Úžasná Indie část druhá...

Myslím, že je nejvyšší čas, abych trochu vysvětlila, proč celkově ty články trvaly tak strašně dlouho. Z Indie jsem se vrátila už prvního října, ale nějak pořád nebyl čas a nálada, abych si k tomu sedla. Doma to teď vypadá zle. Většina asi ví, že se starám o nemocnou babičku a v těchhle dnech je to pěkně... na h*vno, protože se zhoršila. :(

Ale abych se vrátila zpátky k Indii. Skončila jsem tím, že jsem se před hvězdárnou Jantar Mantar nechala tetovat. Takže bychom mohli pokračovat. Hned jak jsme skončili, vyrazili jsme dovnitř. Díky tomu, že v tom obrovském vedru ( 35-40 stupňů ve stínu ) henna na ruce docela rychle usychala, byla jsem schopná udělat i pár fotek. Součástí hvězdárny je i obrovská věštírna, kde byly sochy vytvořené podle znamení zvěrokruhu. Takhle vypadal kozoroh.


V dávných dobách šlo hlavně o to, kdo má největší věštírnu a tamější maharadža to definitivně vyhrál, protože ten komplex je obrovský. Nachází se tam několik slunečních a jedny měsíční hodiny. Naše cesta vedla po silnici kolem Hawa Mahal. A je maličký kousek od hvězdárny, protože se mu vlastně z komplexu věštírny koukáte na záda. :D


Od hvězdárny jsme šli pěšky kousek ke Královskému paláci v Jaipuru. Je to větší komplex budov, který zároveň slouží i jako muzeum.



Jak už jsem psala předtím, Samir mě poučil, aby tetování mělo dobrou barvu, musí se potřít citronem, až se vyloupe a tak začalo moje dobrodružství, jak v hotelu shánět citron. Nejsem zrovna člověk, který by otravoval room service, že potřebuje citron, tak jsem se vydala do hotelové restaurace, kde jsem předpokládala, že někdo bude. Nespletla jsem se.

V Indii jsou v hotelu zaměstnaní kluci snad už od 13 let. Je to až hrozný. A tak se kolem mě seběhlo několik těchhle "číšníků" a anglicky jsem je požádala, jestli by mi nemohli přinést citron. *sad sigh* Jazyková bariéra, lidi. Jazyková bariéra. Ale bylo docela vtipné, když všichni skupinově šli do kuchyně, aby se poradili, co jsem vlastně chtěla donést. Za chvíli mi na obrovském talíři přinesli nakrájený citron, limetku, jablko a žlutý meloun od každého kousek, abych jim ukázala, co z toho chci. Byli neskutečně milí.

Když jsem jim ukázala, že potřebuju jenom pár plátků, tak zase celý talíř odnesli a já tam zůstala stát a říkala si, kde soudruzi z NDR udělali chybu. O chvíli později se vrátil tentokrát jen jeden z nich a jeden citron mi na malá kolečka nakrájel na malý talířek. Nešlo jinak a zaplatila jsem mu za veškerou tu snahu, přestože po mě nic nechtěl. Ještě ten samý večer, když jsem potom šla na večeři, tak byl na kolečka nakrájený citron součástí švédských stolů.

To byl poslední den, který jsme trávili v blízkosti města a další den jsme odjížděli do Národního parku Ranthambhore. Kdysi dávno byly v Indii miliony tygrů, které jejich obyvatelstvo pomalu vyvraždilo. Teď jich v oblasti národního parku žije pouze 64 a jsou chránění.

Během cesty jsme se jako skupina stačili pohádat s delegátkou, protože v pokynech zájezdu stálo, že máme 2 safari v ceně zájezdu a jedno je fakultativní, co se připlácelo. Naše delegátka tvrdila, že má ve svých pokynech napsané pouze jedno a jedno fakultativní a ona že to nebude nijak řešit, ať si to vyřeší Samir jako průvodce místní cestovní kanceláře a ona nebude telefonovat do naší cestovní kanceláře, protože očividně to nebyl její problém. Zase na jednu stranu chápu, ona přijela jen na dovolenou a fotit fotky. Všechno ostatní zařizoval Samir, což musel i tentokrát a tak se skutečně jelo na 3 safari za celou dobu. Když jsme se ubytovali v úplně úžasných vilkách, tak jsme potom vyrazili odpoledne ve tři hodiny na to první safari.


Abych řekla pravdu, příroda byla ta další věc, na kterou jsem se na téhle dovolené těšila. Strašně jsem doufala, že bych mohla vidět tygra ve volné přírodě. Můj životní sen je vidět ještě vlky. Ale to zase až moc odbíhám. Celý park je plný opic, gazel, antilop a Bambiho rodičů - znáte Bambiho. Toho puntíkatého koloucha z pohádky od Disneyho. No tak právě jeho rodičů jsme viděli desítky.



Bylo to takové to zahřívací kolo a park vypadal na první pohled nádherně. Takže druhý den ráno jsme šli před snídaní na další safari. Tentokrát jsem se těšila mnohem víc, protože jsem si říkala, že bude mnohem lepší světlo na focení. A vyplatilo se to.




Docela jsme se pobavili, protože do národního parku se vjíždí bránou na kopci. Je to jediný vstup z té strany parku a když jsme odjížděli domů, průvodci si mezi sebou říkali, že viděla tygra s rodinou, jak prošel právě kolem brány a tak jsme couvali nazpátek, abychom si chvíli počkali, jestli se neobjeví. Do toho nám zrovna dvakrát moc nechtěl spolupracovat motor a tak to nakonec dopadlo tak, že jsme chcípli těsně před bránou a auto nechtělo nastartovat.

Dobré bylo, že jsme alespoň měli dost času na pozorování okolí. V jednu chvíli díky tomu, že jsme chcípli v kopci nám auto začalo couvat dozadu ke příkopu, protože bez běžícího motoru nefungovala ruční brzda. Málem nás z auta vyklopili, protože se zvedlo na zadní kola. Znáte Čechy, to už lidi začali být naštvaní, že v Indii nic nefunguje a že má řidič volat o pomoc. Nemůžete z auta, protože kdo by se chtěl procházet v parku s tygrem, co může být blízko.

Nakonec nějakým způsobem auto nastartovalo, ale nedojelo dál než právě do brány a tak jsme půl hodiny trčeli se chcíplým autem v bráně, lidi nervózní a naštvaní jenom brblali. A to jsme navíc zablokovali jediný vjezd, takže ti co byli v parku měli safari protáhlé na delší čas a ti, co chtěli do parku museli sjet níž na cestu a řadili se tam. Do toho všeho chaosu a "nápomocných" rad od Čechů, co by se s autem mělo dělat, ještě 50 metrů před námi prošel po silnici tygr.

Není nic lepšího než s jistotou vědět, že hladový tygr s mláďaty obchází někde kolem a vy jste zaseknutí uprostřed brány a nemůžete se pohnout. *lol* To byl druhý nejlepší zážitek a jak jsme byli s bráchou rozhodnutí, že na další safari večer už nepojedeme, mě to chytlo a chtěla jsem ještě jednou.

Nakonec nás zachránili. Přijalo pro nás další safari auto. Tygra jsme naštěstí už neviděli, ale průvodce nás ujišťoval, že když jsme ho viděli dopoledne, tak během dne daleko tygr nejde, protože je na něj příliš velké vedro. No a tak po pár hodinách odpočinku jsme vyráželi na safari číslo tři, neskutečně nadšení, co by se mohlo pokazit tentokrát. Tedy alespoň já byla neskutečně nadšená. Ostatně jako vždycky, když něco nevychází.

No a potkali jsme tygry.



Tím končila naše poslední návštěva v parku a já byla spokojená, že jsem mohla sedět v autě a koukat na tygříky. Jsem přesvědčená, že chci jednoho domů. :D

Další den ráno jsme odjížděli nazpátek do Nového Dillí. Cesta vlakem trvala nějakých 5 hodin. Co se indické dopravě musí nechat, mají to vymyšlené. Vlaky zastavují u nástupiště podle pořadí vagónů. Většinou číslo vagónu je napsané na stojanu na nástupišti a skutečně tam také zastaví pomalu přesně na metr. Fakt jsem byla překvapená a mile potěšená, že je to tak dobře zorganizované. To neplatí jen pro velká nástupiště, ale pro všechny po celé délce trasy.

Zbývaly nám dva dny do konce dovolené a já si říkala, že to nebude problém přežít s delegátkou ty poslední dva dny, ale fakt jsem se zmýlila. Poprvé hned na vlakovém nádraží, protože se rozhlížela kolem sebe a zmateně se všech ptala, kam se poděl "Sámer", a přitom stál přímo za ní.

Pak přijel vlak k nástupišti a protože jsme museli nastupovat rychle i s kufry, tak jsem naprosto v pohodě přešla k druhým dveřím, protože celá skupina se cpala do části, kde byla místenková sedadla od 70-76 a protože já s bráchou jsme měli 1-2, tak jsem prostě šla ke druhým dveřím. Než jsem stačila nastoupit, nacpala se přede mě delegátka se slovy, že musí jít a co mám za čísla místenek, asi aby mě navedla nebo co. Ukázala jsem jí moje sedadlo a ani neodpovídala. Cesta proběhla úplně v klidu. A ne, vlak nebyl odporný. Je mi jasné, že se všichni budou ptát, jak moc byl špinavý, ale přišlo mi to úplně v pohodě.

Když jsme vystoupili v Novém Dillí a museli jsme se jako skupina i s kufry prodrat až po dlouhém schodišti nahoru v davu, kde je člověk namáčknutý na člověka a jste rádi, pokud tomu dotyčnému nedýcháte na krk, už bylo Samirovi jasné, že budou problémy. Všem ukazoval, že musíme nahoru, takže si toho byli vědomi všichni. Problém byl, že tam je taková spousta lidí, že nebyla nejmenší možnost se udržet ve skupině.

Já díky tomu, že jsem měla batoh a šla jsem hned za Samirem jsem neměla problém, ale ten zbytek se roztříštil. Do toho všeho bylo jasné, že ani tentokrát delegátka nehodlá pomáhat nebo organizovat a tak když Samir stál stranou od schodiště a bylo jasně vidět, že někde když někdo z naší skupiny vyšel na schodiště, nemohl si ho v davu lidí stranou všimnout, tak jsem si šla stoupnout přímo před schodiště, česky volala a ukazovat lidem cestu k Samirovi. Jako jedna z prvních byla i naše delegátka a místo toho, aby zaujala moji pozici, tak stála stranou se svými oblíbenci, povídala si a čekala, kdy si konečně objeví zbytek skupiny. Asi bych si měla vydechnout, protože už jsem díky tomu zase nas*aná.

Nebyla jsem sama, kdo byl naštvaný, protože Samir vypadal jakože ji velmi brzy uškrtí. Nejvtipnější bylo, že když jsme opět utvořili skupinku kolem Samira ( já přepočítávala lidi když jsem je naváděla ) a Samir přepočítával lidi kolem sebe jak k němu přišli, tak se delegátka zeptala, jestli jsme všichni a šlo se. Prostě neskutečná pipina a to jsem ještě slušná.

Když jsme dorazili do autobusu, který nás opět vezl do hotelu, myslím, že jsem byla orosená až kdo ví kde. Tlak jsem měla někde kolem 200/100 a pořád jsem se snažila počítat, aby se nám po cestě nikdo neztratil, protože jsme šli docela dlouhou cestou od nádraží až k parkovišti, kde stál autobus. Muselo se opět procházet po ulici mezi lidmi, autobusy, motorkami, rikšami, davem, ale díky bohu jsme nikoho neztratili. Vůbec jsem tomu Samirovi nezáviděla a bylo na něm vidět, že toho má dost. Taky v autobusu oznámil, že nás pouze doveze do hotelu a potom odchází. Po cestě nám ještě rozdával náramky jako pozornost podniku od jejich indické cestovní kanceláře.

V hotelové hale jsme se loučili se Samirem a už nějakou dobu jsme s Petrou byly přesvědčené, že mu poslední den musíme poděkovat a dáme mu všechny peníze, co nám zbyly, protože si je zasloužil víc než kdokoliv jiný. Opět to bylo neskutečně trapné, protože jsme ani neměli čas mu cokoliv říct krom poděkování. Delegátka stála vedle něj a koukala na nás neskutečně překvapeně, že jsme mu ještě navíc dávali peníze.

V hotelu jsme měli čas se ubytovat, navečeřet a kolem půlnoci jsme odcházeli, protože po čtvrté ráno nám letělo letadlo. To byl ten moment, kdy už jsem si skutečně říkala, že od té ženské potřebuju být daleko, protože jí mám už plné zuby. A díky bohu jsem měla šanci, protože jakmile jsme z Dillí přiletěli do Dubaje, na férovku jsem jí řekla, že se s bráchou odpojujeme a vymyslela jsem výmluvu ohledně WC. Fakt jsem si nedokázala představit, že bych s ní snad měla být ještě chvíli ve skupině, aby najednou měla potřebu všechno organizovat, když předtím jí to všechno bylo jedno.

Cesta zpátky byla úplně v pohodě a proběhla docela rychle. Kolem druhé jsme byli v Praze a potom už to byla akorát otázka pár hodin dostat se Airport Expressem na Hlavní nádraží a potom vlakem do Pardubic.

Co bych mohla říct celkově o Indii? Je nádherná. Památky, příroda. Města jsou prostě přelidněný. Ale čím dýl jsem tam byla, tím větší chuť jsem měla vyrazit mezi lidi. No a potom taky jídlo a čaj. Pane Bože, takhle už mi dlouho nic nechutnalo. Všechno samozřejmě hodně pálivé, což mi vyhovuje. Masala chai se stal mým oblíbeným čajem. Fakt bych se do Indie vrátila kdykoliv, ale pouze s průvodcem. Sama bych tam nejela ani kdyby mi za to zaplatili.

Komentáře

Oblíbené příspěvky