sobota 11. února 2017

Srí Lanka ostrov relaxu část druhá...

Náš šestý den na Srí Lance byl ve znamení cestování. Probudili jsme se brzy, pan domácí v Haputale nás odvezl na devátou hodinu do vesnice dolů na autobusovou zastávku a my měli před sebou celý den cestování na jižní část Srí Lanky do Mirissy.

Naše první cesta vedla do města Wellawaya ( cena lístku je 87 rupií ), kde jsme museli po 2,5 hodinách přesedat na další autobus. Najít autobusové nádraží ve Wellawaye nebyla zrovna nejlehčí záležitost, přestože jsme se ptali několika místních ( každý z nich měl jinou představu o tom, kde se nachází ). No co už, ne všichni musí všechno vědět. :D



Nakonec jsme dorazili i tam, ale po krátké konzultaci jsme se rozhodli že než absolvovat dlouhou pěti hodinovou cestu autobusem, kde bychom stejně museli ještě jednou přesedat, tak to raději vezmeme taxíka. O dvě a půl hodiny později nás hodinu před západem slunce už přivítala pláž v Mirisse.


Teď jsme se konečně dostali na místo, kam se pravděpodobně nejvíc těšily holky, protože 4 dny jsme měli strávit tady na jednom místě, relaxovat, jezdit na výlety a konečně se pořádně vykoupat a odpočinout našim znaveným údům ( a věřte mi, naše nohy byly zničené dost z toho předešlého dne ).

Našli jsme jednu z restaurací na pláži, kde byla příjemná obsluha, výborná hudba a dobré jídlo za ok ceny. Tentokrát udělám reklamu Central Beach Inn se jmenovala, nejen že je to ubytování, ale podávají tam v podstatě všechno, na co si vzpomenete - srí lanské curry ( kterému jsme přišli na chuť s "horní" Lúcou ), těstoviny a pizzu ( co jedla "spodní" Lúca ), ryby, americkou kuchyni ( všechny možné wrapy s masem a hranolky ), indická jídla a čínské speciality. Prostě pro každého něco. Navíc jsem se zamilovala do čerstvého ananasového džusu.


Další den začal typicky vstáváním brzy tentokrát v 5:45, protože jsme měli vyrazit na výlet za velrybami. Měli jsme dohodnuté, že nás vyzvednou před hotelem. Ještěže jsme to udělali, protože kdybychom chtěli trefit do přístavu a ke správné lodi, tak myslím, že bychom bloudili ještě dnes. :D

Loď měla posádku složenou z několika "ostřížů", kteří na všech stranách sledovali, kde by se ty velryby měly nacházet. Celý výlet trval asi tři hodiny. Viděli jsme 7 velryb, 13 delfínů, mořskou želvu, kterou jsme nikdo nestačil vyfotit, skákající ryby a jednoho žraloka obrovského, kterému se občas říká velrybí. Já jsem tenhle výlet zabookovala už přes internet na whalewatchingmirissa.



Výlet jsme absolvovali v pořádku. Žádná z nás nechytila mořskou nemoc. Žádná z nás se neutopila. A byli jsme spokojené, protože naše loď udržovala tu správnou vzdálenost, co by se od velryb ve volné přírodě měla držet. Kluci se nesnažili za každou cenu nahnat velryby co nejblíž, dostali jsme dokonce i sváču na lodi. Nebudu zmiňovat zvracející turisty. :D

Plánem pro zbytek dne bylo navštívit městečko Dondra a podívat se na jejich maják. Podle internetu se dalo dostat dovnitř až pod něj a za mírný poplatek nahoru na vyhlídku. Ještě v přístavu jsme vzali tuktuka a jelo se. Když jsme dorazili na místo, maják byl oplocený a přes dveře pěkně velký zámek. Podle hlídače, pokud se někdo chce dostat na maják, musí mít povolení z přístavu v Colombu. O tom se internet nijak nezmiňoval. Takže jsme si udělali fotky z různých úhlů pěkně z dálky a zase jsme jeli zpátky. Prostě den končil na hovno, ale ne všechno vždycky vyjde.


Milý pan tuktukář nám zastavil ještě na malém prostranství vedle chrámu, kam jsme mohli zajít dovnitř, abychom z Dondry alespoň něco viděli, ale protože jsme byli připravené jet jen na velryby a potom se kouknout na pláž u majáku a většinu odpoledne prolenošit, tak většina z nás nebyla oblečená na vstup do chrámu a tak jsme to zavrhli. Jeho dalším nápadem bylo, že bychom se mohli svézt na slonovi, kterého měli v řetězech vedle chrámu. A tady byl kámen úrazu.


Já mám ráda zvířata. Důvodem, proč jsme na Srí Lance nejeli do žádného sloního sirotčince je přesně ten problém, že tam ta nebohá zvířata naženou. Nedávno jsem viděla, jak se turisti můžou projíždět na slonech. Jak se k nim chovají. Zrovna dvakrát moc jsem netoužila něco takového absolvovat. Obzvlášť pokud ti sloni jsou v řetězech a bodákem se jim snaží naznačit, kudy by měli jít. To je hlavní důvod, proč jsem chtěla jet raději na safari do národního parku. Vím, že sloní sirotčince fungují trochu jinak, ale pořád to nejsou sloni ve volné přírodě. I tentokrát jsme tedy tuktukářův návrh odmítli a fakt mířili zpátky do Mirissy.

Den jsme zakončili v naší oblíbené restauraci s ananasovým džusem, a tentokrát jsme se rozhodli vyzkoušet nudle s kuřecím masem a zeleninou. Palec dolů. Ne že by to nebylo dobré, byly to nudle se zeleninou a masem, ale vůbec žádné koření a definitivně to nebylo curry s rýží.


Ráno jsem vstávala před pátou a stala jsem se tak místní atrakcí pro veškeré domorodce, protože pravděpodobně nikdy neviděli turistku, která by ještě za tmy v neosvětlené ulici vyrážela na pláž. Chtěla jsem si vyfotit východ slunce v Mirisse. Kdo mě zná, všichni vědí, že na každé dovolené musím mít alespoň nějaký západ nebo východ slunce. Je mi fuk, jestli kvůli tomu musím vstávat nebo ne. Tak to vypadá, když máte celou pláž skoro pro sebe.



Holky ještě spali, když jsem se vrátila, ale můj příchod bohužel probudil "horní" Lucku. Já se znovu natáhla a spala jsem, ale ona chudák už byla vzhůru. Musím to příště mnohem líp zařídit a být tišší. :D

Ten den jsme měli naplánované a dopředu zabookované právě safari do Národního Parku Udawalawe. Je pravda, že se dá vyrazit ještě do parku Yala. Je pravda, že v Yale uvidíte ještě navíc gepardy. Je pravda, že je možná oblíbenější, ale já chtěla právě do Udawalawe, protože tam není tolik turistů. Vyzvedli nás v Mirisse, absolvovali jsme skoro tří hodinovou cestu do parku, vyzvedli "rangera", co měl ukazovat zvířata ( kdyby náhodou někdo třeba přehlédl slona ) a jelo se.

Viděli jsme zvířat požehnaně. Ostříž "ranger" nám ukazoval všechny možné druhy ptáků, potkali jsme slony, buvoly, želvy, krokodýly a spoustu okřídlených potvor ( hlavně ledňáčky ), u kterých si ornitologové přijdou na své.



Přestože všechny tyhle výlety jsme měli zaplacené, vsadím se, že z nás kluci nebyli nadšení, protože jsme s sebou měli jen drobné na dýžko. Jsme přece turisti, takže všichni chtějí nějaké dýžko. Musíte si uvědomit, že turista znamená peněženka. *sad sigh*

Nehledě na to, že nám kluci díky těm penězům skoro zkazili dojem z výletu, tak jsme se dostali zpátky do Mirissy plné nadšených dojmů. Konečně jsem viděla slony ve volné přírodě, kde je tedy nikdo nikde nenahání. Co bych ale chtěla zmínit především je to, že Udawalawe je neskutečně magické a fotogenické místo.




Další den ráno jsme vstávali opět v pět hodin, protože jsme se potřebovali dostat do Bentoty. Je to další místo ještě příliš neobjevené turisty. Díky tomu, že jsme překvapivě frčeli autobusem už kolem půl šesté s místním obyvatelstvem do práce, jsme dorazili do Bentoty kolem osmé hodiny ranní. Trochu brzy na check-in. :D

Milá paní domácí nám udělala čaj, nabídla krekry, uschovala batohy a s holkama jsme vyrazili na obhlídku okolí. Člověk musí vědět, kam vyrazit na jídlo. Shodou náhod jsme od místních vyzvěděli, kde se pořádají vodní tours, protože já jsem chtěla vidět mangrovy. Podle internetu by se v nich měli skrývat krokodýly, takže jsme vyrazili. Mangrovy jsou stromy, kterým se říká kořenovníky.

Musím přiznat, že celé to tour bylo trochu na prd, protože nikdo z nás krokodýla neviděl. :D Nevadí, viděli jsme je na safari v parku. Ale mangrovy byly úžasný. Jak říká "horní" Lúca, musíme se na to dívat pozitivně a mít dobrý pocit z toho, že podporujeme místní turistický ruch a ekonomiku. Posledních deset minut tak alespoň stálo za to, protože jsme konečně projížděli mezi kořenovníky.


Během těch tří hodin, co jsme objížděli jezero v Bentotě jsme viděli spoustu věcí. Varany. Kluka, který nabízel, že si můžeme udělat fotku s kajmanem. Zastavili jsme se na farmě, kde paní vyrábí lana a rohožky z kokosových vláken. Dala nám ochutnat kokosovou šťávu. Nakrájela nám kokos s medem ( mimochodem úplně výborný ) - to všechno zadarmo. Držela v kleci dva dikobrazy, měla vodní želvy a pěstovala orchideje. Samozřejmě si u ní člověk mohl koupit pár suvenýrů. A byla tam i možnost masáže, kdy vám rybky ožerou nohy. Taky nebyla moc nadšená, když jsme jí řekli, že nemáme zájem a fakt nemáme peníze, ale chudák co nadělala.

To odpoledne jsme se vydali do města, abychom si dali něco k jídlu ( museli jsme najít restauraci, kde mají něco poživatelného pro "spodní" Lucku ) a majitel hotelu se nabídl, že nás vezme do města, protože jede do dalšího svého hotelu a doporučil nám ještě restauraci. Rozhodli jsme se dát na jeho slovo a vyzkoušet restauraci Pier 88.


Seděli jsme hezky u jezera Bentota, sledovali klidnou hladinu, objednali lasagne ( ještě teď mě mrzí, že jsem si neobjednala něco srí lanského, abych se rozloučila s tou dobrou kuchyní a naposled si dala něco pálivého ). Majitel nám nabídl, že až dojíme, že se máme stavit za ním v hotelu a zadarmo nás odveze zase zpátky, pokud tam ještě bude. Já jsem napůl přemýšlela nad tím, že bych to došla pěšky, víc než 3 kilometry to být nemohlo. Chytly jsme ho přesně v momentu, kdy odjížděl, takže jsme měli i zajištěný odvoz.

Další den dopoledne 7.2. jsme už čekali na vlakovém nádraží v Bentotě, abychom se vydali směr Colombo. Tentokrát stála druhá třída nějakých 110 rupií. O dvě hodiny později jsme byly na vlakovém nádraží v Colombu. Odtamtud jsme došli na autobusové nádraží nějakých těch 10 minut a bez problémů našli bus na letiště. Zaplatili jsme dalších 120 rupií za cestu na letiště a nastalo dlouhé čekání na náš let.

Colombo je zvláštní letiště. Zeptala jsem se na informacích, jestli můžeme dovnitř do budovy letiště, ale paní tvrdila, že ne, dokud nebude let vypsaný na tabuli před vstupem. To nás trochu zmátlo. Takže jsme seděli před letištěm několik hodin, dopisovali deníky, četli a zabíjeli čas. Vojáci u vchodu pouštěli dovnitř lidi pokud měli v ruce letenku.

Kolem šesté hodiny jsem to už nevydržela a šla se zeptat ještě k jinému okénku, kde vydávaly letenky. Tam mi paní řekla, že klidně můžeme projít dovnitř, pokud máme doklad, že letenka je zabookovaná. Tudíž jsme vyrazili k vojákům, přešli přes první rentgen ( nemusíte vyhazovat vodu ). Jde jim o to, aby proskenovali zavazadla a každého prošacovali.

Prošli halou se suvenýry a čekali zase tam. Nakoupili jsme ještě nějaké čaje v obchodě, něco k jídlu na cestu a kolem deváté prošli druhým rentgenem do další haly ( ani tady nevyhazovali vodu ), kde už si člověk mohl letenku vyzvednout. Posunuli jsme se na další místo, tentokrát před naši odletovou bránu. Zakempovali jsme na zemi, já si četla a čekali jsme, až budeme moct projít třetím rentgenem.

Kolem jedenácté konečně nastal ten správný čas a jaké bylo naše překvapení, že ani tentokrát jsme nemuseli vyhazovat vodu. Díky bohu za Colombo, protože alespoň v tomhle směru je to letiště úplně úžasné. Náš odlet byl skoro v půl druhé ráno.

Tentokrát jsme měli dvě zastávky. První byla na Srí Lance na druhém letišti Mattala Hambantota, kde pasažéři přistupovali a vystupovali, ale my se ani nehnuli. A druhá zastávka byla opět v Dubaji. Přesvědčilo mě to v tom, že se do Dubaje chci jednou podívat. Vidět všechny ty mrakodrapy trochu blíž a nejen z letadla.

No a po nekonečných hodinách letu jsme dorazili konečně do Prahy v půl jedné odpoledne. Nasedli do prvního vlaku směr Pardubice a Přelouč, pro "spodní" Lucku přijela rodina a oficiálně byl konec dovolené na Srí Lance.

Kdybych to měla zhodnotit, stojí to za to. Vidět všude tolik zeleně. Ochutnat to pálivé jídlo. Něco zažít. Kdybych měla víc času, definitivně bych toho chtěla víc vidět a trochu to přeorganizovat, ale byla jsem s tou cestou spokojená.

Kdyby někdo chtěl vědět, kolik jsme za celou tu dovolenou utratili, tak jsme se s letenkou i se vším ostatním počínaje výlety, ubytováním, suvenýry vešli do 20 000,- . Určitě by se to dalo zvládnout ještě o polovinu levněji, dokážete ušetřit na tom, že si nebudete brát tuktuka, ale fakt se pohybovat jen vlakem nebo autobusem. Dokážete ušetřit polovinu peněz na jídle, protože nemusíte jíst v restauracích, ale místních jídelnách a tam jsou ceny poloviční ne-li třetinové. Pokud si něco chcete koupit jako snacky, tak v supermarketu pořídíte za jiné ceny než u stánkařů. Hlavním pravidlem je smlouvat, smlouvat, smlouvat.

Strašně ráda bych se na Srí Lanku podívala znovu. Už jen proto, abych navštívila místa, která jsem tentokrát nestihla. Ale vím moc dobře, že to odložím na neurčito, protože je ještě spousta věcí, které chci vidět jinde po světě.

A jestli někdo chce vědět další plány kam pojedu příště, následuje Portugalsko v polovině května a Monako na konci května. Ale kdo ví, třeba se v mezičase objeví ještě nějaký ten výlet na víkend podle letenek a podle času. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat