Západ USA část třetí...

14.3. 2018 jsme kolem deváté ráno dorazili do San José, kde jsem měla zabookované prodloužené tour skrz Winchester Mystery House. Sice mělo být až odpoledne na druhou hodinu, ale doufali jsme, že by nám mohli změnit čas a tak bychom získali mnohem víc hodin na prozkoumání San Francisca, které bylo od San José sotva hodinu cesty.

Pokud jste náhodou viděli reklamu v televizi, je to přesně ten dům, který hraje hlavní roli ve snímku Winchester s Helen Mirren.

Nakonec se nám to povedlo a od 11:25 jsme se nechali provádět domem, který se snaží z 90% nechat tak, jak byl od roku 1922, kdy skončily práce s přestavováním domu. Nevím, jak brácha nebo kamarádka, ale já z toho byla nadšená. Vevnitř to má tu správnou atmosféru a zvenku vypadá prostě absolutně perfektně. Uvnitř občas najdete okna v podlaze, kterými můžete propadnout dvě patra dolů. Nebo dveře ve stěně "do neznáma", kterými můžete vypadnout rovnou z domu ven (foto č.2).



Naše tour skončilo po druhé hodině odpoledne, kdy se začínalo vyjasňovat a konečně přestávalo pršet. To znamenalo, že navečer v San Franciscu ještě stihneme západ slunce na Golden Gate Bridge a druhý den pojedeme na Alcatraz, kam jsem měla zamluvené vstupenky.

Na parkovišti jsme zjistili, že zatímco my jsme byly dvě hodiny pryč, někdo vymlátil okýnko za řidičem a sebrali nám všechny batohy. Jediné, co nám nechali bylo jídlo a bundy, aby nám pravděpodobně nebyla zima, až pojedeme v autě s vymláceným okýnkem. Takže jsme se ocitli jedině s malými batůžky, co jsme měli na sobě, oblečením, co jsme měli na sobě. Naštěstí to nejcennější jsme měli při sobě - peníze, moji zrcadlovku, pasy, doklady od auta. Než tedy brácha statečně prohlásil, že nemá pas. *sad sigh*

Rozdělili jsme si úkoly, já se pokusila spojit s půjčovnou, kde to nikdo nebral. Lucka s bráchou obcházeli kontejnery, protože s tím, že nám ukradli špinavé oblečení, hygienu, cestovní deníčky, psací potřeby a mapu si fakt jako moc nepomohli.

Ale bohužel nikde nic. Takže jsem změnila taktiku a volala na policii do San José, kde mi řekli, že mám buď vyplnit online nahlášení zločinu nebo dojet na policejní stanici a vyplnit to tam. Dovolala jsem se i do půjčovny, kde mi řekli, že musí vidět kopii policejní zprávy, aby mi mohli vyměnit auto. A tak jsme si opět rozdělili úkoly. Lucka šla hledat na netu nejbližší policejní stanice. Brácha si mezitím telefonoval na konzulát, aby věděl, co má dělat. O hodně později jsme se dozvěděli, že bohužel telefonní číslo co našel bylo na konzulát Kostariky a ne na ten v San Franciscu.

Zamířili jsme na nejbližší policejní okrsek v San José, který byl asi 10 minut jízdy městem. Tam mi paní dala opět adresu na internetové stránky, protože pokud nemáte podezření na pachatele nebo jste ho neviděli, je to jen formalita a není třeba tím zdržovat policisty. Vyplnila jsem online hlášení, kterému bylo přidělené číslo. To jsem mohla nadiktovat úředníkovi v půjčovně. Ten obvolal půjčovny v okolí a naštěstí jsme byli blízko letiště San José, takže jsme mohli zamířit tam. To bylo taky asi 10 minut cesty městem.

V půjčovně jsme vyplnili formulář a během několika minut jsme si mohli vybrat auto nové. Tentokrát jsme ale museli mít normální kompaktní auto, které jsem měla původně na smlouvě. Takže jsme zvolili malý Nissan pro 4 lidi.


Opět jsem si zvykala na nové auto. Brácha s Luckou mezitím brouzdali po internetu a hledali, kde budou mít oprávnění k vydávání cestovních dokladů. Pouze v Los Angeles. Což nebyla právě příjemná zpráva, protože do Los Angeles jsme se měli dostat až v pátek večer, nejpozději v sobotu ráno, podle toho jak půjde cesta podél pobřeží. Měla jsem ji rozvrženou na dva dny, abych nemusela  řídit dlouhé hodiny. Večer tedy nechal zprávu na záznamníku v Los Angeles na nouzové lince a čekali jsme, jak to dopadne. Ten večer jsme měli už dohodnuté ubytování v San Franciscu, takže jsme po výměně auta zamířili tam.

San Francisco má absolutně hnusné ulice, které vedou nahoru a dolů. Kopečky, kdy nevidíte, kam jedete. V noci je to ještě vtipnější. To je asi tak jediné, co o San Franciscu vím. *lol* Ještě jsme v nejbližším Walgreens nakoupili hygienické potřeby, protože všechno ostatní bylo zavřené a šli jsme spát.

Hned ráno ve čtvrtek 15.3. po sedmé hodině bráchovi volali z konzulátu, že by bylo potřeba, aby se dostal do Los Angeles nejpozději do pátku. Takže jsme měli na cestu jeden den. 400 mil. Pouze po dálnici. 7 hodin cesty s přestávkami za normálního provozu. Kdo ví kolik v zácpě.

Padly plány na Alcatraz. S Luckou jsme přebookovali hotel, co jsme měli na pobřeží a zabookovali jednu noc navíc před Los Angeles v Thousand Oaks. Ráno lilo jako z konve. Pravděpodobně by ten výlet na Alcatraz vypadal stejně katastrofálně. Tak jsme celý den strávili v autě na cestě.

Díky kamarádce, která žije v USA jsme měli informace o tom, kde se dá koupit nejlevnější oblečení a tak jsme po ubytování v hotelu vyrazili do prodejny Ross dress for less a do Targetu pro jídlo. Konečně jsme měli taky něco nového, v čem jsme mohli spát a chodit.

A 16.3. kolem osmé hodiny jsme byli na konzulátu České Republiky na Wilshire Bouvelardu. Tam bráchovi vystavili zelený emergency pas, s kterým mohl příští den odletět ze země během půl hodiny, za poplatek 19 dolarů. Velké štěstí bylo, že mu ukradli jen jeden doklad. V případě, že by neměl ani občanku, musel by někde shánět 2 lidi, kteří by ručili za to, kdo je. *lol*

Díky tomu, že na konzulátu to šlo tak rychle, jsme vlastně měli celý jeden volný den. Já vždycky chtěla vidět skály, které stojí nad zlomem San Andreas. Střetávají se tam tektonické desky a díky tomu je to často epicentrum zemětřesení. Takže jsme zamířili do Vasquez Rocks. Den zrovna příznivě co se týče počasí nevypadal.




No a taky jsme měli v plánu podívat se na místo, kde se natáčel M.A.S.H., znáte to, ten slavný seriál. Ale bohužel byla cesta tam uzavřená, kvůli špatnému počasí. Pravděpodobně příliš mnoho bláta. Než jsem se vymotala skrz hory do našeho hotelu, už jsem toho fakt měla plné zuby a chtěla jsem si jen odpočinout. Ještě jsem toho řízení měla dost z předešlého dne.

No a pak nastalo ráno 17.3., večer jsme měli odlétat a dopoledne jsme měli volné. Můj brácha nikdy neviděl oceán, takže bylo rozhodnuto, že ho vezmeme někam na pláž a díky kamarádce jsme dostali výborný typ na Zuma Beach (foto č.2). Velkým plus bylo, že se tam dá zaparkovat podél pláže a člověk nemusí na placená parkoviště.

Obešli jsme si pomalu pláž. Vylezli na útesy Point Dume (foto č.3). No a když jsme se vraceli z útesů dolů, sedli jsme si na kamennou lavičku (foto úplně nahoře v příspěvku), abychom trochu lelkovali a nasáli sluníčko a šup, ona na "mělčině" velryba (foto č.4). Takže jsme byli ještě nadšení, že jsme viděli nějaká zvířátka.




Kolem oběda jsme se vydali vrátit auto v půjčovně. No a pak jsme čekali na náš let. Chvíli to vypadalo, že ani nepoletíme na čas, protože cedule hlásala zpoždění, ale nakonec jestli jsme odlétali se zpožděním 10 minut, tak to nebylo tak nejhorší. Let trval 10,5 hodiny. Plus se přičítal časový posun, takže jsme doletěli do Kodaně kolem 18:00 večer v neděli, kde jsme měli 2 hodiny čas na přestup. Prostě akorát. Zatím to vycházelo, dokud nám u přepážky neřekli, že mají o 3 lidi navíc přebookované letadlo s aerolinkami SAS a jestli bychom zvážili, že by nás posadili na pozdější let s Czech Airlines ve 21:30 zdarma a ještě nám vrátí 75 euro každému.

Díky bohu to nakonec dopadlo dobře a tak jsme přiletěli včas do ČR. Ovšem než jsme se dostali do Pardubic, vyhodili Lucku doma, zastavili se vyzvednout moje auto a ještě probudit kamarádku, která měla moje náhradní klíče a starala se mi o kočku, tak byla jedna v noci.

Co bych asi tak řekla závěrem. Lidi jeďte a neříkejte mi, že se to nedá a že je to moc drahé. Kdyby nám neukradli věci, nemuseli jsme mít výdaje za oblečení, tak jsme se v pohodě vešli do 30 000,-  se stravou, letenkami, zbytováním, autem, benzínem, suvenýry, a dopředu zaplacenými a zabookovanými tours.

Počet projetých národních parků na Annual Pass: 7
Počet projetých státních parků, kde se platí/neplatí vstup:  4
Počet projetých měst: 4
Počet projetých kilometrů: 5888, což je 3680 mil
Počet nezapomenutelných zážitků: asi miliony

Komentáře

Oblíbené příspěvky