud dostat v podstatě nikam dopředu, pokud člověk chce po straně jezera, kde se táhne WHW. Tady jste prostě odříznuti. Pokud by se někdo chtěl posunout víc dopředu, musel by právě jako Terka zaplatit peníze za taxíka nebo vzít loď na druhou stranu, kde je hlavní silnice a konečně fungující autobusy mezi osadami a městečky.

Když jsme přicházeli do našeho hotelu (rozuměj jediného hotelu v okolí pro celou osadu), zatahovala se obloha černými mraky, padla mlha a tradičně začalo pršet (takový ten nuda deštíček, kapky z oblohy, pořádný slejvák jako takový jsme ještě nepotkali). Jasná známka toho, že samozřejmě přijde a my stihli ubytování za pět minut dvanáct. Než jsme všechno vybavili na recepci, zabookovali stůl na večeři, abychom konečně mohli ochutnat nějakou skotskou specialitu a dostali se do pokoje, už to zase vypadalo na sluníčko. 


Rozvěsili jsme po pokoji co se dalo od spacáků, karimatek, stanů až po vyprané oblečení (nechtějte vědět, jak vypadaly kalhoty po projití zabláceného lesa). A protože jsme nechtěli zůstávat na pokoji, vyrazili jsme ven. Alespoň si projít okolí a podívat se, jakým směrem povede WHW dál. Prostě zkontrolovat, jestli už po ránu si máme dát velkou snídani, protože hned polezeme do kopce. :D 

Tady nastává moment, kdy viním Hanku. Byl to její nápad jít ven. :D Natřela jsem se opalovacím krémem (protože jsem spálená v obličeji většinou během 10 minut na sluníčku) a s nadšením jsme se vydali před hotel. Samozřejmě po 50 metrech, co jsme vyrazili začalo lít jako z konve a padat kroupy. Ano, slyšíte dobře, kroupy. *sad sigh*

Obloha se zatáhla a vypadalo to, jakoby každou vteřinou měla přijít apokalypsa. 


Takže jsme se zase sebrali a vyrazili zpátky na hotel, usušit si tentokrát nepromokavé bundy. V šest hodin večer už jsme poctivě stepovali před barem v restauraci, kde nás dovedli k našem zabookovanému stolu. Ochutnali jsme hovězí s výbornou omáčkou, s hranolkami, se zeleninou dělanou na páře a výborný slaný koláč (vypadalo to něco jako listové těsto, ale křehčí). 

Na hotelu jsme se snažili najít nějaký program, na který by se dalo dívat. Překvapivě dávali Pána Prstenů: Dvě věže. Takže jsme večer strávili fanděním Frodovi, který byl na cestě do Mordoru. Od té doby vznikaly vtípky o tom, že putujeme jako oni. Jen ten prsten nám chybí. :D

Udělali jsme si před spaním plán ještě na další den. Museli jsme nabrat skluz, který jsme měli. Maruška se vyspala po nějaké době v teple šťastná jako blecha. :D

Komentáře

Oblíbené příspěvky