středa 12. dubna 2017

Vzhůru na Ameriky...

Už několik týdnů se tady neobjevil žádný update. Mojí jedinou omluvou je, že pracuju. Nějak peníze vydělávat musím. V posledním čase jsem víc v práci než doma, protože si začínáme vybírat dovolené a tak mi moc možností na cestování nezbývá.

To jsem si takhle během týdne dohodla s kamarádkou, že bychom mohli vyrazit kouknout na lomy. V poslední době jsem viděla hodně fotek z Velké Ameriky a chtěla jsem to vidět na vlastní oči. Na poslední chvíli ale kamarádka zrušila, protože chytila bacil a tak jsem vyrazila sama jedno středeční ráno z Pardubic do Prahy, z Prahy do Karlštejna a odtamtud pěšky. Měla jsem nastudovanou cestu z internetu. Poctivě jsem se od momentu, kdy jsem vystoupila z nádraží držela žluté turistické značky, která člověka navede až k hradu. Hned když vylezete ven z nádraží, vydáte se do prava, projdete až ke "křižovatce", přejdete přes most a žlutá vás navede až do podhradí a nahoru na Karlštejn.



Pěkně vyjdete krpál nahoru k hradu, nehledíte na to, co se píše na turistickém rozcestí k hradu. Dojdete k hradní bráně, dáte se po červené turistické značce opět doprava na malou skrytou cestičku, sejdete zase krpál pěkně dolů, pár desítek metrů po silnici, vyjdete až za značku vesnice a potom doleva stále po červené značce, co vás dovede až k Dubu Sedmi Bratří. Než najdete tohle místo, chvíli to trvá.


A pak už se držíte žluté značky a dojdete pěkně v poklidu na Malou Ameriku. Nijak extrémně náročná cesta to není. Sem tam nějaké stoupání, ale minimum.


Veškeré lomy odkoupila společnost Lomy Mořina, takže jsou všude ohrazené drátem, na každém pátém kroku cedule s nebezpečím úrazu a především pokud zalezete za značku, pácháte trestný čin už jen tím, že vstupujete na soukromý pozemek. To jen abyste věděli, do čeho lezete. :D

Najít Malou Ameriku je ta nejlehčí věc z celého výletu. Cesta vypadá nějak takhle a je to příjemná procházka.


S Velkou Amerikou a Mexikem už je to trochu náročnější. Možná je to tím, že jsem šla tuhle cestu brzy po zimě a ještě neměl turistický klub čas přemalovat značky, ale dostat se na Velkou Ameriku je trochu oříšek. Od Malé jdete pěkně po žluté značce, až se dostane ke konci lesa až na polní cestu. Na jednu stranu nic, na druhou stranu nic a před vámi louka a pole. Hádejte, kde najdete další značku?


Samozřejmě, že nikde. Nebyla ani možnost se někoho zeptat, protože v devět hodin ráno máte všude vylidněno. Nikde ani noha. To nemluvím ani o podhradí Karlštejnu. Co teprve takhle daleko. Vzala jsem to na jednu stranu, kde žádná značka nebyla, na druhou stranu, kde samozřejmě žádná značka nebyla, až jsem to tedy vzala rovně po louce až k nějakým stromkům a keříkům, kde tedy konečně znovu byla žlutá.


Odtud už máte trochu jistotu, kudy jdete. Vezmete to podél pole, přes silnici, přes další pole a jste konečně pod nějakým lesíkem, kde už na vás znovu vykoukne značka. Během cesty máte výborné výhledy na zelenou krajinu, na dobytek a na těžební práce v jednom z funkčních dolů.



No a když opět přejdete poslední pole, dostane se do lesíku, který už vás značkou navede k Mexiku, u kterého je památník politických vězňů. Já měla zrovna štěstí, že hasiči a záchranné složky pořádali cvičení právě na Mexiku. Pravděpodobně si říkali, že během týdne se nikdo dopoledne na lomy obtěžovat nebude.





No, a protože jsem se úspěšně nezabila ani na jednom z blátivých míst, největší problém byl podle značek najít Velkou Ameriku. Rozumějte podle značek, které nikde nejsou. Všichni víte podle obrázků, že Velká Amerika bude pravděpodobně velká, že je jen kousíček od Mexika a odděluje je jen pruh úzké země a tak jsem si tam chvilku pobloudila, než jsem ji našla. Fakt mě musíte omluvit. Já dojdu kamkoliv. Ale hlavně po mě nikdo nechtějte, abych udržovala směr. Můj orientační nesmysl opět fungoval na výbornou. Takže jsem pěkně obešla celé Mexiko, abych našla tu správnou stranu, na které se rozkládala Velká Amerika.


Ten pohled je ještě úžasnější, než vypadá na fotkách a barva vody úplně neskutečná.


Za celý den jsem nachodila nějakých 20 kilometrů. Obešla jsem poctivě všechny lomy. Vyfotila z každého úhlu. Strávila čas pozorováním požárníků při práci. A užila si úžasný den. Večer jsem se vracela se spoustou fotek. Ale jak moc jsem byla nadšená, nedokážu si představit, že bych měla příští rok jít 154,5 km skotskou vysočinou a orientovat se podél značek na West Highland Way. Pokud se příští rok ztratím z online světa, můžete si být jistí, že bloudím ve Skotsku. *lol*

No, ještě abych dopředu trochu navnadila. Na konci měsíce dubna letím se "spodní" Luckou na pár dní do Irska ( máme v plánu projít Dublin a trochu se podívat na útesy), v polovině května letím do Portugalska ( na pár dní do Lisabonu a potom na pobřeží Algarve ) no a na přelomu května a června jedeme s "horní" Lúcou zase do Monaka ( procestujeme Monako, St. Tropez a kaňon Verdon ). Takže určitě se bude na co těšit.

Budu se snažit mezitím vyrazit ještě na nějaký ten výlet, ale pak bych měla poctivě pracovat celé prázdniny a v polovině září odjíždět do Indie.

Žádné komentáře:

Okomentovat