West Highland Way den 01...

Už delší čas tady pořád zmiňuju, že bych se jednou chtěla vydat na Pacifc Crest Trail, což je dálkový pochod skrz 3 státy USA až do Kanady.

No a protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak takový pochod funguje, tak jsme s kamarádkami vyrazili do Skotska, kde vede trasa West Highland Way přes Skotskou Vysočinu. Ne nadarmo se o téhle cestě říká, že vám nabídne to nejkrásnější ze Skotska, ale taky zároveň drsné počasí, s kterým tam válčí od nepaměti.

My jsme s holkama kupovaly letenky do Edinburghu, následně jsme jeli autobusem do Glasgow. Vešli jsme se do dvou tisíc. První den jsme prošmajdali trochu v Glasgow, které nás zrovna moc nenadchlo počasím, uvítalo nás deštěm a celkově bylo nevlídno, takže jsme moc u vytržení nebyli. Teprve k večeru se trochu vyčasilo, že jsme vyrazili trochu prozkoumávat město.

Hned další den ráno jsme brzy vyrazili nadzemkou do městečka Milngavie, kde je oficiální start West Highland Way ( nadále už jen WHW). Jednosměrný lístek stojí nějakých 3,50 liber na osobu. A radím lístek koupit online, protože hodně lidí má problém vyslovit Milngavie, tak jak se skotsky má - "mulgáj". Za dvacet minut jsme byli na místě v ospalém městečku, které se teprve probouzelo.

Každá z nás si udělala poctivě fotodokumentaci památného dne a pátek 27. dubna se zapsal do dějin, alespoň pro nás. :D


Oficiálně jsme se vydali na cestu. Po pár desítkách metrů za námi jsme si uvědomili, že nemáme pasy, do kterých jsme si na památku chtěli sbírat razítka. A protože po cestě mělo být nějaké Návštěvnické centrum, rozhodli jsme se, že dojdeme do něj a koupíme je tam. Na první den jsme si připravili takový malý rozjezd. Z Milngavie do Drymenu to mělo být nějakých 12 mil (19km).

Začátek cesty se jde skrz dlouhý parčík kolem řeky. Nic náročného, teprve za městem se to zvedá do menšího kopce (den první nám ten kopec trochu přišel jako krpál, ale s ohledem dozadu si říkám, že to byl mini kopec, sice strmý, ale člověk na něj vylezl poměrně snadno).

Tentokrát jsem s sebou měla partu nových lidí. Moje kolegyně z práce Hanku a Terku a ještě Marušku (s kterou jsem už vyrážela do Portugalska a do Maďarska). Plán cesty byl jasný, musíme se nejdřív zkoordinovat, zjistit, co komu vyhovuje za rychlost. Nebylo kam spěchat. A když jsme se ocitli na kopci, zacházka do Návštěvnického centra byla 3 kilometry jiným směrem než vedla WHW. No nic, chtěli jsme mapky a ty naše pasy. Hanka se měla v plánu podívat po trekových holích.

Razili jsme si cestu skrz les, který vypadal pomalu jako z pohádky a už jsme si připadali jako hobiti, když procházeli hlubokými lesy. Obzvlášť pokud se na zemi začali objevovat nápisy.



V tenhle moment jsem se fakt do Skotska zamilovala. Problém byl, že cesta tady v lesích už nebyla tak příliš dobře značená jako WHW.

Dorazili jsme ke zřícenině hradu Mugdock. Taková malá neplánovaná zastávka. I tentokrát bylo jasné, jak ta cesta asi bude probíhat. *lol*


Nakonec jsme do Návštěvnického centra nedorazili. Odškrtli jsme si zříceninu, co jsme měli na našem imaginárním seznamu věcí, které jsme chtěli vidět ve Skotsku a vrátili se zpátky na cestu, abychom si nezašli příliš. Ještě jsme toho měli dost před sebou a zdolané pouze 2 míle oficiální WHW, což bylo poměrně málo.

Když jsme se konečně dostali alespoň k míli 4, konečně se před námi otevřela taky trochu krajina a začali jsme potkávat zvířátka.



Postupně jsme se přibližovali k pastvinám, na které jsem se těšila. Hlavně tedy na ovečky. Kdybych bývala věděla, jak ta zvířata všechna řvou už od prvních ranních rozbřesků, moc bych se neradovala. :D

Jak se tak cestička proplétala mezi pastvinami a začali se objevovat první ovečky, konečně jsem si připadala jako v tom správném Skotsku, co jsem znala z obrázků.


Pomalu jsme se přibližovali k osadě, kde jsme se chtěli vyspat v kempu, Hanka se začala shánět po nějaké holi, na kterou by večer mohla stavět stan. Výběrovým řízením jich prošlo hned několik. Myslím, že ten večer byl aktuální počet 3 hole, s kterými stan stavěla.

Mezi políčky se nám potom rozprostřela civilizace a na cestě jsme potkali malou hospůdku s názvem Beech Tree, do které jsme s chutí zapluli a venku si dali cider a kávu, co nás posilnili na zbytek cesty.



Osada Drymen už byla pomalu na spadnutí, chvíli nám trvalo, než jsme rozchodili naše těžké nožky po tom geniálním nápadu nalít do sebe cider, ale chytili jsme druhý dech. 


O tři ne příliš náročné kopce později (rozuměj, v životě jsem na takovýhle krpál ještě nelezla, copak to Skotsko nemůže být trochu placatější??? Na fotkách vypadalo placatěji!!!) jsme se konečně dostali do kempu, kde jsme původně měli v plánu přespat.


Oficiální kemp jako takový v Drymenu neexistuje, ale na svém pozemku má majitel ceduli před vstupem na jeho pozemek, že přijdou vybírat vstupné sami, které je 7 liber za osobu na noc a nepřejí si, aby kdokoliv vstupoval do obytné části a rušil je. Což je pochopitelné.

Na to, že je to improvizovaný kemp  mají alespoň 2 WC a sprchu s horkou vodou (vyzkoušeno na Hančině kůži). V umývárnách se nachází vařič a kohoutek s pitnou vodou na doplnění v případě nouze. A je tam několik zásuvek na dobití telefonu.

Za celé odpoledne nikdo nepřišel. Až do rána byl klid. Možná proto, že byl zatím duben a ještě nezačala pořádně sezóna. Před námi jsme měli výhled na koně. Za námi vesele bečeli ovce. Ptáci poctivě řvali. Jaj, ta radost být v přírodě. :D

V noci bylo jasno a měsíc vesele svítil na obloze (zjištěno na vlastní oči, díky němu jsem mohla jít do umývárny bez baterky, protože bylo světlo pomalu jak v poledne). Teplota klesla k nule. Natáhli jsme na sebe veškeré oblečení co se vešlo  do spacáku a spali.

Budili nás jen krávy, ovce, koně a ptáci. Vezla jsem si s sebou špunty do uší, ale rozhodla jsem se, že počkám. Třeba si zvyknu. Ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru jsem se obávala, kdy se zhorší počasí. Zatím jsme měli štěstí a bylo pořád slunečno. Sem tam nějaký mráček, ale žádný déšť. To určitě nemohlo dlouho vydržet.

Komentáře

Oblíbené příspěvky