Přeskočit na hlavní obsah

Budapešť a něco navíc...

Minulý víkend jsme jeli vlakem do Budapešti. Já nikdy nebyla v Maďarsku a moje kolegyně Maruška ( byli jsme spolu v Portugalsku ) se tentokrát ke mně přidala.

Vyrazili jsme z Pardubic vlakem a za necelých 6 hodin jsme dojeli do Budapešti na nádraží Keleti. Hostel jsem nám zabookovala asi 15 minut od nádraží. Díky GPS jsme ho našli bez nejmenších problémů ( jako doufám, že si všímáte, že jsem čím dál tím lepší v orientaci a už se tolik neztrácím *lol* ).


Hned jak jsme přijeli, tak jsme se rozhodli prozkoumávat ještě trochu město. Po těch 6 hodinách ve vlaku se nám nechtělo jen sedět na hotelu a připravovat se na další den, takže jsme využili toho, že slunce zapadalo dlouho a dali procházku. Nejdřív jsme si mysleli, že projdeme jen nejbližší okolí, abychom zjistili, kde se nachází nějaký supermarket, obchod se suvenýry atd. Na každém kroku jsou nádherně staré budovy, že fakticky je na co koukat.


Nakonec jsme se rozhodli, že když už jsme vyrazili do města, proč nezajít rovnou k Dunaji a podívat se na zapadající slunce. Přece jenom jsou to jen dva kilometry skrz město a to je nic. :D

Západ slunce jsme stihli včas. A ten zelený krasavec je Most Svobody přes Dunaj. Jeden z mnoha mostů, co mě učaroval v Budapešti. Však to znáte. Já a mosty. *lol* Navíc osvětlený byl úplně nádherný. Strávili jsme s Maruškou několik hodin procházením podél Dunaje.


Technická pro lidi, kteří se mají v plánu procházet. Na obou stranách břehu jsou vysázené keříčky nebo stromky. Což díky nočním lampám dělá z procházky taky zajímavou hru Kdo odežene víc mušek. S Mařenkou jsme předpokládali, že je to dobré, pokud má někdo hlad. Z toho množství, co vám nalétá do pusy, zatímco mluvíte by se člověk v pohodě najedl.

Druhý den ráno jsme měli celodenní program jasný. Prochodit co nejvíc z Budapešti. Zaskočit na památky, které jsme chtěli vidět a popřemýšlet nad tím, co přivezeme domů za suvenýry. Pěšky jsme se vydali podél Dunaje a skrz město k bazilice sv. Štěpána.


Blízko náměstíčka tam najdete určitě dvě zmrzlinárny Gelarto Rosa, kde vám vytvarují zmrzlinku do tvaru růže. Vypadá to nádherně. Otevírají od 10:00 dopoledne a otevřeno mají až do 20:00. My jsme to bohužel nestihli, protože jsme tam byli až příliš brzo ráno, abychom si užili velkoměsto bez davu lidí, ale doporučovala jsem to několika lidem a všichni si to chválili. To je jedna z mnoha věcí, proč se do Budapešti musím určitě ještě vrátit.

Cesta podél Dunaje je lemovaná úplně úžasnými sochami a sochy najdete různě zastrkané v postranních uličkách.



Jedna z mnoha věcí, díky kterým mi Budapešť hodně připomíná Londýn je i to, že tu mají vlastní kolo v parku nedaleko od baziliky sv. Štěpána.


Budapešť má jeden z nejkrásnějších mostů, které jsem viděla. Jmenuje se Széchenyi lánchíd a navrhl ho anglický inženýr William Tierney Clark.



Pokud přes něj přejdete na druhou stranu, prokličkujete se mezi domky na kopec, potom se dostanete pozvolna po schodech až k Rybářské baště. Vstup nahoru je zdarma. Jestli nejste fyzicky zdatní, můžete se buď svézt lanovkou nebo nasednout na městskou dopravu. Nebo si zaplatit tour, která vás vyveze až pod ni.



Je z ní úplně nádherný výhled na budovu Parlamentu, která je hned naproti přes Dunaj.


No a protože jsme samozřejmě díky výhledu zjistili, že nedaleko je Margaretin ostrov uprostřed Dunaje, rozhodli jsme se zamířit tam. Cestu nám lemovali krásné kostelíky.


Sem tam projela nějaká starodávná tramvaj. Ty mimochodem jezdí po celém městě.


Margaretin ostrov, někdy se mu říká i Markétin ostrov je ostrůvek uprostřed Dunaje dlouhý necelé tři kilometry, je to taková oáza klidu se zpívající fontánou, obrovským parkem, stadionem, divadlem, japonskou zahradou, růžovou zahradou a obrovským plaveckým areálem.



No a protože jsme toho chození pořád ještě neměli dost, rozhodli jsme se to z ostrova vzít pěkně až k hradu Vajdahúnyad. Je to pěkná procházka skrz město necelých 6 km. Rozhodně stojí za to ho navštívit. Vstup do areálu kolem hradu a přilehlého parku je zdarma. Jsou přístupné 2 věže na vyhlídky a kombinovaný lístek na obě dvě stojí myslím 700 forintů pro jednoho. My jsme se prošli pouze v parku a měli jsme rozptýlení, protože tam právě fotograf fotil nevěstu se ženichem.



Jako ostatně všude, i tentokrát tu stály úžasné sochy. Dosyta jsme se vynadívali na novomanžele a potom jsme šli zpátky necelé 4 kilometry do hostelu. První problém nastal, když jsme chtěli odejít z areálu parku, protože se musí přes most. Policie nám vysvětlila, že most od pěti hodin uzavřený ( přestože ještě ani 17:00 nebylo ). Tudíž jsme zvolili jiný most, vyšli pěkně ven a zjistili, že tentokrát policie uzavřela ulici, kterou jsme měli jít nejen pro dopravu, ale především taky pro chodce.

Strávili jsme hodinu tím, že jsme šli podél uzavřeného koridoru, aniž by nám někdo řekl, proč vlastně na hlavní silnici nemůžeme. Maďaři zrovna neholdují angličtině a s turisty se odmítali bavit a nekompromisně jim ukazovali, že mají jít jiným směrem. Ach ta zábava cestování! Pro jistotu jsem volala domů ( přítel na telefonu, rozuměj můj bratr ) na internetu nenašel žádné informace a tak jsem díky GPS hledala ulice, kterými bychom neztratili správný směr.

Naštěstí policie po hodině otevřela ulice alespoň pro chodce, takže jsme se mohli dostat tam, kam jsme potřebovali a dorazili do hostelu. Na jeden den jsme měli adrenalinu až až, ale nechtělo se nám sedět na hostelu. Od bratra přišla SMS, že začal v Budapešti nějaký třídenní hudební festival, takže jsme s Mařenkou opět vesele vyrazili do města na noční Budapešť. Tentokrát na druhou stranu, abychom se podívali na to, jak bude vypadat osvícený Parlament. (viz. foto číslo jedna nahoře)

Když nám zapadlo slunce a dostatečně jsme se vynadívali, rozhodli jsme se vyrazit zpátky a naskytla se nám úplně nádherná podívaná, protože svítily reflektory a dělaly světelnou show na Dunaji.



To byla celá naše sobota a v neděli jsme vstávali brzy, protože jsme museli metrem dojet z Budapešti-Keleti na druhé vlakové nádraží Budapešť-Deli, odkud nám jel vlak na Balaton. Co by to bylo za výlet do Maďarska, kdybychom se nestavili u největšího jezera střední Evropy. Vycvakli jsme si lístek v automatu na jednosměrnou nepřestupní cestu za 350 forintů pro jednoho a dorazili jsme. Zaplatili jsme 2500 tisíce forintů za cestu vlakem jedním směrem na zastávku Zamardi Felsö.

No jo, ale to bychom nebyli my, aby se něco nestalo. Předešlý den jsem si tak nadšeně pochvalovala, jak se orientuju s GPS a jak jsem sama na sebe pyšná. Do momentu, než jsem se ve vlaku začetla do knížky a přejeli jsme 3 zastávky. :D Ne že by to byla nějaká katastrofa. Kolem Balatonu staví vlak každých pár kilometrů po jeho délce, takže nebyl problém prostě vystoupit. Jezero jsme viděli dostatečně.



Balaton má úplně nádhernou barvu. Bylo dostatečně teplé na dotek. A díky tomu, že jsme přejeli zastávky jsme strávili pár kilometrů cestou podél jezera, podél kempů pod stínem platanových stromů na stezce pro cyklisty.


*lol* Zrovna jsem koukala na mapu a hledala, jak moc daleko jsme přejeli naši původní stanici. Jen o dvanáct kilometrů. Ježíši, takhle to vypadá asi jako velký číslo, ale my jsme zvyklé chodit, takže to nebylo tolik hrozné. Normálně nachodíme tak těch 20-25 km. Když jsme dorazili zpátky do stanice, kde jsme měli vystupovat, sedli jsme do prvního vlaku nazpátek do Budapešti, protože jsme z Balatonu viděli a prošli dostatek. :D

Dorazili jsme kolem šesté hodiny večer a opět jsme vyrazili do ulic, tentokrát pro něco studeného k pití. V první večerce jsme si koupili pivo a zase pěkně hnali do hotelu, aby nám moc nezteplalo.

Udělali jsme si plán na další den, kdy jsme museli nakoupit suvenýry a už po jedenácté hodině být na nádraží, protože nám kolem půl dvanácté jel vlak zpátky do Pardubic.

Veškeré obchody se suvenýry ( škrtám, VEŠKERÉ JAKÉKOLIV obchody, otevírají v 10:00, pokud máte štěstí potom v 09:00 ). Jsou ještě ty drobné večerky, které jsou naštěstí otevřené hned brzy ráno. Já koupila pohledy a pár suvenýrů domů. Obě dvě s Mařenkou jsme nakoupili maďarské klobásy ( mimochodem úplně výborné!!!!!! ). Ještě jsme se naposledy prošli kolem Dunaje a potom už jsme byli na cestě domů. Čtyři dny utekly strašně rychle.

Komentáře

  1. Hej já jsem neměla problém se skoro se všema Maďarama v poho domluvit anglicky :D všichny uměli aspoň nějak...škoda, že jste nedali tu zmrzku, je to fakt luxus :D

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě ještě budu mít šanci. Fakt se tam chci vrátit. Zaprvé to tam chci ukázat Lucce, zadruhé musím tu zmrzlinu a zatřetí jako na 100% chci vylézt nahoru k té soše té ženské na kopci. :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Z vedra do výhně Egypta...

Už je to tady! Zase na cestách. Pokud jsem tvrdila, že letos všichni jeli do Slovinska na outdoor aktivity, potom druhá polovina národa Čechů a Slováků vyrazila do Egypta do Hurghady na válecí dovolenou. Nikdy nikoho nepomlouvejte, protože na 99% vám tam všichni budou rozumět.

Tentokrát jsme jeli s kamarádkou Péťou, kterou jsem před rokem potkala v Indii. Obě dvě jsme chtěli do Egypta a obě dvě jsme neměli nikoho, kdo by jel s námi, protože však to znáte. Když tě nesežere žralok (chvíli předtím proběhla v novinách ta zpráva, kdy žralok pokousal toho pána v Egyptě), tak tě dostane písečná bouře. Jistě! Jako kdyby se v Egyptě snad hnul lísteček a foukalo (rozumějte, fakt směšná představa při těch 38 stupních ve stínu a vánek? - co to jako je? Jak se to projevuje?). No a pak samozřejmě strach z teroristů, protože ti určitě čekají až vyjedu za hranice! Ach jo. No a nakonec ještě jsem oznámila, že chci plout po Nilu a začali důležité a světaznalé rozbory nebezpečí, kdy mě sežere na Nilu …

Jak jsem si splnila sen v Jordánsku...

Znáte to, to si takhle otevře Ryanair novou linku někam, kam se člověk mohl předtím dostat za neskutečné peníze a hned tam je celý český národ... společně se mnou.

Ryanair otevřel linku z Prahy do Ammánu, hlavního města Jordánska. Co mám na seznamu už spoustu let je skalní městečko Petra. Všichni z Instagramu známe ty fotky, kde sedíte někde vysoko na vyhlídce a pod sebou máte Pokladnici. Přesně jak ji mám já na obrázku vlevo. A samozřejmě, že i já mám úplně stejnou fotku. Když všichni, tak tentokrát já taky hned z několika důvodů. Za prvé, vůbec jsme nevěděli, že na tuhle vyhlídku vlastně jdeme. To je tak, když neumíte číst v mapě a pořád čekáte, kdy se konečně objeví ty zatracený chrámy v překladu Královské hrobky (a jak vysoko je asi museli postavit, ty lidi byli úplný idioti!). Pak vyjdete nějakých 700 schodů, dostanete se na vysokou skálu z které se vám dělá zle jen pohlédnete dolů a protože je tam cedule, že je tam vyhlídka, když už jste nahoře a ty zatracený chrámy tady nikde …

Hurá akce do Dubaje...

Nedávno jsem zjistila, že mi teď ke konci roku ještě zbývají 2 dny dovolené a s volnem v práci mi to vyšlo na celý týden ani nevím jak. Nějaký čas jsem spekulovala nad tím, jestli někam vyrazit a pak jsem si řekla, proč si ke konci roku neodpočinout a nejet někam s cestovkou, kde všechno zařídí. Jedinou podmínku jsem měla, že jsem chtěla někam do tepla. Už dvakrát jsem na dlouhých cestách přesedala v Dubaji na letišti a dvakrát jsme si s kamarádkou Luckou, která se mnou většinou jezdí říkali, že bychom se tam chtěli kouknout na delší čas. Jenom tam a uvidíme, jak by vyšel čas. No a pak nás... ok, mně inspirovaly akční letenky do Dubaje. S cestovkou to na 5 dní vycházelo někde kolem 13 500,- jen se snídaní, plus samozřejmě kapesné a výlety. Když si vezmete, že třeba lístek na nejvyšší budovu světa stojí 135 AED (na naše 810,-), ty ceny vám strašně rychle naskáčou. Musíte platit dopravu z hotelu po městě, protože byl docela daleko od centra. Musíte něco jíst. Chcete si něco kupovat. Za…