Přeskočit na hlavní obsah

West Highland Way den 03...

Den třetí 29.4. začal hned ráno poměrně špatnou zprávou. Hanka měla promočený celý stan. To znamenalo, že definitivně musíme vymyslet, kde stan usušit. Navíc počasí nevypadalo, že by mělo být zrovna dvakrát jasno.

Internet psal, že nás čeká cesta kolem jezera, kde není příliš mnoho času na zahálení a už vůbec ne místa pro usychání stanu. Další informací bylo, že se blížíme k podmáčeným loukám, když se stezka odklání v některých částech od jezera a že přijde náročný úsek, kde se často skáče přes kameny, aby se člověk dostal přes rozvodněné říčky. S tím skákáním jsme nebyli právě nadšené, protože některé z nás bolela kolena ještě ze "starých válečných sportovních zranění". Nakonec jsme se rozhodli, že projdeme z Milarrochy až do Rowardennanu, kde vezmeme hotel. Zabijeme tím několik much jednou ranou.

S Hankou pořádně prosušíme věci a stany. Maruška při představě teplé postele nadšením málem běžela celou cestu a já se těšila, že se po 4 dnech odměníme teplým jídlem v hotelové restauraci.

Z Milarrochy terén pokračuje kolem malé osady Cashel, kde není v podstatě nic krom farem a pastvin. Ovce všude kam se podíváš.


Pak cesta plynule pokračuje podél silnice  a podél jezera, no a protože jsme měli štěstí, znovu se mraky rozfoukaly a my bychom každou chvíli nejradši zastavovali a jenom se kochali.



Jak už to tak bývá, samozřejmě rovina nemohla vydržet dlouho. To by nešlo, aby prostě něco nebylo do mírného kopečku. Hned vzápětí jsme zamířili na lesní cestičku, která nás protáhla po kopečcích kolem jezera. Naštěstí to byly jen takové ty krpály (co zespodu vypadají jako že na nich vyplivnete plíce), ale které zdoláte během pár minut a říkáte si, jak je to skvělé, že to nebyl táhlý kopec vzhůru. :D 

Sem tam nám bohužel WHW připravila překvapení typu uměle udělaných schodů. To teprve začínal být moment, kdy jsme ji přestávali mít rádi, protože se kolena ozývala. Pokud je to nahoru, je to náročné, ale uklidňuje vás, že nad sebou vidíte, že to brzy skončí. Pokud je to dolů, potom víte jenom o schodě pod vámi (protože si nechcete zlámat vaz pohledem víc dolů :D ) a už si jenom říkáte, kdy ta bolest v kolenou skončí (tahle otázka nás provázela celou WHW na jakýchkoliv schodech). :D


Abychom v krpálech nestrávili příliš mnoho kilometrů, stezka to čas od času stočila znovu podél jezera, aby bylo na co koukat. A taky že ano. Úplně výborná věc je, že naženete čas právě v těch částech, kdy cesta vede rovně, protože jak jste zvyklí z těch kopců, najednou to jde po rovině rychleji. :D


Tohle zjištění vám ovšem dojde pokaždé, když se před vámi objeví další kopec, do kterého musíte stoupat. 

Rowardennan byl od Milarrochy vzdálený sotva deset kilometrů, takže jsme tam byli relativně rychle. Poslední část úseku vede skrz mírně rozbahněný les, ale nic dramatického. Po několika tradičních stoupáních do kopce už stezka končí u silnice (která je jediným spojením do civilizace a po níž jezdí pouze zásobování, taxíky nebo místní). Nedá se odtud dostat v podstatě nikam dopředu, pokud člověk chce po straně jezera, kde se táhne WHW. Tady jste prostě odříznuti. Pokud by se někdo chtěl posunout víc dopředu, musel by právě jako Terka zaplatit peníze za taxíka nebo vzít loď na druhou stranu, kde je hlavní silnice a konečně fungující autobusy mezi osadami a městečky.

Když jsme přicházeli do našeho hotelu (rozuměj jediného hotelu v okolí pro celou osadu), zatahovala se obloha černými mraky, padla mlha a tradičně začalo pršet (takový ten nuda deštíček, kapky z oblohy, pořádný slejvák jako takový jsme ještě nepotkali). Jasná známka toho, že samozřejmě přijde a my stihli ubytování za pět minut dvanáct. Než jsme všechno vybavili na recepci, zabookovali stůl na večeři, abychom konečně mohli ochutnat nějakou skotskou specialitu a dostali se do pokoje, už to zase vypadalo na sluníčko. 


Rozvěsili jsme po pokoji co se dalo od spacáků, karimatek, stanů až po vyprané oblečení (nechtějte vědět, jak vypadaly kalhoty po projití zabláceného lesa). A protože jsme nechtěli zůstávat na pokoji, vyrazili jsme ven. Alespoň si projít okolí a podívat se, jakým směrem povede WHW dál. Prostě zkontrolovat, jestli už po ránu si máme dát velkou snídani, protože hned polezeme do kopce. :D 

Tady nastává moment, kdy viním Hanku. Byl to její nápad jít ven. :D Natřela jsem se opalovacím krémem (protože jsem spálená v obličeji většinou během 10 minut na sluníčku) a s nadšením jsme se vydali před hotel. Samozřejmě po 50 metrech, co jsme vyrazili začalo lít jako z konve a padat kroupy. Ano, slyšíte dobře, kroupy. *sad sigh*

Obloha se zatáhla a vypadalo to, jakoby každou vteřinou měla přijít apokalypsa. 


Takže jsme se zase sebrali a vyrazili zpátky na hotel, usušit si tentokrát nepromokavé bundy. V šest hodin večer už jsme poctivě stepovali před barem v restauraci, kde nás dovedli k našem zabookovanému stolu. Ochutnali jsme hovězí s výbornou omáčkou, s hranolkami, se zeleninou dělanou na páře a výborný slaný koláč (vypadalo to něco jako listové těsto, ale křehčí). 

Na hotelu jsme se snažili najít nějaký program, na který by se dalo dívat. Překvapivě dávali Pána Prstenů: Dvě věže. Takže jsme večer strávili fanděním Frodovi, který byl na cestě do Mordoru. Od té doby vznikaly vtípky o tom, že putujeme jako oni. Jen ten prsten nám chybí. :D

Udělali jsme si před spaním plán ještě na další den. Museli jsme nabrat skluz, který jsme měli. Maruška se vyspala po nějaké době v teple šťastná jako blecha. :D

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Z vedra do výhně Egypta...

Už je to tady! Zase na cestách. Pokud jsem tvrdila, že letos všichni jeli do Slovinska na outdoor aktivity, potom druhá polovina národa Čechů a Slováků vyrazila do Egypta do Hurghady na válecí dovolenou. Nikdy nikoho nepomlouvejte, protože na 99% vám tam všichni budou rozumět.

Tentokrát jsme jeli s kamarádkou Péťou, kterou jsem před rokem potkala v Indii. Obě dvě jsme chtěli do Egypta a obě dvě jsme neměli nikoho, kdo by jel s námi, protože však to znáte. Když tě nesežere žralok (chvíli předtím proběhla v novinách ta zpráva, kdy žralok pokousal toho pána v Egyptě), tak tě dostane písečná bouře. Jistě! Jako kdyby se v Egyptě snad hnul lísteček a foukalo (rozumějte, fakt směšná představa při těch 38 stupních ve stínu a vánek? - co to jako je? Jak se to projevuje?). No a pak samozřejmě strach z teroristů, protože ti určitě čekají až vyjedu za hranice! Ach jo. No a nakonec ještě jsem oznámila, že chci plout po Nilu a začali důležité a světaznalé rozbory nebezpečí, kdy mě sežere na Nilu …

Jak jsem si splnila sen v Jordánsku...

Znáte to, to si takhle otevře Ryanair novou linku někam, kam se člověk mohl předtím dostat za neskutečné peníze a hned tam je celý český národ... společně se mnou.

Ryanair otevřel linku z Prahy do Ammánu, hlavního města Jordánska. Co mám na seznamu už spoustu let je skalní městečko Petra. Všichni z Instagramu známe ty fotky, kde sedíte někde vysoko na vyhlídce a pod sebou máte Pokladnici. Přesně jak ji mám já na obrázku vlevo. A samozřejmě, že i já mám úplně stejnou fotku. Když všichni, tak tentokrát já taky hned z několika důvodů. Za prvé, vůbec jsme nevěděli, že na tuhle vyhlídku vlastně jdeme. To je tak, když neumíte číst v mapě a pořád čekáte, kdy se konečně objeví ty zatracený chrámy v překladu Královské hrobky (a jak vysoko je asi museli postavit, ty lidi byli úplný idioti!). Pak vyjdete nějakých 700 schodů, dostanete se na vysokou skálu z které se vám dělá zle jen pohlédnete dolů a protože je tam cedule, že je tam vyhlídka, když už jste nahoře a ty zatracený chrámy tady nikde …

Hurá akce do Dubaje...

Nedávno jsem zjistila, že mi teď ke konci roku ještě zbývají 2 dny dovolené a s volnem v práci mi to vyšlo na celý týden ani nevím jak. Nějaký čas jsem spekulovala nad tím, jestli někam vyrazit a pak jsem si řekla, proč si ke konci roku neodpočinout a nejet někam s cestovkou, kde všechno zařídí. Jedinou podmínku jsem měla, že jsem chtěla někam do tepla. Už dvakrát jsem na dlouhých cestách přesedala v Dubaji na letišti a dvakrát jsme si s kamarádkou Luckou, která se mnou většinou jezdí říkali, že bychom se tam chtěli kouknout na delší čas. Jenom tam a uvidíme, jak by vyšel čas. No a pak nás... ok, mně inspirovaly akční letenky do Dubaje. S cestovkou to na 5 dní vycházelo někde kolem 13 500,- jen se snídaní, plus samozřejmě kapesné a výlety. Když si vezmete, že třeba lístek na nejvyšší budovu světa stojí 135 AED (na naše 810,-), ty ceny vám strašně rychle naskáčou. Musíte platit dopravu z hotelu po městě, protože byl docela daleko od centra. Musíte něco jíst. Chcete si něco kupovat. Za…