pátek 10. února 2017

Srí Lanka, zelená země část první...

Přežila jsem Srí Lanku. Tentokrát skutečně musím prohlásit, že jsem ji přežila, protože jsem se díky Bohu na pláži v Mirisse neutopila, ale o tom až později.

Jako obvykle představím nejdřív moje spolucestující. Jeli jsme opět v naší už zaběhnuté trojici. Lucka "horní" a Lucka "spodní" ( jak se holky začaly rozlišovat od naší poslední dovolené v Belgii a Nizozemí, podle toho kde která spí na postelích).


Náš den začal poklidnou cestou na letiště v Praze. Je to tak tři čtvrtě roku zpátky, Flydubai měla akci na letenky do Asie a Srí Lanka podle fotek vypadala nádherně. Vždycky jsem chtěla vidět čajové plantáže a všechny ty odstíny zelené. Sice se jako země nacházela až někde na druhé straně mého seznamu zemí a měst, co chci navštívit, ale nechte si takovou příležitost utéct, když se objeví letenka za 8900,- + samozřejmě peníze za kartové operace.

To jsme tak jednou odpoledne nebo možná už to byl večer kecali s kamarádkou Luckou "horní", já zmínila levné letenky a že bych chtěla Srí Lanku vidět a ona že by jela taky. Mírně mi naznačila, že by bylo super, abych jí neodletěla bez toho, že bych se zmínila, že někam cestuju jako když jsem vyrazila do Kambodže. A slovo dalo slovo a o chvilku později jsme už měli koupené letenky. *lol* Asi tak nějak vypadá moje spontánní akce.

Na letišti jsme tedy ještě počkali až dorazí Lucka "spodní" a mohli vyrazit vstříc dobrodružství. Letěli jsme s jedním přestupem v Dubaji. Let naprosto v pohodě. Člověk se během letu dokonce i najedl. Neměli jsme si na co stěžovat. Dopředu jsem si našla vychytávky od ostatních cestovatelů, sepsala si seznam míst, co chci navštívit, zabookovala nejlevnější ubytko ( nemá cenu nic drahého, když tam stejně člověk bude jen přespávat ) a tentokrát jsem se vyzbrojila nejen mými 4 tričky, pár kusy ponožek, spodního prádla a pyžama, ale taky cestovním deníkem, který jsem dostala k Vánocům. :)

Holky byly nadšené už z toho, že za okny podél přistávací plochy byly palmy, já už se neskutečně cítila volná jako pták a připravená na dobrodružství. První, co mě napadlo, když jsem vystoupila z letadla, bylo to, že tam není tolik teplo jako v Kambodže. Nebo možná proto, že jsem právě v Kambodže byla, tak mi vzduch nepřišel tak vlhký. Nevím.

Dopředu jsme věděli, že někde v hale má být nějaký zastrčený bankomat a člověk si musí dát pozor, aby ho nepřehlédl. Není to v té první hale, ale v druhé, je vlevo a skutečně by ho člověk nemusel vidět. Bankomaty jsou tam tři. Na všech je psáno limit 20 000 srí lanských rupií. Já jsem měla VISA kartu a ve dvou z nich jsem měla problém, z toho třetího už mi vybrat šlo.

Samozřejmě ještě než člověk vystrčí nos ven z haly, už je tam milion taxíkářů a tuktuk řidičů, kteří nabízí svoje předražené služby. Colombo je jedno z mála letišť, kde taxíky ani tuktuk v areálu neparkují. Letiště je obehnané plotem a chlapci v uniformách a se zbraní dávají pozor, aby se do areálu dostal pouze člověk, který má potvrzení o letence nebo autobusy.

Teď začínám s typem, jak se dostat z letiště. Na stránkách letiště je, že se dá nasednout na shuttle bus, který stojí 30 dolarů jedna cesta. Cenu si určitě spočítat dokážete. Levnější variantou je potom místní bus číslo 187 nebo autobus bez čísla, který jede do Colomba Fort ( což je autobusová konečná stanice ), platíte 120 rupií za jednosměrnou cestu. Hned když vylezete z terminálu příletů, prostě se stačí prodrat všemi řidiči nabízející služby na druhou stranu k silnici a věřím tomu, že tam určitě najdete autobus. Nikdy jsme neměli problém někde čekat na autobusy dlouho. Především ne ve městě.

Ještě jedna zmínka. Na Srí Lance to chodí s autobusy trochu jinak. Člověk nejdřív nastoupí a za cesty potom revizor vybírá peníze podle destinace, kam člověk jede. První věc. Neděste se, pokud řidič používá plyn všude na maximum ( klidně i na výmolech ) a brzdu pouze v nejnutnějších případech. Druhá věc. Cestuje se s otevřenými dveřmi. Místní jsou zvyklí,  že občas nastoupí nebo vystoupí ještě při jízdě. Třetí věc. Nemějte obavy, že byste přejeli svoji zastávku. Většina revizorů vás upozorní, kdy máte vystoupit, protože jste turista. V tomhle ohledu jsou místní lidi strašně hodní.

Zdrželi jsme se trochu u bankomatů a předpokládali jsme, že nám autobusy ujeli, ale stejně tam ještě dva stáli a řidič nám hned ochotně ukazoval dovnitř, že jede do centra města. Je smutný, že když jedete celou tou dlouhou cestou do centra Colomba, Colombo jako takové zrovna neposkytuje pěkný obrázek o městě. Spousta bordelu. Někomu to může vadit. Někdo bude mít kulturní šok. Hold si prostě musíte zvyknout, že už nejste v Evropě.

Kousek od autobusového nádraží, pokud se vydáte doprava je vlakové nádraží Colombo Fort. My měli hostel zabookovaný asi 10 minut od nádraží, protože jsme další den měli naplánovanou cestu do Kandy. Stihli jsme projít trochu okolí hostelu, nakoupit si vodu, nějaké sušenky a potom jsme se rozhodli trochu dospat ten časový posun a únavu z letu.

Probudili jsme se odpoledne celé natěšené, že vyrazíme do města a konečně něco poznáme. Ale nastal první problém. Déšť. Ne letní deštíček, ne takový ten co si člověk říká, že přežijeme, ale ty pěkné provazy deště, kdy během deseti vteřin jste promočení na kost. Sice byl déšť teplý, ale zrovna ideální počasí na chození po památkách to nebylo. Tak nás přivítalo Colombo a my jsme tedy zůstali trčet na hostelu.

Hostel nabízel možnost koupit něco k jídlu a připlatit si za večeři, ale jako na potvoru ten den byl nepřítomný kuchař, takže jsme díky wifi našli 80 metrů vzdálený Burger King, a vyběhli pro večeři. Byl to nejbližší obchod, naivně jsme si říkali, že bychom nemuseli promoknout úplně. Stejně jsme se vrátili promočené. Zrovna příjemný začátek dovolené to tedy nebyl.

Druhý den ráno jsme už před sedmou vyráželi na vlakáč, protože nám jel vlak do Kandy. Ve vlacích se rozlišuje první, druhá a třetí třída. První, klimatizace a místenky. Druhá, větráky a bez místenek, většinou stojíte. Třetí asi pravděpodobně bez místenek a pokud stojíte, tak jen na jedné noze a ještě na ne vaší. Chtěla jsem koupit druhou, ale pán nabídl, že jsou ještě místa v první třídě. Tak jsme za 800 rupií na jednoho koupili místenky, ať vyzkoušíme, jaké to je cestování.

Kandy byla další zastávka jen na jeden den, protože hlavním cílem ( nevím jak holek, ale především mým ) bylo Haputale. Tam jsem se těšila nejvíc. Ale abych nepředbíhala. Dorazili jsme do Kandy. Úspěšně jsme opět bez sebemenších problémů našli hostel ( čím dál se nacházím od Evropy, tím snadněji trefím), odpočinuli si a vyrazili prozkoumávat město.

Samozřejmě, že většina lidí zamíří do Chrámu Buddhova zubu. I my. Vstupné stálo myslím 1500 rupií na jednoho.


Všichni musí při vstupu do areálu mít zakrytá kolena a ramena. Před samotným vstupem do chrámu potom ještě musíte sundat boty a nechat je v úschovně. Některé části byly naprosto v pohodě. Jiné byly pěkně rozpálené. Člověk má o zábavu postaráno, když tam tak hopká, ale aspoň je to autentický zážitek. Kvůli zážitkům sem člověk jede.


Tohle je spodní patro ( viz. obrázky výše ). V horním patře je potom samotná relikvie, ale nechtěli jsme tam fotit, protože lidi stojí všude kolem, podél stěn se lidé modlí a fakticky nám to přišlo neskutečně blbé. Celý ten chrámový komplex stál za to, když jsme ho absolvovali naboso. Člověk se cítí úplně v jiném světě.

Na zpáteční cestě jsme se prošli podél jezera v Kandy po celém jeho obvodu. Na své si přijdou milovníci flóry a fauny. Všechny stromy jsou popsané jménem. Na břehu potkáte volavky, kormorány, varany, kachny, v jezeře jsou ryby a vodní želvy. Prostě taková krásná pohodička. Jakmile se dostanete daleko od chrámu, potom už moc lidí s vámi nejde. Zrovna turisticky laděná atrakce to není. Jezero vypadá nádherně. 



Když jsme se vrátili na hostel, poprvé jsme s Lúcou "horní" ochutnali srí lanské curry s rýží. Milujeme pálivé věci. Tohle bylo skutečně PÁLIVÉ, ale strašně dobré. Lúca "spodní" je vegetariánka a veganka. Ani s tím nebyl nijak extra velký problém. Většinou je všude na výběr něco vegetariánského a pokud člověk speciálně zmíní, že nechce pálivé, určitě se najíte.

Další den ráno jsme opět vstávali brzo. Tentokrát na vlak do Haputale. Ještě na nádraží jsme potkali českou cestovatelku, která zaslechla řeč a přidala se k nám. Se Zuzkou jsme strávili celou šesti hodinovou cestu vlakem. Moje nejočekávanější část. Říká se, že cesta vlakem do hor je nejúžasnější zážitek na Srí Lance. Definitivně musím souhlasit. I vlaky jezdí s otevřenými dveřmi. Můžete sedět při jízdě s nohama venku a kochat se přírodou. Nevýhodou je, že tyhle vlaky bývají natřískané. Takže my jsme byli rádi, že jsme se vůbec dostali do vlaku a seděli u těch dveří ven. Střídali jsme se v tom, kdo bude mít nohy venku a užívat si.

Samozřejmě se i tady dá koupit lístek do první třídy, ale rychle se vyprodávají. Je nejlepší si ho zabookovat přes internet dlouho dopředu. My jsme měli druhou třídu. Když už jsme u těch vlaků, zapomněla jsem něco důležitého. Zásadně si hlídejte jízdenku, kterou dostanete, abyste ji neztratili. U východu z každého nádraží stojí vždycky člověk, který jízdenky vybírá a tím pádem vás pouští ven. "Spodní" Lúca ji jednou nemohla najít a nechtěli ji nechat projít.

Zuzka se od nás odpojila na nádraží, protože neměla zařízené ubytování. My jsme ho měli. Pán, který vlastní hotel ( prostě rodinný domek, kde ubytovávají v pokojích turisty ) na nás podle očekávání čekal na nádraží a odvezl nás do hor, kde měli domek.

Rodina to byla strašně milá. Manželka nám nabídla, že můžeme u nich večeřet s ostatními hosty. "Spodní" Lúca si chtěla odpočinout a tak jsme s "horní" Lúcou vyrazili na obhlídku okolí. Haputale je městečko v horách, kde jsou samé čajové plantáže, je tam chladnější vzduch a v lesích se válí mlha. Vypadá to tam úchvatně.


Majitelé hotelu se nás ptali, co všechno máme v plánu podniknout a tak jsme jim vylíčili naše plány. Především jsme chtěli vidět klášter St. Benedict, který se měl nacházet asi pár kilometrů nad námi. Přijeli jsme bohužel v den, kdy bylo zavřeno pro veřejnost. Takže jsme si řekli, že nevadí, prohlédneme alespoň okolí. Vypadal mezi těmi stromy trochu jako z hororu. *lol*


Celá ta dlouhá cesta vlakem a potom ještě procházka měla však neblahý vliv na moje střeva a žaludek, takže jsme se vrátili dřív, než jsme předpokládali. Já po zbytek dne ležela, četla jsem si a snažila se zaspat, což se mi nepovedlo.

Když byl čas na večeři, paní domácí nám opět připravila vegetariánské curry se všemi možnými zeleninovými přílohami. Nikdy jsem netušila, že třeba červená řepa v chilly omáčce může chutnat tak dobře. Nebo mrkev, houby, mango, čočka... Jako všechno bylo neskutečně výborný a chutnalo mi to mnohem víc než v hotelu. Navíc jsme si všechny tři začali zamilovávat černý čaj. Všude chutnal odlišně a všude byl úplně výborný. Při večeři jsme se domluvili s panem domácím, který se nabídl, že nás zaveze druhý den ráno na východ slunce na Lipton's Seat. Nesetkalo se to s příliš velkým nadšením u "spodní" Lúcy, že opět musí brzo vstávat, ale nakonec to brala sportovně.

Ty fotky při východu slunce fakt za to stály. Už dlouho jsem neviděla nic tolik úžasnýho. Při východu slunce jsme se znovu potkali se Zuzkou, protože jsme měli stejné plány.



Dolů z Lipton's seat jsme šli pěšky nějakých 7 kilometrů mezi čajovými plantážemi. Pravděpodobně druhý nejlepší zážitek ze Srí Lanky ( alespoň pro mě ). Myslím, že tolik zeleně si člověk nedokáže představit, dokud to nevidí na vlastní oči. Fakt jsem si to tam zamilovala a absolutně chápu lidi, kteří se na Srí Lanku vrací do jedněch a těch samých míst. Většina lidí jezdí do městečka Ella, kde tvrdí, že jsou plantáže ještě úžasnější, ale mě se v Haputale líbilo především proto, že tam člověk neviděl tolik turistů. Ani na tom východu slunce jich nebylo tolik Jestli tak dvacet maximálně, to je hodně.



Po takhle nádherné cestě jsme dorazili dolů do vesnice, kde byla továrna na čaj. Za 250 rupií nás provedl asi pravděpodobně nějaký manažer, ukázal, jak zpracovávají čaj, jak ho nechávají sušit, jak ho několikrát prosívají a jak ho nakonec vyvážejí. Škoda jen, že tam nikde není žádný obchod, kde by si člověk mohl nějaký čaj koupit, protože pak by tam na těch turistech vydělali majlant. :D


Nevěděli jsme, co dělat dál. Náš plán byl svést se k vodopádům, protože jsme si chtěli trochu odpočinout, kouknout na vodu, zarelaxovat. *sad sigh* Ne všechno jde, jak člověk míní. Vzali jsme první autobus zpátky do Haputale, stál nás 30 rupií na jednoho.

Odtamtud jsme vzali tuktuka a vystoupili před vodopády Diyaluma. Opět jsem si na internetu zjistila, že je to pěkná procházka a moc turistů na ní člověk neuvidí. Co lepšího? Všechny jsme byly pro.


Už když jsme vystoupili, kolem nás se proháněli opice. Vypadalo to na zapadlý kousek přírody. Není nic lepšího. Měla jsem podrobný návod k tomu, jak se dostat nad vodopád k jezírkům, kde se dá vykoupat. Bože, jak jsem byla pitomá a naivní.

Vydali jsme se cestou po silnici podle návodu, odmítli všechny nabídky na průvodce ( na co, máme plán cesty :D ). A přidal se k nám jeden z domorodců. Četla jsem o něm na internetu, je to hluchoněmý pán ve středním věku, který provází a tím si přivydělává. Přece jen jsme se nohama rukama domluvili, kam se chceme dostat a po krátkém úseku se "spodní" Lucka odpojila, že raději zůstane dole. Takže jsme pokračovali jen dvě a průvodce. To jsem ještě netušila, že onen jedinec je zkřížený s kamzíkem a budeme lézt do strmého kopce asi šest kilometrů. Myslím, že "spodní" Lucka si od místních zjistila, že je to šest kilometrů. V mém průvodci psali, že je to pěkná procházka 20 minut do kopce. Dojde se k továrně na kaučuk a dalších dvacet minut nahoru.

Což o to, výhledy byly nádherné.


Při cestě nahoru jsem myslela, že vyplivnu duši, ale stejně jako na Aljašce, když chci někam dojít, tak tam prostě dojdu nehledě na to, jestli si myslím, že v polovině chcípnu nebo ne. :D Nakonec to samozřejmě stálo za to. Jezírka nahoře byla úplně úžasná.


Kamzík nás dovedl až na kraj vodopádu, kde se mi při pohledu dolů dělalo špatně. Zmiňovala jsem, že nesnáším výšky? Já miluju rozhled do krajiny, ale když se dívám pod sebe, chce se mi zvracet. :D Není nic lepšího než stát na kraji vodopádu a koukat dolů. Fakt že ne. Když na to teď zpětně myslím, jsem ráda, že jsem to přežila. Když se podíváte nahoru na fotku vodopádu, stáli jsme přesně tam, odkud vytéká voda. Ok, asi budu zvracet, už to nebudu rozebírat. Mám ale důkaz, že jsem tam s kamzíkem vylezla a dokonce i fotku s pohledem dolů.


No a to myslím, že pro dnešek stačilo. Už je to dost dlouhé. Zbytek pravděpodobně dokončím zítra nebo o víkendu. Ještě musím zmínit, že jsme slezli dolů. Strašně hodný majitel obchodu nám zařídil nějakého známého klučinu, co nás zase odvezl zpátky do Haputale. Paní domácí nám opět uvařila domácí curry a rýži. A další den jsme busem cestovali Mirissy.

Žádné komentáře:

Okomentovat