Západ USA část první...

Už nějakou dobu zpátky jsme kupovali letenky do USA do Los Angeles. Mým snem bylo okouknout národní parky, ty nejdůležitější města a hlavně pobýt trochu mimo "civilizaci" a užít si nekonečně dlouhých planin, kde široko daleko ani živáček a auto potkáte jednou za čas. Kupovali jsme je právě na začátek března ještě než začne sezóna a jak výborný nápad to byl.

Ne všechno šlo podle plánu, ne všechno se vydařilo, ale co podle plánu šlo, to fakticky nadchlo. Ráda bych řekla, že mám ještě deníček, takže těch 16 dnů můžu hezky postupně opsat a jenom doplnit to nejdůležitější, ale nemám, takže to trochu házím z hlavy. *sad sigh*

Naše cesta už od počátku začínala katastroficky. Z Prahy jsme odlétáli úplně přesně do Kodaně 3.3.2018, odkud jsme měli s aerolinkami Norwegian dostat do Los Angeles. Měli jsme přilétat ve čtyři hodiny odpoledne, v zácpě si zvyknout na provoz dálnic, protože se pojede pomalu a další den prozkoumávat Los Angeles, když Američané budou spát.

Bohužel nepřiletělo letadlo do Kodaně, kterým jsme měli odlétat. Tudíž aerolinka sháněla nové. Dostali jsme poukazy na jídlo na letišti a strávili dlouhých 6 hodin čekání na odlet. Mezitím jsem volala do půjčovny aut v Kalifornii, aby mi nezrušili rezervaci na auto, které si nestihnu vyzvednout v uvedený den. Naštěstí ji pro všechny případy drží 24 hodin.

Když jsme dorazili na letiště, prošli pasovou a imigrační kontrolou, kde se nás ptali, co tam budeme dělat, jestli máme ubytování a zpáteční letenku. Ne, nestali se žádné hororové scénáře. Nikdo nás dlouho nedržel. Během tří minut jsme měli povolený vstup do země. Hned před areálem jsme se řídili nápisy Ground Transportation a ty nás dovedly ke kyvadlové dopravě do půjčovny Dollaru. Měla jsem dopředu domluvené menší kompaktní auto, ale  protože jsme dorazili až po půlnoci a bylo už 4.3., byla auta v čudu a místo toho mi dali nějaký obrovský terénní tank, do kterého bych potřebovala žebřík, abych se vytáhla do sedadla.

Zatímco já jsem se snažila s chlapíkem vykomunikovat, aby přivezl něco menšího, moji dva spolucestující, tentokrát můj bratr a kamarádka Lucka (která se mnou jezdí ve většině případů), naházeli batohy do kufru. Problém nastal, když jsme je chtěli vyndat protože jeden z popruhů se zasekl v mechanismu zámku. Na parkovišti jsme tedy v noci při světle z mobilu s pánem z půjčovny odřezávali batoh, abychom se mohli přesunout tentokrát do auta třetího. Sice to byl velký bílý Dodge Caravan pro 7 lidí, ale mnohem menší než ten terénní.


V půl třetí ráno jsme úspěšně dorazili na hotel, který jsme měli dopředu zabookovaný už jen kvůli tomu, aby při pohovoru na letišti člověk mohl říct pravdu, že máte ubytování v USA. Druhý den ráno jsme se rozhodli vstávat brzy a prozkoumat tedy město. Všichni jsme byli natěšení na chodník slávy, v plánu bylo Beverly Hills, La Brea Tar Pit, zajet ke Griffithově observatoři, vyjet pod nápis Hollywood a ukončit den tím, že pojedeme do městečka Mecca, které je kousek od Joshua Tree národního parku.

4.3. 2018 byla neděle. Den dopadl následovně - ztratili jsme se v uličkách Hollywood boulevardu, protože většina cest byla policajty zavřená. Našla jsem místo na zaparkování, došly jsme asi 500 metrů k chodníku slávy, kde policajti řídili dopravu a stavěli zátarasy. Vyfotili jsme kousek chodníku a šli nazpátek. Řešili jsme, co by asi tak mohlo být v Los Angeles. Pochopili jsme, že asi pravděpodobně Oskaři. Taky nemohli počkat jeden den navíc.

Vyrazili jsme k nápisu Hollywood. Ztratili jsme se v Hollywood Hills. Aplikace na telefonu začaly selhávat. Mě za volantem začaly selhávat nervy. Dojela jsem serpentýnama někam do hor. Naštěstí tam byla pěkná vyhlídka.


Uklidnili jsme se všichni natolik, že jsme našli mapy a alternativní cesty pod nápis. Nakonec jsme ho viděli z dálky a rozhodli se, že nám to ke štěstí stačí.


Mizíme z města, abychom se naučili jezdit po silnicích, kde nejsou auta. Cesta z města vedla přes dálnici se šesti pruhy. Všichni tři jsme orosení potem s nadšením potkali exit směr Joshua Tree.

Ovšem hned vedle hnědý nápis hlásal Salton Sea, Mrtvé moře Kalifornie. Je tak slané, že v něm nic nežije a všude kolem se válí pozůstatky mrtvých vyplavených ryb a ptáků, kteří se z něho napili. 25 mil zajížďka, ale viděla jsem fotky kamarádky a byly jsme přece na roadtripu a kousek od toho. Když je to tak blízko, proč tam nejet. Můj bratr i Lucka pochopili, jak bude vypadat následující cesta. *lol* Plán neplán, bude se taky improvizovat.



Pak nastal ten čas, kdy jsme se rozhodli hledat ubytování, protože jsme vlastně ten večer neměli kde spát. Byli jsme 180 mil od našeho ubytování v LA a já tušila jen zběžně, že kolem městečka Mecca bylo levné ubytování, když jsem na něj koukala ještě doma. Zastavili jsme na odpočívadle, kde byli obchody a Starbucks. Nakoupili jídlo a na wifi jsme zjistili, že veškerá ubytování v Mecce jsou vyprodaná. Nejbližší bylo v Indiu 15 mil nazpět.

Ne právě nadšená z další zajížďky jsem se vydala zpátky k autu a mířili jsme do India. Před Indiem přestali fungovat veškeré aplikace. Projeli jsme městečko 2x a nikde jsme nenašli náš motel, co měl být při cestě. Frustrací jsem zapnula data za 49,- a našla online mapu, kterou mě brácha s Luckou navedli do našeho druhého motelu Western Sands. Nastal čas na revizi plánu, protože první dva dny se nikomu z nás nelíbily. Takhle to nemohlo pokračovat, jinak během následujících 24 hodin frustrací zaškrtím bráchu a Lucka mě. Na pokoji jsme zrevidovali veškeré mapy. Stáhli online aplikace, které by měli fungovat offline. S Luckou jsme prodiskutovali ubytování. Takhle na poslední chvíli by to fakt nešlo.

Věděli jsme, že naším dalším cílem bude nějaké menší městečko před Grand Canyonem a všichni jsme si pohrávali s myšlenkou, jestli se zastavit v Bearizoně nebo ne. Už doma jsem to navrhla jako možnost, protože jsem chtěla vždycky vidět vlky víc zblízka. Nakonec jsme se rozhodli, že tam pojedeme. Čas nám vyjde. Jsme v Kalifornii jen jednou, proč ne.

Věděli jsme, že většinu dne bude trvat přejezd skrz Joshua Tree národní park a potom někam blízko k Bearizoně. Ještě jsme na příští den zabookovali motel Ashfork Inn na historické cestě Route 66. No a díky tomu byly další noci v podstatě jasné a museli jsme se až do 9.3. držet kolem městečka Page.

5.3. v pondělí jsme konečně oficiálně pořádně rozjeli náš roadtrip a už to vypadalo, že jsme všechno vychytali. V Joshua Tree jsme při vstupu nakoupili annual pass do všech národních parků za 80 dolarů. Platí celý rok pro člověka, který má obsazené auto a je do všech parků v USA. Cesta skrz park trvá tak 2 hodiny čistého času bez zastávek. My jich udělali několik. To prostě nejde nezastavit, když se můžete procházet mezi jukovými stromy nebo kaktusy. V polovině cesty je "zahrada" s kaktusy Cholla.



Dostali jsme se až do Ashforku, kde jsme zakotvili na noc. Ashfork je pidi městečko s pidi motelem, ale majitel je neskutečně vstřícný.

6.3. 2018 jsme už opravdu jeli podle plánu. Dopoledne jsme strávili v Bearizoně. Je to přírodní rezervace podobná zoo, kde jsou divoká zvířata zvyklá na lidi. Ne tak zvyklá, že si na ně můžete sáhnout, ale zvyklá natolik, že mezi nimi projíždíte v autě a když máte okýnko nahoře, ani vás nesežerou. *lol*

Byla to asi půl hodinka po dálnici z Ashforku. Ke vjezdu jsme se dostali před devátou hodinou ranní a chvíli jsme čekali, než otevřou.  Měli jsme čas posnídat. Díky tomu, že bylo ráno medvíďata ještě nebyla pořádně probuzená a agresivní jako odpoledne. Viděli jsme horské kozy, medvědy hnědé a černé, vlky, bizony, muflony, soby, lišky, vydry, rysy a všechno možné. Cena vstupu byla 66 dolarů pro 3 lidi.



Po obědě jsme dorazili do Grand Canyonu, který byl po cestě. Nemusí se platit vstupné, pokud máte pass do parků, což my jsme měli. Dobré na Grand Canyonu je, že je přístupný v podstatě pro každého. Zaprvé, zaparkujete a chodníčky se dostane do návštěvního centra nebo k trasám autobusů, co vás dovezou na vyhlídky. Jsou přístupné i vozíčkářům.



A hned po něm jsme se přesouvali do městečka Page, který je takovým strategickým bodem. Za celý den se ujelo 211 mil.

7.3. jsme hned ráno vyrazili na vyhlídku Horseshoe Bend, kterou zná asi každý. Řeka Colorado teče kaňonem do tvaru podkovy. Z našeho motelu to bylo 6 minut autem. Tohle je úplně zadarmo. Prostě dojedete na parkoviště, vylezete na kopec, sejdete z kopce dolů a jste u okraje kaňonu. Můžete tu být jak dlouho chcete a lelkovat jako my.


Tenhle den jsme měli volnější, takže jsme potom druhou část odpoledne strávili tím, že jsme se jeli podívat na jezero Powell, na přehradu Glen a zároveň koukli na Glen Canyon, který tvoří řeka Colorado po proudu od Horseshoe Bend. Je to jen pár mil.



No a protože jsme se rozhodli trochu víc projet Utah, tak jsme zamířili k Alstrom Point. Na mapě to vypadalo jako snadná cesta, ale ve skutečnosti to byla kamínková off-road cesta, kde jsem místy ztrácela nervy, protože jsem se zaprvé obávala, že nám to zničí auto, přestože jsem jela pomalu. Zadruhé že zůstaneme někde trčet, protože občas se jelo přes rozbředlé bahno nebo zatopené části cesty. Tak ve čtvrtině jsem to vzdala a dohodli jsme se, že tam nepojedeme a nebudeme auto riskovat.
I tak to tam vypadalo jako v úplně jiném světě. Zastavili jsme na místo toho na vyhlídce, co se jmenuje Lone Rock, nebo-li Osamělá Skála. To je ta poslední fotka.



Noc jsme strávili znovu v Page v motelu, kde jsme byli a protože jsme najednou měli volno ještě celý čtvrtek 8.3., tak jsme hledali v okolí nějaké atrakce, ale moc věcí se nám nepozdávalo. Nepojedeme 300 mil daleko jen proto, abychom někde strávili jen půl hodiny a zase odjeli. Nakonec padla volba, že pojedeme na Monument Four Corners, což je místo, kde se setkávají hranice 4 států - Arizony, Utahu, Nového Mexika, Colorada. Jako většina věcí se i tenhle monument nachází v rezervaci Navaho, takže se tu dá koupit spoustu ručně dělaných suvenýrů od Indiánů. Vstup se platí jednotlivě za osobu 5 dolarů.


Cesta tam trvala 3 hodiny, nazpátek to samé. Večer jsme na pokoji mohli vyřešit ubytování na dalších několik dní. Dopoledne jsme měli od 8:00 objednanou prohlídku a pak jsme se přesouvali víc na sever Utahu, skrz Monument Valley až k Arches národnímu parku vzdáleného 270 mil.

9.3. ráno jsme vyrazili na naši tour na Antelope Canyon, kterou jsem bookovala půl roku dopředu v Čechách. Všichni doporučovali vyrazit co nejdřív. Co mi ale nedošlo je, že na jaře ještě není tolik světla, přesto to byla úplně úžasná podívaná. V některých místech je ten kaňon dost úzký nebo se musí chodit po žebřících. Teď jsme tam pohodlně byla naše skupinka 13 lidí, ale nedokážu si představit, jak to tam vypadá v létě, kdy tam musí být hlava na hlavě. Je to foceno bez jakéhokoliv filtru a bez přidávání jakýchkoliv barev, protože mě neskutečně štve, když to lidi schválně přibarvují. Myslím, že je to dostatečně krásný tak jak to je. Proč to ještě přikrášlovat.



Z Page jsme odjížděli podobnou cestou jako předešlý den na Four Corners. Monument Valley je cesta mezi těmi obřími velikány co všichni známe z fotek. Indiáni na koni proti těm červeným skalám. No jo. Skutečně jsou tak velký, ale na našem roadtripu se mi líbila jiná místa víc.



Za soumraku jsme dorazili do městečka Moab, které je 10 minut autem od národního parku Arches. Ale už teď je tenhle článek dlouhý, takže ten zbytek dám dohromady zítra odpoledne. Doporučuju kouknout se nahoře do záložek, kde jsou fotky, protože tady je jich jen fakticky pár.

Komentáře

Oblíbené příspěvky