Západ USA část druhá...

Z Moabu jsme hned ráno 10.3. vyrazili do Arches národního parku, který mě absolutně nadchnul. Neberte to špatně. Grand Canyon je samozřejmě Grand Canyon, ale prostě je tak strašně obrovskej, že si na něj nemůžete sáhnout. Uděláte si fotku, čumíte před sebe a prostě to vypadá úplně stejně jako vaše tapeta na počítači doma, protože tomu nejste o nic blíž. Pořád to  táhle míle a míle široko.
Na druhou stranu Arches, tam už si můžete vyšplhat na skály. Kouknout se na rozhled. Vždycky vás překvapí, že za každou skálou to vypadá jinak a scenérie se mění. To nejdůležitější, vstup je opět zadarmo s annual passem. Projeli jsme sotva pár mil a dělali zastávky, což je především moje chyba. Šli jsme na několik kratších trailů - podívat se pod Delicate Arch, Sand Dune, Broken Arch, šli jsme na Windows trail (to je ta třetí fotka, kde v tom stínu jsou na zemi vidět dvě prozářená "okna"), Turret Arch.



Pak už nastalo stoupání trochu víc do hor k Bryce Canyonu. Cesta začala být trochu víc zajímavější, co se přírody týče.


A díky tomu, že Američani asi moc nemusí parky v zimě, tam oproti Grand Canyonu bylo strašně málo lidí. Některé traily, jako třeba na Inspiration point byly zavřené, protože cesta byla ještě stále namrzlá a životu nebezpečná díky větru, ale i tak stát pod Inspiration point nějakých 200 metrů bylo zážitek.



Bryce mi přišel takový menší, komornější, rodinnější, hezčejší. Každýmu se holt líbí něco jiného. Tentokrát jsme přespávali v malým městečku Panguitch. Na další den 11.3. nás čekala cesta do národního parku Zion.



Bohužel jsme jím jenom projížděli skrz serpentýny na naší cestě do Las Vegas, ale strašně ráda bych se tam jednou vrátila. Dopoledne jenom pršelo a padal déšť se sněhem, nakonec po našem vjezdu do parku se trochu vyčasilo a začalo prosvítat sluníčko. Ale Zion bohužel není tak velký, aby se tam člověk mohl pohybovat vlastním autem na vyhlídky. Jezdí tam pouze jejich kyvadlové busy a zase tolik času jsme neměli.

Díky tomu, že jsme ušetřili dopoledne v Zionu, tak nám potom na cestě zbyl čas se podívat do Valley of Fire. Ten jsme odebírali a přidávali na seznam sporadicky a čekali, jestli na něj vůbec vyjde čas. Naštěstí ano, protože se stal jedním z mých nejoblíbenějších. Na slunci mají ty kameny úplně neskutečnou barvu. Šli jsme se podívat na Rainbow Vista point, kdy v podstatě vylezete na obří skálu (fotka číslo 3 a 4, máte výhled za sebe přes parkoviště na všechny ty barvy, kterými to hraje), pak jsme pokračovali po skále dolů, kde byla něco jako pěšina a došli jsme až na konec trailu, který končil u Fire Canyonu (fotka č. 5). Popojeli jsme dál na další vyhlídku, tentokrát White Domes (foto č.6).




No a protože se blížila čtvrtá odpoledne, tak jsme vyrazili dál. Tentokrát na Hooverovu přehradu, co měla být tak hodinu cesty od Valley of Fire. Než jsem odjížděla, tak jsem četla, že je před přehradou jedno neplacené parkoviště a v okolí přehrady je access road a tam je to placené 10 dolarů. Taky jsou za přehradou parkoviště, je jich asi 13 menších v serpentýnách do kopce. Zamířila jsem na první, co jsem potkala a tradičně skončila úplně někde jinde. *lol*

Tentokrát na Boulder Dam Mostě, z kterého je vidět přehrada. Vstup je zadarmo. Vylezli jsme na most vyfotili přehradu z dálky a jeli hledat jiné parkoviště. První co jsem potkala bylo to placené. Pak se nám povedlo jedno propásnout a nakonec jsem skončila tak, že jsem přejela přehradu na druhou stranu a zaparkovala právě v těch serpentýnách na menším parkovišti číslo 13. *lol* Šla jsem si tam vyfotit strážné anděli, kteří hlídají vstup do budovy přehrady.


No a protože se rychle blížil západ slunce, vyrazili jsme směr Las Vegas. Znáte ty fotky, neonové město. Osvětlené hotely a kasina. Velký nápis Vítejte v Las Vegas. Vodní show před jedním z hotelů. Jo. Stihli jsme úplně všechno a já byla ten den vyšťavená, protože to bylo poprvé, co jsem vydržela vzhůru do 23:00, když jindy byl můj čas mezi 19:00-20:00. Pokud jsem měla málo řízení, tak 21:00. Joj. Ta radost, když je člověk mladý a nemusí spát. *lol*





12.3. jsme se probudili brzy, protože následoval nejdelší úsek cesty, který jsme měli absolvovat. Z Las Vegas jsme se během dvou dní měli dostat skrz Death Valley až k národnímu parku, kde jsou sekvoje. Během dvou posledních dnů jsme ale procházeli veškeré naše věci a zjistili, že se nám někam vypařila naše "žába" (rozumějte annual pass do národních parků, na kterém je letos 2018 obrázek zelené žáby). Před dvěma dny jsme ji všichni viděli a když jsme ji měli potřebovat, tak prostě zmizela. Všichni jsme všechno prolezli a nenašli nic. Asi odskákala.

Tudíž nastal malý zádrhel a místo toho, abychom jeli rovnou skrz Death Valley na zastávky, které jsme chtěli vidět, tak jsme nejdřív museli hledat návštěvnické centrum, abych mohla koupit druhý annual pass. Chtěla jsem si ho nechat jako suvenýr. Vím, že by se vyplatilo koupit 2x jednorázové vstupy do Death Valley a do Sequoia, ale já ho fakt chtěla. No, jsem tvrdohlavá, no.

Ještě taková malá drobnost. V Death Valley pokud nemáte Annual pass můžete klidně platit v kiosku u cesty jednorázový vstup. Nemusíte kvůli tomu do 10 mil vzdáleného návštěvnického centra. To jenom já. Po malé zajížďce jsme se opět vrátili zpátky na začátek. Cílem byl Zabriskie Point, z kterého je právě tahle vyhlídka (foto č.2).


Ovšem díky tomu jsme zjistili, že já i Lucka jsme za Zabriskie point považovali něco jiného. Chtěli jsme nejníže postavené místo v Kalifornii pod hladinou moře, ke kterému vede dřevěný chodníček, je tam malé jezero a solná pláň. Jedinou další odbočku, která mi něco říkala byla Badwater a logicky jsme vydedukovali, že by to mohlo být ono. Takže jsme zajeli tam, sice zajížďka 20 mil, ale museli jsme to zkusit. Nakonec to bylo ono a mohli jsme si pogratulovat.



Odpověď je ano, je to slané, slané, slané. Chutnala jsem to. Už jsme viděli všechno, co jsme chtěli a byli jsme na cestě do Mojave, což bylo malé městečko napůl cesty právě mezi Las Vegas a sekvojema. Celková cesta byla 320 mil dlouhá. Byli jsme přesvědčení, že už se nebude nikde zastavovat, ale potkali jsme Mesquite Flat Sand Dunes. Což jsou písečné duny. Uprostřed ničeho. Takže se muselo zastavit.


No a během výletu, kdy jsem se vymotala ze serpentýn a říkala si, jak je úžasný den, jsme v Death Valley potkali autonehodu. Ne že bychom ji potkali, ale někdo nezvládl řízení, narazil do skály a něco tam hořelo, takže policie uzavřela cestu a odkláněla ji skrz malou zajížďku "pouze" 25 mil. Polovinu cesty jsme doufali, že jsme správně a když jsme se konečně dostali na silnici, která připomínala silnici a ne polní cestu, tak jsem uviděla odbočku na město duchů Ballarat. Asi si to dokážete představit, ujela jsem asi dvě míle, popřemýšlela o tom, co budeme dělat a otočila to. Chtěla jsem vidět alespoň jedno město duchů.


Matně jsem si vybavovala, že jsem ho viděla u kamarádky na fotkách, ovšem když jsme dorazili tam, těžký zklamání. Kamarádka byla v jiném. Tady z toho města v podstatě nic nezbylo jen pár rozbořených chatrčí. Tak jsme zase jeli nazpátek.

Nakonec jsme dorazili se setměním, já úplně zničená a moc si toho víc nepamatuju. Když tak nad tím přemýšlím, nikdy si z těch motelů moc nepamatuju. *lol*

13.3. jsem si začala uvědomovat, že náš výlet bude pomalu končit a většinu máme za sebou. Čekal nás poslední národní park. Tentokrát Sequoia. Náš původní plán byl, že ho projedeme kousek skrz, abychom se dostali na cestu před San José, kde jsme ten večer měli ubytování. Jenže hned u vstupu nás paní informovala, že cesta vede pouze 26 mil a dál už je příliš sněhu.

Vyjeli jsme nahoru k obřím sekvojím neskutečnými serpentýnami. Nahoře ležel sníh. Chtěli jsme dvě zastávky. Tunel, kde se projíždí obří sekvojí, ale byl uzavřený kvůli sněhu. Takže jsme nakonec jenom prošli mezi sekvojemi a vyfotili nejstarší a největší stromy. Jsou až neskutečně hnědý. Viděli jsme nejstarší strom v Kalifornii, kterému se  říká Sherman Tree. Je starý mezi 2300-2700 roky.



No a pak jsme dlouho jeli po dálnici přes Fresno v koloně až do San José, kde jsme měli v malém městečku Gilroy ubytování. A předpokládám, že všechny bude nejvíc zajímat San José, takže to nechám jako samostatnou kapitolu. Pokud potřebujete vědět, co dělat v zahraničí, když vám ukradnou všechny věci včetně dokladů, budete muset počkat do pondělka, protože přes víkend pracuju a nebudu mít čas to sepsat.

Komentáře

Oblíbené příspěvky