West Highland Way den 02...

Den druhý 28.4. jsme se probudili do krásného slunečného rána už po sedmé hodině. Prostě se nedá dlouho nevyspávat. Ne že byste nemohli, samozřejmě, že ano, ale člověku to nedá prostě jen ležet.

Padla ranní rosa, vykukovalo sluníčko, takže jsme sbalili co nejrychleji stany a přemýšleli nad tím, že během cesty uděláme zastávku a někde je rozbalíme, aby se pořádně usušili. Majitel nepřišel, takže jsme měli noc v kempu zadarmo.

Vyrazili jsme na cestu hned po snídani. Cesta vedla osadou Drymen až k polím, kde byla možnost se rozhodnout buď pro rozbředlé a zabahněné pole nebo potom podél silnice. Hned druhý den se nám nechtělo čistit boty, takže jsme zvolili relativně rovinku po silnici. Ani netrvalo dlouho a dorazili jsme doprostřed městečka. Chtěli jsme ve Sparu nakoupit potraviny, protože do dalšího obchodu jsme se měli dostat až za dva dny. Další úsek cesty byl docela dost odlehlý.

Nakoupili jsme zásoby, okoukli suvenýry (ne že bychom je chtěli tahat s sebou, ale abychom měli přehled kde co mají) a díky milé prodavačce v obchodě se suvenýry jsme zjistili, že není potřeba ani řešit pas na razítka, že nám je v hotelech po cestě dají i na obyčejný pohled. Tahle alternativa vyhrála. Měli jsme tedy konečně něco, kde sbírat razítka.

Ovšem hned na to jsme pochopili, že budeme mít záhy větší problém, protože Terka začala mít problémy s kolenem a bylo jasné, že už neujde ani kousek. Díky tomu, že byla sobota, tak z Drymenu neodjíždělo nic směrem na Fort William, všechno pouze do okolních osad a to jen 2x za den.

Přemýšleli jsme, jak Terku dopravit někam, kde by potom mohla pokračovat s námi, ale nastal další problém. Musela by si buď vzít taxíka, který je strašně drahý, protože objíždí hory z druhé strany. Nazpět do Milngavie nic nejelo. Nebo potom další možnost, aby došla do Rowardennanu, kde by sedla na loď, přejela jezero Loch Lomond na druhou stranu a odtamtud se dostala do Fort Williamu. Ani jedna z možností prostě nevyhovovala. Milion za taxíka jsme nemohli dát. Terka by nedošla do Rowardennanu a pokud by odpoledne sedla na autobus, tak by stejně popojela jen kousek a špatným směrem, odkud by musela řešit jak dál.

Nakonec nás zachránil řidič dodávky, která vozila zavazadla turistům, který se nabídl, že Terku odveze alespoň do poloviny cesty do Drover's Inn na druhé straně jezera, odkud je snadnější spojení do Fort Williamu. Takže jsme už zůstali jen tři.

Měli jsme před sebou další oříšek. Díky tomu, jak dlouho jsme řešili naši situaci jsme se ocitli skoro polovinu dne pozadu. Navíc jsme byli uprostřed Drymenu a oficiální WHW cesta vedla někde daleko, daleko nad námi skrz pole a lesy. Takže jsme se vydali skrz nepoznané a neoznačené cesty hledat WHW.

Mělo to jedinou výhodu, které jsme si byli všechny vědomé. Scenérie byly úplně nádherné.


O pět kilometrů později, samozřejmě jak jinak než na posledním úseku do táhlého kopce, jsme našli WHW a mohli jsme si oddechnout. Konečně jsme byli na správné cestě tam, kde jsme měli být ráno. A čekal nás Conic Hilll. Táhlý hajzlík, který se vlekl jako nekonečný příběh.


Ještě hluboko pod ním jsme potkali dvojici Skotů kolem padesátky, kteří se s námi dali do řeči. Když říkám s námi, myslím tím mě, protože ani Maruška ani Hanka nemluví anglicky. Hanka rozumí každému dvacátému slovu, jak sama říká a Maruška ani jednomu. :D Je vyčerpávající bavit se po cestě do kopce, pokud nemáte dech. S naší dvojicí jsme se na přeskáčku předbíhali, podle toho jak jsme kde dělali zastávky. Vysloužili jsme si i bonbony, protože cukr je na šplhání do kopce důležitý. Jejich slova. Ne moje. Já byla ráda, že žiju. Výhledy z Conic Hillu byly úžasné.


Jak jsme se blížili nahoru, začínalo mnohem víc foukat a občas se stáhly mraky. Většinou je vítr zase rozfoukal, takže jsme naštěstí měli úplně nádherný výhled nahoře, kde jsme se mohli kochat (viz. první fotka nahoře u příspěvku).

Cesta dolů bohužel už nebyla tak slunečná. Zatáhlo se a začalo i mírně mžít. Díky bohu jsme dali jen krátkou pauzu na jídlo a potom vyrazili zase dolů. Pod námi se objevila osada Balmaha, která leží po čtyřech mílích (6,5km) od Drymenu. Jako první jsme dorazili skrz les k Návštěvnickému centru, kde jsem nechala orazítkovat naše pohledy a vyptala se na kempy v okolí. Ranger mě ujistil, že jsou tu tři jsou vzdálené 5, 7 a 8km od místa, kde jsme se nacházeli. To znamenalo, že v jednom z nich určitě bude místo a nemusíme se strachovat, kde složíme hlavu.

Posadili jsme se v místní hospůdce na zahrádku (protože samozřejmě už mžít přestalo - ve Skotsku si snadno zvyknete, že se počasí mění z minuty na minutu) , jako už obvykle jsme dali cidera a očekávali, jaké nám dá zprávy Terka. Dorazila v pořádku do Drover's Inn, ale měli tam plno. Musela se ubytovat v další nejbližším hotelu a odpočívala. Byli jsme vděčné, že je v pořádku a relativně ok. Takže jsme mohli tedy vesele pokračovat v cestě dál.

WHW vede z Balmahy kolem malého parčíku, kde je socha pána, který se jmenuje Tom Weir. Je to jeden z nejslavnějších Skotů, kteří strávili svůj život lezením po horách a psaním knih, aby tak inspiroval ostatní lidi k podobným "bláznivým" kouskům jako třeba vyrazit na WHW.


Za ním je vidět jezero Loch Lomond, které nás v podstatě provázelo dalších několik dní. Je 39km dlouhé a v jeho oblasti se nesmí nikde kempovat na divoko pod velkou pokutou. Tím jsme si hlavu nedělali, protože jsme to odpoledne chtěli do kempu dorazit. Bylo nám jedno do jakého.

Posíleni ciderem a kafem jsme se vydali za Balmahou do prvního kopce, protože tudy vedla cesta. Kudy jinudy. Pokud nevíte, kudy se ve Skotsku vydat po WHW vždycky zvolte cestu do kopce, protože ta bude většinou správná.

Díky tomu, že jsme opět měli těžké nohy ze cidera šlo nám to trochu pomaleji, ale zase jsme stihli vnímat srnky a krásný výhled na jezero.


Vypadalo to, že nebude zrovna nejlepší počasí, ale vyčasilo se. Těch několik posledních kilometrů do kempu zase vysvitlo sluníčko a tak jsme podél břehu mohli v klídečku jít bez relativně větších kopců.


Zatímco jsme zdolávali posledních pět kilometrů do kempu, začínali jsme si dělat starosti s tím, jak to provedeme dál. Původní plán byl, že druhý den dorazíme do Rowardennanu. To nám zrovna dvakrát moc nevyšlo. Byli jsme ve skluzu skoro 12km.

Stany taky nebyly zrovna úplně proschlé, ale spoléhali jsme na to, že budeme mít šanci je nechat trochu vyfoukat právě v kempu.

Díky bohu jsme dorazili do pravděpodobně nejlépe zásobeného kempu, co jsem viděla. Jmenoval se Milarrochy. Rozbalili jsme stany. Zaplatili necelých 7 liber za jednu osobu na noc a bylo to nejlepších 7 liber, co jsme mohli utratit.


Součástí kempu je malý obchůdek, kde vám za 1 libru uvaří kávu, čaj nebo čokoládu. Můžete si na recepci nechat za 80 pencí nabít telefon nebo jinou elektroniku. Uvaří vám pravou anglickou snídani - klobása, vejce, slanina, fazole, toast + horký nápoj podle vašeho výběru za 3,50 liber.

V umývárnách fungovala horká voda. Součástí kempu je zároveň i prádelna a něco jako kuchyňka, kde máte k dispozici mikrovlnku a vařič zdarma. Hanka prohlásila, že je překvapená z toho, jak moc jsou všechny kempy uklizené a čisté.

Dalším bodem k dobru je, že jsme měli úplně úžasný výhled na jezero.


Má to jediný háček, je to jezero, tudíž když fouká, vítr je opravdu studený, ale já mám dojem, že je to tak ve Skotsku všude. Teplota byla v noci opět někde na nule. Tentokrát ale nebylo jasno. Ještě jsme si vyměnili pár SMS s Terkou, aby jsme měli jistotu, že je v pořádku a po večeři zapadli do postele.

Komentáře

Oblíbené příspěvky