Přeskočit na hlavní obsah

West Highland Way den 01...

Už delší čas tady pořád zmiňuju, že bych se jednou chtěla vydat na Pacifc Crest Trail, což je dálkový pochod skrz 3 státy USA až do Kanady.

No a protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak takový pochod funguje, tak jsme s kamarádkami vyrazili do Skotska, kde vede trasa West Highland Way přes Skotskou Vysočinu. Ne nadarmo se o téhle cestě říká, že vám nabídne to nejkrásnější ze Skotska, ale taky zároveň drsné počasí, s kterým tam válčí od nepaměti.

My jsme s holkama kupovaly letenky do Edinburghu, následně jsme jeli autobusem do Glasgow. Vešli jsme se do dvou tisíc. První den jsme prošmajdali trochu v Glasgow, které nás zrovna moc nenadchlo počasím, uvítalo nás deštěm a celkově bylo nevlídno, takže jsme moc u vytržení nebyli. Teprve k večeru se trochu vyčasilo, že jsme vyrazili trochu prozkoumávat město.

Hned další den ráno jsme brzy vyrazili nadzemkou do městečka Milngavie, kde je oficiální start West Highland Way ( nadále už jen WHW). Jednosměrný lístek stojí nějakých 3,50 liber na osobu. A radím lístek koupit online, protože hodně lidí má problém vyslovit Milngavie, tak jak se skotsky má - "mulgáj". Za dvacet minut jsme byli na místě v ospalém městečku, které se teprve probouzelo.

Každá z nás si udělala poctivě fotodokumentaci památného dne a pátek 27. dubna se zapsal do dějin, alespoň pro nás. :D


Oficiálně jsme se vydali na cestu. Po pár desítkách metrů za námi jsme si uvědomili, že nemáme pasy, do kterých jsme si na památku chtěli sbírat razítka. A protože po cestě mělo být nějaké Návštěvnické centrum, rozhodli jsme se, že dojdeme do něj a koupíme je tam. Na první den jsme si připravili takový malý rozjezd. Z Milngavie do Drymenu to mělo být nějakých 12 mil (19km).

Začátek cesty se jde skrz dlouhý parčík kolem řeky. Nic náročného, teprve za městem se to zvedá do menšího kopce (den první nám ten kopec trochu přišel jako krpál, ale s ohledem dozadu si říkám, že to byl mini kopec, sice strmý, ale člověk na něj vylezl poměrně snadno).

Tentokrát jsem s sebou měla partu nových lidí. Moje kolegyně z práce Hanku a Terku a ještě Marušku (s kterou jsem už vyrážela do Portugalska a do Maďarska). Plán cesty byl jasný, musíme se nejdřív zkoordinovat, zjistit, co komu vyhovuje za rychlost. Nebylo kam spěchat. A když jsme se ocitli na kopci, zacházka do Návštěvnického centra byla 3 kilometry jiným směrem než vedla WHW. No nic, chtěli jsme mapky a ty naše pasy. Hanka se měla v plánu podívat po trekových holích.

Razili jsme si cestu skrz les, který vypadal pomalu jako z pohádky a už jsme si připadali jako hobiti, když procházeli hlubokými lesy. Obzvlášť pokud se na zemi začali objevovat nápisy.



V tenhle moment jsem se fakt do Skotska zamilovala. Problém byl, že cesta tady v lesích už nebyla tak příliš dobře značená jako WHW.

Dorazili jsme ke zřícenině hradu Mugdock. Taková malá neplánovaná zastávka. I tentokrát bylo jasné, jak ta cesta asi bude probíhat. *lol*


Nakonec jsme do Návštěvnického centra nedorazili. Odškrtli jsme si zříceninu, co jsme měli na našem imaginárním seznamu věcí, které jsme chtěli vidět ve Skotsku a vrátili se zpátky na cestu, abychom si nezašli příliš. Ještě jsme toho měli dost před sebou a zdolané pouze 2 míle oficiální WHW, což bylo poměrně málo.

Když jsme se konečně dostali alespoň k míli 4, konečně se před námi otevřela taky trochu krajina a začali jsme potkávat zvířátka.



Postupně jsme se přibližovali k pastvinám, na které jsem se těšila. Hlavně tedy na ovečky. Kdybych bývala věděla, jak ta zvířata všechna řvou už od prvních ranních rozbřesků, moc bych se neradovala. :D

Jak se tak cestička proplétala mezi pastvinami a začali se objevovat první ovečky, konečně jsem si připadala jako v tom správném Skotsku, co jsem znala z obrázků.


Pomalu jsme se přibližovali k osadě, kde jsme se chtěli vyspat v kempu, Hanka se začala shánět po nějaké holi, na kterou by večer mohla stavět stan. Výběrovým řízením jich prošlo hned několik. Myslím, že ten večer byl aktuální počet 3 hole, s kterými stan stavěla.

Mezi políčky se nám potom rozprostřela civilizace a na cestě jsme potkali malou hospůdku s názvem Beech Tree, do které jsme s chutí zapluli a venku si dali cider a kávu, co nás posilnili na zbytek cesty.



Osada Drymen už byla pomalu na spadnutí, chvíli nám trvalo, než jsme rozchodili naše těžké nožky po tom geniálním nápadu nalít do sebe cider, ale chytili jsme druhý dech. 


O tři ne příliš náročné kopce později (rozuměj, v životě jsem na takovýhle krpál ještě nelezla, copak to Skotsko nemůže být trochu placatější??? Na fotkách vypadalo placatěji!!!) jsme se konečně dostali do kempu, kde jsme původně měli v plánu přespat.


Oficiální kemp jako takový v Drymenu neexistuje, ale na svém pozemku má majitel ceduli před vstupem na jeho pozemek, že přijdou vybírat vstupné sami, které je 7 liber za osobu na noc a nepřejí si, aby kdokoliv vstupoval do obytné části a rušil je. Což je pochopitelné.

Na to, že je to improvizovaný kemp  mají alespoň 2 WC a sprchu s horkou vodou (vyzkoušeno na Hančině kůži). V umývárnách se nachází vařič a kohoutek s pitnou vodou na doplnění v případě nouze. A je tam několik zásuvek na dobití telefonu.

Za celé odpoledne nikdo nepřišel. Až do rána byl klid. Možná proto, že byl zatím duben a ještě nezačala pořádně sezóna. Před námi jsme měli výhled na koně. Za námi vesele bečeli ovce. Ptáci poctivě řvali. Jaj, ta radost být v přírodě. :D

V noci bylo jasno a měsíc vesele svítil na obloze (zjištěno na vlastní oči, díky němu jsem mohla jít do umývárny bez baterky, protože bylo světlo pomalu jak v poledne). Teplota klesla k nule. Natáhli jsme na sebe veškeré oblečení co se vešlo  do spacáku a spali.

Budili nás jen krávy, ovce, koně a ptáci. Vezla jsem si s sebou špunty do uší, ale rozhodla jsem se, že počkám. Třeba si zvyknu. Ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru jsem se obávala, kdy se zhorší počasí. Zatím jsme měli štěstí a bylo pořád slunečno. Sem tam nějaký mráček, ale žádný déšť. To určitě nemohlo dlouho vydržet.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Z vedra do výhně Egypta...

Už je to tady! Zase na cestách. Pokud jsem tvrdila, že letos všichni jeli do Slovinska na outdoor aktivity, potom druhá polovina národa Čechů a Slováků vyrazila do Egypta do Hurghady na válecí dovolenou. Nikdy nikoho nepomlouvejte, protože na 99% vám tam všichni budou rozumět.

Tentokrát jsme jeli s kamarádkou Péťou, kterou jsem před rokem potkala v Indii. Obě dvě jsme chtěli do Egypta a obě dvě jsme neměli nikoho, kdo by jel s námi, protože však to znáte. Když tě nesežere žralok (chvíli předtím proběhla v novinách ta zpráva, kdy žralok pokousal toho pána v Egyptě), tak tě dostane písečná bouře. Jistě! Jako kdyby se v Egyptě snad hnul lísteček a foukalo (rozumějte, fakt směšná představa při těch 38 stupních ve stínu a vánek? - co to jako je? Jak se to projevuje?). No a pak samozřejmě strach z teroristů, protože ti určitě čekají až vyjedu za hranice! Ach jo. No a nakonec ještě jsem oznámila, že chci plout po Nilu a začali důležité a světaznalé rozbory nebezpečí, kdy mě sežere na Nilu …

Jak jsem si splnila sen v Jordánsku...

Znáte to, to si takhle otevře Ryanair novou linku někam, kam se člověk mohl předtím dostat za neskutečné peníze a hned tam je celý český národ... společně se mnou.

Ryanair otevřel linku z Prahy do Ammánu, hlavního města Jordánska. Co mám na seznamu už spoustu let je skalní městečko Petra. Všichni z Instagramu známe ty fotky, kde sedíte někde vysoko na vyhlídce a pod sebou máte Pokladnici. Přesně jak ji mám já na obrázku vlevo. A samozřejmě, že i já mám úplně stejnou fotku. Když všichni, tak tentokrát já taky hned z několika důvodů. Za prvé, vůbec jsme nevěděli, že na tuhle vyhlídku vlastně jdeme. To je tak, když neumíte číst v mapě a pořád čekáte, kdy se konečně objeví ty zatracený chrámy v překladu Královské hrobky (a jak vysoko je asi museli postavit, ty lidi byli úplný idioti!). Pak vyjdete nějakých 700 schodů, dostanete se na vysokou skálu z které se vám dělá zle jen pohlédnete dolů a protože je tam cedule, že je tam vyhlídka, když už jste nahoře a ty zatracený chrámy tady nikde …

Hurá akce do Dubaje...

Nedávno jsem zjistila, že mi teď ke konci roku ještě zbývají 2 dny dovolené a s volnem v práci mi to vyšlo na celý týden ani nevím jak. Nějaký čas jsem spekulovala nad tím, jestli někam vyrazit a pak jsem si řekla, proč si ke konci roku neodpočinout a nejet někam s cestovkou, kde všechno zařídí. Jedinou podmínku jsem měla, že jsem chtěla někam do tepla. Už dvakrát jsem na dlouhých cestách přesedala v Dubaji na letišti a dvakrát jsme si s kamarádkou Luckou, která se mnou většinou jezdí říkali, že bychom se tam chtěli kouknout na delší čas. Jenom tam a uvidíme, jak by vyšel čas. No a pak nás... ok, mně inspirovaly akční letenky do Dubaje. S cestovkou to na 5 dní vycházelo někde kolem 13 500,- jen se snídaní, plus samozřejmě kapesné a výlety. Když si vezmete, že třeba lístek na nejvyšší budovu světa stojí 135 AED (na naše 810,-), ty ceny vám strašně rychle naskáčou. Musíte platit dopravu z hotelu po městě, protože byl docela daleko od centra. Musíte něco jíst. Chcete si něco kupovat. Za…