Zpátky do Londýna...

Zdravím, ano, jsem naživu, ještě stále. Dnešní příspěvek má název Zpátky do Londýna. Kdo mě zná, moc dobře ví, že Londýn je město, kam se vracím každý rok. Kdyby to šlo, tak je to každý druhý víkend, protože neexistuje nic, co bych milovala víc než dlouhé procházky kolem Temže a nakonec si sednout na lavičku pod stromy a koukat na Tower Bridge.

Ano, je to přesně ten, co vidíte na obrázku. Jela jsem do Londýna už po sedmé. Tentokrát se mnou jela kamarádka Lucka ( ano, ta která se mnou byla v Itálii ). Všechno začalo naším půl hodinovým zpožděním na vlakovém nádraží v Pardubicích. České dráhy. Musím snad říkat něco víc? Každý kdo někdy někam cestoval už ví, jak fungují a o čem mluvím.


Díky tomu jsme byli na knop na security, ale jak znáte nízkonákladovky, ne vždycky letí na čas, takže jsme odlítali s půl hodinovým zpožděním do Londýna skoro v půl jedenáctý v pátek večer. Přidejte hodinu a půl busem z Gatwicku na Victorii, 10 minut pěšo do hotelu a úspěšně jsme se ubytovali někdy kolem druhé ráno. Jaj!!! Milujeme cestování!

A ráno už jsme pěkně v osm měli být na autobusovém nádraží, abychom chytili bus na Stonehenge. Jsem pravděpodobně asi jediná, která byla tolikrát v Londýně a nikdy neviděla šutry. :D Prvních pár let mě na cestách do Londýna zajímalo pokaždé něco jiného. Znáte to - muzea, Sherlock Holmes, Starbucks, Primark, Harry Potter studia, Highgate hřbitov, akvárium, botanická zahrada Kew Gardens. No prostě pokaždé něco jiného a říkala jsem si pár kamenů uprostřed ničeho, co je mi po nich.

No a pak jsem jednou viděla post na blogu od holčiny, co si dělá fotku na každém významném místě co navštíví a z UK pro ni bylo nejdůležitější Stonehenge. A já si tak jednou ležela v posteli a říkala si, až budu chromá a skoro nepoužitelná do světa, budu litovat toho, že jsem nejela na Stonehenge? I když lidi budou říkat, že je to jenom pár kamenů uprostřed luk, kde se pasou ovce a krávy, bude mě to mrzet? A odpověď zněla, že samozřejmě bude, protože to chci vidět na vlastní oči a mít SVŮJ VLASTNÍ názor.

Takže Stonehenge.


Za nějakou tu hodinu, co nám trvalo obejít to kolem dokola ( jako dalo by se to zvládnout za deset minut ), ale člověk to potřebuje vyfotit z každého úhlu, protože ty kameny vypadají úplně jinak, se nám vystřídalo počasí od jasno, polojasno, oblačno, přes déšť, vítr a bouřková mračna až po přívalový liják a kroupy na zpáteční cestě busem. Jako musíte milovat počasí v Británii.

Teď si nedělám srandu, já fakt na Británii miluju asi všechno. Především lidi s přízvukem. Kafe. Angel cake. Památky. Klídek. Slyšela jsem spoustu názorů, že Londýn je šedivé město a někomu se nelíbí. Well, I don't care. Co je mi po tom, co mají ostatní lidi za názor, já to město miluju a cítím se tam mnohem víc doma než v Pardubicích, kde jsem se narodila a žiju od embrya.

Když jsme dofrčeli zpátky do města, nastal hon za vším, co jsme chtěli stihnout. Já měla za druhý cíl fotku s Benedictem Cumberbatchem v Madame Tussauds. Minulý rok v květnu jsem byla v Londýně ( to jsem ještě neměla blog ) a tehdy právě jeho figurínu dávali do oběhu. Já byla celá natěšená a skončila jsem v momentě, kdy Benedict promoval v Japonsku nějaké auto a tu sochu jim zapůjčili tam. Dokážete si představit to zklamání. Takže letos jsem skutečně měla štěstí a mám ho.


Pro všechny, co viděli Kapitána Ameriku a jste team Tony, nejezděte do Londýna do voskového muzea, jinak se naserete. Minulý rok, když jsem tam byla, měli u vchodu do 4D části s Avengers filmem figurínu Iron Mana. Letos jsem si ho chtěla vyfotit. Jako rozumějte, píšu fanfiction právě k Civil War ( překvapení, nežiju jenom cestováním, ale dělám i něco jiného ) a chtěla jsem tedy jako mít fotku s oběma. Británie je očividně team Captain, protože Tonyho odstranili, hajzlíci. Dokonce i Furyho, co tam byl minulý rok. *sad sigh* Dokážete si představit moje nasrání. :D Na trunc jsem se nevyfotila s Kapitánem Amerikou, protože by to nebylo fér.

Z voskového muzea jsme pokračovali dál. To bych nebyla já, abych se nestavila na Baker Street v Sherlockově obchodě se suvenýry. Pokud bych měla neomezené finance koukáte se na někoho, kdo by byl schopný tam vyhodit asi majlant. Takže jsem si prošla můj nejoblíbenější obchod ( kamarádka ho pojmenovala Ten co pěkně voní ), protože tam je úplně neskutečně cítit citronová tráva, kterou tam vypařují do vzduchu hned vedle vchodu. Vejdete tam z rušné ulice a ocitnete se v úplně jiném světě, jakoby se tam zastavil čas. Ten obchod je pořád stejný a nemění se už celé roky.

Hned po Baker Street jsme zamířili do Primarku, protože obě jsme byli zaúkolované z domu, ať tam nakoupíme. Kamarádka musela sehnat něco pro klokany ( rozumějte pro dvojčata, co se mají narodit její sestře ) a já pro změnu něco pro bráchu. Po půl hodině úspěšného nákupu jsme vypadli, obě dvě spokojené a nastal zlatý hřeb, na který jsem se těšila celý den.

Žrádlo. Jako netajím se tím, že neskutečně miluju restauraci Nando's, kde podávají kuře, mají tu speciálně pálivé omáčky, rychlou obsluhu a výborný jídlo, pokud tedy máte rádi kuře. Jestli ne, nic jinýho tam nemají. Tak tam vlastně ani nechoďte. :D

Hned z Nando's jsme se vydali zpátky na Victorii do Boots, což zainteresovaní vědí, že je lékárna, moje kolegyně v práci chtěli nakoupit úžasné masti E45. Úspěšně jsme našli, úspěšně jsme zakoupili, při zpáteční cestě jsme se stavili v Sainsbury's. Já si koupila můj milovaný Angel Cake, který mimochodem dali do jiného balení, zdražili ho a frkli tam o jednu kostičku dortíku méně než mělo být. Už ani ta Británie není co bývala. :D

No a celou sobotu jsme měli za sebou. Dostali jsme se na hotel někdy v osm hodin večer příjemně ušmajdané a s dobrým pocitem, protože neděli jsme měli volnou přesně na to, co jsme chtěli. Nicnedělání. To byl právě ten den, na který jsme se těšili, protože jsme všechny naše povinnosti operativně přesunuli na sobotu, abychom v neděli mohli jít jenom kolem vody, odpočívat, pozorovat turisty a pozorovat most.

Vystoupili jsme pěkně na Westminsteru, abychom si mohli prohlédnout náměstí u Big Benu.



Udělali jsme si pár fotek kostela sv. Margaret na náměstí a památeční fotku, která zůstala po Gay Pride ( což jsme ani nevěděli, že byla :D ).


Prošli jsme se k London Eye, protože není návštěva Londýna bez toho, abyste si nevyfotili kolo. :D


No a potom následovala cesta hezky kolem mostů po nábřeží až k Tower Bridge, který jste viděli na úplně první fotce. A překvapivě mám fotku, kterou jsem vždycky chtěla. Na nábřeží. Doufám, že sedíte, protože jestli se podíváte na fotky na rajčeti, zjistíte, že tohle je výlet, ze kterého mám pravděpodobně nejvíc fotek z historie celého mého cestování. :D


Abych to shrnula. Dopoledne jsme strávili většinou s kávou a žvancem v ruce a nedělali nic důležitého. Já jsem poprvé ochutnala hot dog. Nechutný. Ty párky jsou úplně bez chuti. Konečně jsem si v Pretu dala horkou čokoládu. A odpoledne jsme potom jen seděli a koukali na vodu. Mezitím jsem si stihla vyfotit Tower. Letos je úplně krásný, vysázeli kolem něj levandule.


A na závěr samozřejmě ještě jsme dojeli podívat se na Buckinghamský palác. Co kdyby náhodou jako třeba královská rodina vyjela někam na návštěvu. :D


O půl třetí odpoledne nám jel autobus zpátky na letiště. A v půl sedmé už jsme letěli domů. Mimochodem jak jsem nakoupila mastičky pro moje kolegyně, polovinu mi jich vyházeli na security. Jako co je za problém s dvěma páry mastí fakt nechápu, když člověk má s sebou jenom voňavku a mastičku.

Ráda bych řekla, že to byl konec našeho dobrodružství. Jako že celý víkend byl tak neskutečně úžasný, nic ho nemohlo zkazit, ale České dráhy dokážou všechno. :D Náš původní plán byl, že budeme tak v jedenáct hodin nejdýl doma. Ujel nám poslední autobus na nádraží. Dokážete si představit to nadšení. Takže operativně kupovat přestupnou jízdenku na autobus a metro. Dojet pěkně na nádraží a tam jsme měli sednout do vlaku a jet pěkně domů. Já sedla do nočního vlaku, co měl 20 minut zpoždění a těšila se, že tedy v jednu hodinu v noci budu přece jenom doma.

Rodina přežije, že jsem dorazila pozdě, stačí že mě uvidí další den. Za víkend pryč jsem se nezměnila. :D V momentě, kdy jsem dosedla do vlaku průvodčí obcházel s tím, že tedy čekáme, až připojí další vlakovou soupravu, která má zpoždění. Ach jo. Takže jsem si počkala. Vyjeli jsme místo o půlnoci někdy v jednu.

Já se dostala do Pardubic ve dvě hodiny v noci. Pokud jste někdo byl v Pardubicích, noční spoje jezdí jednou za hodinu a většinou po půle. Takže mi další autobus jel po půl třetí ráno. Předpokládejte, že jste já, kdo strávil hodiny sezením v autobuse, letadle a vlaku. Co se rozhodnete udělat? Samozřejmě, že jít pěšky.

Nevím, jak to mají v hlavě lidi poskládané, ale zcela jistě si dokážete představit, že když jsem převyprávěla můj víkend, dostala jsem vynadáno od všech lidí už jen proto, že jsem šla nočním městem. A nevysvětlíte nikomu, že prostě vás nikdy nenapadlo zavolat taxík. Nevysvětlíte jim, že skoro ve tři hodiny v noci ve všední den nepotkáte nikde ani nohu a to je přesně to, co vám vyhovuje nejlíp a už vůbec se nezmiňujte, že si tu cestu užijete už jen proto, že máte v uších iPod. Na mou odpověď, kdy jsem podotkla, že jsem se ve čtyři hodiny ráno ve světle mobilu drala na Angkor Wat v Kambodže mi bylo odpovězeno, že Kambodža nejsou Pardubice, takže ani tenhle argument neuspěl.

Abych to shrnula, v podstatě ten nejlepší zážitek pro mě byla ta cesta z nádraží domů, protože nikde ani živáčka a bylo to úplně bezvadný. :D

Komentáře

Oblíbené příspěvky