Úžasná Indie část první...

Indie... Vždycky to byl sen mýho bráchy se tam podívat a protože jsem si řekla, že je nejvyšší čas tedy podniknout nějakou cestu právě s ním, tak si nakonec vybral on a destinaci jsem nechala na něm. Nějakou to dobu jsem zkoumala, co vyjde snadněji.

Tentokrát jsem se zrovna moc neohlížela na cenu. Spíš jsem tak brouzdala po zkušenostech cestovatelů a nakonec jsem se rozhodla, že cestovka bude asi nejjistější a nejpohodlnější. Znáte to, kdybych si spočítala náklady na letenku, ubytování, jídlo, Indie by prostě přišla strašně levně, ale jakou cenu by si to vybralo na mých nervech, nad tím ani nechci přemýšlet. Brácha je ta osoba, co musí mít všechno naplánované do puntíku a já čím víc cestuju, tím méně věcí řeším, protože vím, že to vyřeším na místě nebo až to bude aktuální. V tomhle případě se cestovka několikanásobně vyplatila. Ne kvůli ceně, ale protože upřímně si řekněme, kdyby někdo přistál na letišti v New Delhi (Novém Dillí), půjčil si tam auto a měl se dostat kamkoliv ve městě, jste nahraný. Nejen kvůli zácpám, které jsou tam příšerné, hlavně proto, že dopravní situace je tam katastrofa a místní vědí, jak mají jet. Já jsem docela dobrodruh, ale do žádného města bych se tam sama nevydala.


Letěli jsme z Prahy do Dubaje, a odtamtud do Dillí. Letenky jsme měli přes cestovku bookované s Emirates, víza jsme měli taky vybavená a těšili jsme se hlavně na Taj Mahal. Já byla smířená s tím, že konečně za mě bude někdo všechno organizovat. Naše fantastická zkušenost začala hned na letišti v Praze, kde byl sraz cestovní kanceláře před restaurací McDonald's. Tam jsme poctivě čekali asi 3 hodiny a delegátka nikde. Překvapivě potom vyšla z restaurace a koukala na nás, že jsme poslední a už nám chtěla volat, jestli jsme nezmeškali. To byl první hřebíček do její rakve a už se to jenom kupilo. Na mě to prostě není, když si někdo nedokáže zorganizovat práci.

Při výstupu v Novém Dillí byla naše delegátka tak zmatená, že nevěděla, kam jít, že jsem vyrazila dopředu na imigrační sama, protože jsem z ní moc nadšená nebyla. Především když u dlouhé fronty zjistila, že sama zapomněla víza. *headdesk* Zájezd nezačínal právě optimisticky, co se jí týkalo. Na letišti v Dillí byla delegátka překvapená, že jsem si šla vybírat peníze z bankomatu, protože předpokládala, že si přivezu dolary a náš indický průvodce mi je vymění. Takhle to se mnou nefunguje. Hned po výstupu do hlavní haly je bankomat, který vydává maximum 10 000 indických rupií (našich necelých 3500,-). Já jsem neutratila ani to.

Náš indický průvodce se jmenoval Samir (alespoň doufám, protože delegátka mu každý den říkala nějak jinak, jednou Samir, potom Sam, pak zase Sámer - pravděpodobně pro ni byl problém zapamatovat si jedno jméno), upřímně doufám, že jsem mu ani já nezkomolila jméno. Z letiště jsme nastoupili do turistického autobusu, který nás v podstatě vozil celý zájezd. Dostali jsme na přivítanou květinové věnce z afrikánů, což bylo neskutečně milé a alespoň mě to neskutečně zvedlo náladu, že jsem přestala být z delegátky otrávená.

Nové Dillí nás přivítalo deštěm, protože stále ještě končilo monzunové období. A když déšť, tak pořádný. Ale na náladě nám to stejně nezkazilo, protože jsme se měli ten den pouze ubytovat, navečeřet a odpočívat po dlouhém letu.

Co jsem zjistila, že mi neskutečně chyběla Asie. Evropa je místo, kde každý každému všechno závidí. Lidi mají úplně všechno. Milion možností volby. A nehledě na to, že v Asii je špína, odpadky, zvířata, polorozpadlé stavby a neskutečná chudoba, lidé tam jsou mnohem bohatší už jen tím, jak jednoduchý život vedou. Nezávidí si. Starají se o svoje živobytí. Nemají čas si závidět, protože potřebují něčím nakrmit sami sebe a rodinu.

Další den jsme jezdili po Dillí. Naší první zastávkou byl Qutub Minar. Je to minaret obklopený hrobkami v zahradě. Ten den bylo pěkně pod mrakem kolem 30 stupňů, sem tam nějaká ta přeháňka nebo mžilo, což bylo příjemný osvěžení.


Tady jsme poprvé viděli zelené papoušky, kteří létali všude po Indii, a malé čipmánky. :D


Hned potom jsme vyrazili na další hrobku, tentokrát se jmenovala Hamayunova hrobka. Je to stavba podobná Taj Mahalu, jenom menší a barevnější. Bůh ví proč, ale ten den to bylo to nejhezčí, co jsem viděla. Ty komplexy s hrobkami jsou obrovský. Hlavní hrobka má na každé straně svoji bránu a díky tomu, že jsou 4, tak se mezi nimi vždycky nachází nějaké vodní kanály, stromy, keře, atd. Vypadá to prostě nádherně. A především je tam úplně krásný klídeček.


Po cestě jsme se zastavili ještě u Brány Indie. Což je překvapivě vysoká brána. Stojí tu čestná stráž u věčného ohně k uctění památky mrtvých vojáků. Nejen Indů, ale i Britů.

 

Ale už začínalo trochu víc pršet, tak jsme se zrovna dlouho nezdržovali. Naše oficiální delegátka se zrovna neměla k tomu, aby nás nějak počítala nebo se celkově obtěžovala cokoliv dělat. Většinu toho nechala na Samirovi. Ona pravděpodobně přijela jenom fotit, protože to bylo to jediné, co ji zajímalo. Takže hned jak jsme se ocitli uprostřed obrovského davu, s bráchou jsme se snažili držet na viditelnou vzdálenost od Samira.

Další na programu byla největší mešita - Jama Masjid. Turisté připlácí 300 rupií za to, že vstupují s foťákem a ještě víc za kameru. Do areálu se samozřejmě nesmí v botách a tak si zaplatíte ještě někomu před mešitou, aby vám boty hlídal. Holky navíc dostávají na sebe něco jako "župany".



Když přijdete na podobná místa, stáváte se automaticky zvířetem v zoo. Teď to nemyslím nijak hanlivě, jen si prostě musíte zvyknout, že někteří domorodci nikdy v životě neviděli turisty. Jsou díky tomu neskutečně milí a usměvaví. Jedni jsou zvědaví natolik, že vás prosí, jestli byste se s nimi nevyfotografovali. Na jednu stranu je to k pousmání, ale musíte si dávat pozor, protože indický průvodce nás varoval, že hodně kapsářů to taky používá k tomu, aby vám vybrali batoh.

Měli jsme na vybranou, že se můžeme projet na rikšách po uličkách Starého Dillí. Já zrovna nijak moc netoužila po podobné zkušenosti, protože z nich stejně není skoro nic vidět, obzvlášť díky dopravní zácpě. Takže já s bráchou a ještě další 4 odvážlivci jsme šli pěšky podél silnice. No odvážlivci. Pro mě to nijak extrémní kulturní šok nebyl. Procházíte mezi prodavači, snažíte se protlačit mezi lidmi, rikšami, auty a motorkami. Postupujete dopředu a kolem vás prodávají všechno od ovoce až po vařené kozí hlavy a kozí plíce, co visí na háku u stánku.


Myslím, že z té prohlídky jsme toho měli mnohem víc než ti, co jeli na rikšách, protože v tom provozu nemohli projet víc než 100 metrů. 

Ten den byl poslední zastávkou Raj Ghat, což je místo, kde zpopelnili Gándhího. I tam se před vstupem musí sundávat boty a definitivně platíte za uschování, protože jste turista.


Než dojdete právě k tomuhle místu, tak procházíte kolem Gándhího citátů. Celkově to byl první pořádný poznávací den a já byla fakt nadšená, protože architektura v Indii je úplně nádherná.

Další den ráno jsme odjížděli směr Agra. Agra jako městečko je takové méně obydlené Dillí. Nezakopáváte tu o 10 lidí na každém kroku, ale o pouze 7. Jako první jsme navštívili pevnost Agra. Je to úplně nádherná stavba z červeného pískovce. Vstup stojí 500 rupií na osobu. Platí se samozřejmě kamera, pokud ji používáte. Navíc z jedné strany pevnosti je krásný výhled na kousek vzdálený Taj Mahal.




No a odpoledne jsme potom strávili na Taj Mahalu. To byla ta hlavní věc, proč jsem se do Indie těšila, protože jsem si chtěla sáhnout na Taj Mahal. Tenhle mramorový kolos mě nezklamal. Je absolutně perfektně hladký na dotek a vypadá nádherně. Člověk to ani nedokáže vystihnout. Ale já na něm byla. :D


Tohle jsou takové ty fotky, které zná každý. Pokaždé, když jsme někam dorazili na nějakou památku, tak jsme si nejdřív vyslechli historii, kterou nám naše delegátka překládala ( většinou se tedy i trefila do datumů a roků, které Samir říkal ) a potom jsme měli dost času na to, abychom si všechno vyfotili.


No neříkejte, že není úplně úžasný. Takže abych nepředbíhala. Než se dostanete k Taj Mahalu, parkuje se na parkovišti k tomu vyhrazeném. Odtud se nasedá na kyvadlovou dopravu na malý autobus a ten vás doveze do areálu před vstupem hlavní bránou. Jako první samozřejmě musíte projít prohlídkou a to nejdůležitější - nesmíte mít při vstupu do Taj Mahalu skoro nic! Větší kabelku nebo batoh musíte dát do úschovy. Můžete mít pouze telefon, foťák a peníze. Na většinu památek je zákaz vstupu se zapalovačem, takže kuřáci mají docela problém. Stejně jako jídlo.

Platí se vstup 1000 rupií a dostáváte s tím malou láhev vody a návleky na boty, protože na Taj Mahal do těch horních poschodí a dovnitř je zákaz procházení v botách, aby se neponičil bílý mramor. Navíc se uvnitř nesmí vůbec zastavovat a policie to tam hlídá.

Na vstup dovnitř je docela dlouhá fronta. Jako turisti vás ovšem vytáhnou v davu a dostanou vás ke vstupu přednostně. Nevím, někomu to třeba může vyhovovat, ale mě to bylo dost nepříjemný, když vás ještě cpou, abyste předbíhali tolik lidí. Uvnitř se nesmí fotit.

Z Taj Mahalu je úplně nádherný výhled na řeku za ním.


Tenhle den už bylo naprosto jasné, že polovina skupiny se odklonila, protože naše delegátka byla schopná se s polovinou skupiny ztratit při zpáteční cestě od Taj Mahalu. A místo toho, aby se víc starala o to, kde se kdo ze skupiny nachází, jejím největším zážitkem bylo, že si pořídila úplně stejnou fotku jako měla princezna Diana při návštěvě a měla odraz Taj Mahalu ve vodě, co jim poradil někdo místní.

To byl třetí den naší návštěvy Indie a já si večer v posteli říkala, že na jednu stranu už si neskutečně přeju být doma, protože jsem s tou ženskou začínala mít čím dál tím větší problém. Nakonec jsem to vyřešila tím, že jsem se ji rozhodla ignorovat úplně a poslouchat a řídit se pouze tím, co říká Samir.

Další den jsme měli před sebou velké stěhování, protože se jelo do Jaipuru, což bylo v provincii Uttarpradéš. Jak jsme se blížili od severu víc k jihu země, už přestalo být zataženo a pěkně pražilo sluníčko. Na cestě jsme měli zastávku v další pevnosti, která se jmenovala Fatehpur Sikri.

I tady se platí vstupné. 510 rupií za člověka a pokud jste ve skupině platíte od 400 do 800 rupií podle počtu lidí.



Ráda bych popsala, jak neskutečně úžasný zážitek je, pokud stojíte kolem něčeho tak starého a můžete sahat na ten starý pískovec, ale to se prostě nedá popsat slovy. Navíc je úplně skvělý, že můžete vidět v těchhle stavbách netopýry.


V tomhle komplexu se nachází taky Panch Mahal.


Když jsme odjížděli z pevnosti, říkala jsem, že tohle byla další ze staveb, které byli úplně úžasné a vyrovnají se Taj Mahalu. Indie je neskutečně bohatá na památky. Já nemám nejmenší tušení o architektuře jako třeba moje kamarádka Lucka. Hodnotím stavby jenom podle toho, jak moc si na ně můžu sáhnout a jak dobrý z nich mám pocit.

Při cestě zpátky jsme se stavili v dílně, kde se vyrábí látky a koberce. Je to taková ta normální past na turisty, kde si prostě vždycky někdo něco koupí. Já si odtamtud odvezla potištěnou látku, kterou nám tam ukazovali. Když jsme před odjezdem stáli venku, kluci tam pořád nakukovali z dílny a ukazovali na nás, že máme jít blíž. Mně se nechtělo. Bráchovi taky ne, tak se odhodlala Péťa, jedna z účastnic zájezdu, s kterou jsme se tam spřátelili. Dostala látku zadarmo. No a protože když tam šel brácha, chtěli po něm peníze, šla jsem tam já a dávala jsem jim nakonec nějaké drobné ode mně a od Petry. Měli jsme z toho potom mnohem lepší pocit.

Další den jsme strávili den kolem Jaipuru. Hned ráno jsme vyrazili na pevnost Amber. Nahoru jsme vyjeli džípy. A zbytek šli kousíček pěšky po schodech. Když jsme vešli do areálu, jako první mě upoutala holčina, turistka, která měla čerstvě udělané tetování hennou na předloktí. No a znáte mě, já a tetování. Už jsem začala přemýšlet.


 Pevnost Amber má nejenom krásnou zahradu, ale především jednu část, kterou tvoří sklíčka a zrcadélka. Fakt úplně úžasný.



Hned po Amber byla na programu vyjížďka na slonech v nějaké sloní vesnici, jejíž název si nepamatuju. Z téhle části dovolené jsem zrovna moc nadšená nebyla. Alternativou bylo zůstat tam půl hodiny stát mezi obchodníkama a 1500x opakovat, že fakt nechci nic koupit, pravděpodobně se nechat okrást a tak jsem zvolila to nejmenší zlo a nechala se svést. Nejsem na sebe zrovna pyšná. Takže o tom nebudeme mluvit. :(


Hned po slonech jsme jeli do šperkařství. Další z těch "povinných" akcí, o které se nikdo neprosí, protože všichni turisté vypadají jako že mají 10 000 amerických dolarů, aby si mohli nechat domů poslat třeba mramorový stůl atd.

Ten den se mi už začínala kazit nálada a tak jsem během nudné části, kdy si všichni okukovali prstýnky, šla za Samirem a zeptala se ho, jak to je s henna tetováním. Jestli je možné se někde nechat po cestě tetovat. Kde bych našla dámy, které to dělají, jak dlouho to trvá a kolik zhruba to stojí. Ukázalo se, že starší ženy, co tetují mají obrázek na předloktí namalovaný nanejvýš během pěti minut. Tyhle dámy se vyskytují u každé větší pevnosti nebo paláce ( já jsem si jich nikdy nevšimla, možná protože jsem je nehledala ). Je to docela levná záležitost pro Evropana stojí 50-200 rupií, podle toho, jak velký obrázek chcete. No a když už jsem jednou byla v Indii, tak proč nevyužít příležitost a nenechat se tetovat.

Naší další zastávkou byla hvězdárna Jantar Mantar a říkala jsem si, že pokud to netrvá tak dlouho, potom bych se mohla na chvíli odpojit od skupiny. Když jsem vylezla z autobusu chtěla jsem se držet blízko Samira, aby mi v lepším případě dotyčnou paní ukázal nebo mě alespoň nasměroval, kde je najdu. Ale hned jak jsem se ocitla před autobusem, Samir si mě vzal stranou a už z dálky mi tu paní ukazoval. Seděla asi nějakých 200 metrů od nás po cestě.

Vysvětlil mi, že společně půjdeme k té paní, on mi domluví tetování a pak odvede celou skupinu k bráně do hvězdárny, kde koupí lístky, nechá je všechny s naší delegátkou a vrátí se zpátky pro mě. Vysvětlila jsem mu, že nejsem poprvé v Asii a klidně se za ním dopravím do hvězdárny, když mi ukáže kudy. Stačí pouze, aby na mě počkal před hvězdárnou s lístkem. Celý záměr zkazila naše delegátka, protože se hned vmísila do řeči a co že potřebuju. Vysvětlila jsem jí, že nic a že jsem domluvená se Samirem, že si nechám udělat henna tetování. Samir pověděl delegátce, jak jsme se domluvili a ta velmi hrdě přede všemi rozhlásila, že uděláme zastávku, protože si chtěla vyfotit, jak se dělá henna tetování. Prostě katastrofa!

Není nad to, když chcete mít zážitek pro sebe a něco to pro vás znamená a pak přijde občanka, která z toho udělá cirkusové představení pro všechny. A pak ještě ty fantastické komentáře účastníků zájezdu. Tohle byla moje poslední kapka a fakt už jsem jí měla plné zuby. No klidně se podívejte sami.


Ale zase na druhou stranu to stejně ani nemohlo zkazit zážitek, který jsem díky Samirovi měla. Kdyby někoho zajímalo, kdo je naše delegátka, je to ta ženština s objektivem v zeleném tričku.
Výsledný produkt nakonec vypadal takhle, když to začalo usychat.


Dostala jsem od Samira poučení, jak s tetováním zacházet a strašně jsem se těšila, až se to celé odloupe, potřu si to citronem a budu moct celé dny jen chodit a obdivovat. No a protože už tak je tenhle článek neskutečně dlouhý, zatím to ukončím a pokračování zítra. Alespoň doufám.

Komentáře

Oblíbené příspěvky