Přeskočit na hlavní obsah

Na soutěsku do Rakouska...

To jsme takhle jednou seděli s kamarádkou Terkou u internetu... Terka, někomu z vás by to jméno mohlo být povědomé, ano, je to ta samá Terka, s kterou jsem byla na Aljašce. :D

Pokračuju... přemýšleli jsme, kam bychom mohli vyrazit, když jsme konečně obě dvě opět ve stejném státě. Měli jsme dvě hlavní omezení - auto - ani jedna z nás ho nevlastní. Nevadí, vyřešíme autobusem nebo vlakem. Volno - s mými zabijáckými směnami to zkombinovat s bráchovýma občas není jednoduché. Ale tak nakonec jsme se shodli, že to zkrátíme jenom na jednodenní výlety nebo víkend. No a potom už to šlo skoro samo. Nakonec jsme se dohodli na Rakousku a soutěskách v Ötscher-Tormäuer národním parku. Hlavním lákadlem jsou dva velké vodopády a vyhlídka.


To by šlo. Ale jak už to tak bývá, trochu jsme si to zkomplikovali. :D Autobus odjížděl z Brna v šest ráno. Sice známe pár lidí v Brně, ale u nikoho se nedalo přespat. Navíc Terka přijížděla ze Znojma. To znamenalo v podstatě celou noc nějak zabít v Brně.

Vyřešili jsme to výborně. Šli jsme do kina na Kapitána Ameriku (nejdelší film na programu a poslední představení :D ), které skončilo v jednu hodinu v noci a potom celé nadšené, že konečně můžeme něco dělat jsme se rozhodli pro noční obhlídku hradu Špilberk. :D Není nic lepšího. Zaprvé, nepotkáte skoro nikoho, protože ve dvě v noci v parku pod hradem nejsou žádné davy. :D Zadruhé, máte v podstatě celý svět pro sebe. :D Zatřetí, jsou úplně úžasné výhledy na noční město a osvětlené uličky.



Určitě doporučuju. No a protože noc byla stále ještě mladá, tak jsme se pěšky vydali hledat místo, odkud budeme odjíždět. Ne právě jednoduchá věc. :D Ale po minutách dlouhého pátrání jsme našli. A pak nastal problém, protože bylo příliš málo hodin, my měli až moc času na zabití a navíc se začala dělat i docela kosa. Benzínka se stolkama to jistila, strávili jsme pár nerušených hodin děšením obsluhy benzíny, protože určitě celou dobu paní přemýšlela, co nám tak dlouho trvá, že pořád nejdeme pryč. :D

Abych řekla pravdu, z cesty tam si moc nepamatuju, ne že bych spala, ale tak odpočívala jsem a sem tam uklimbávala. Co je nejdůležitější, přivítalo nás slunečné počasí v Rakousku. V Alpách to tedy už tak slunečně nevypadalo. Nejdřív pět minut déšť, potom deset minut sluníčko a pořád na střídačku. Příšerný. :D Ale všechny ty výhledy stály za to.

Jde se národním parkem proti proudu řeky Erlauf. Celá trasa, co jsme prošli, byla dlouhá nějakých 17,5 km. Naším prvním cílem byl Mirafall vodopád. Cesta k němu je dlouhá asi  2,5 hodiny svižné chůze se zastávkami na focení. Ale podél cesty se prostě nemůžete vynadívat.


Úplně neskutečná barva řeky. Fakt je to úžasně fascinující. A jak procházíte, tak na obou stranách máte obrovské skály.



Definitivně to stojí za to. No a protože to bychom nebyli my, abychom si neudělali alespoň nějakou pořádnou fotku na skalách, tak jsme vylezli sem. :D


Nakonec jsme se nadšeně dostali až k hlavní atrakci, vodopádu Mirafall. Je to jeden z těch vodopádů, kde voda jenom nestéká dolů, ale padá. Takže milovníci vody si přijdou na své, pokud si stoupnou dost blízko. :D


Jak vidíte, tady pro změnu bylo už sluníčko. Vodopádů není nikdy dost, tak jsme se na půl cesty vraceli a vyrazili na další. Tentokrát Lassingfall. Než k němu dorazíte, jdete dírami vy skalách a v podstatě pořád jen stoupáte do kopce.


Pokračuje se stále jenom hezky nahoru. Plynulou cestou, která je na plánku zobrazená jako 30 minutová procházka. Těch třicet minut je absolutně nekonečných, když lapáte po dechu a vlastně je to jenom prudké stoupání nahoru, až na vyhlídku, co se jmenuje Kaiserthron

Nahoře je divná židle a díváte se přímo do údolí na cestu, kterou jste přišli. Máte mimochodem pocit, že jste naprostý masochista, pokud dobrovolně absolvujete něco podobného. :D


Židli jsem si nefotila. Co je mi po nějaké staré dřevěné židli? Já byla ráda, že jsem vylezla nahoru. :D Ale to ještě není konec našeho dobrodružství. Od vyhlídky se šlo další čtyři kilometry do vesničky Annaberg, odkud odjížděl autobus.

Vrátili jsme se do Brna, špinavé od bahna, zpocené, mokré. Bylo teprve něco po osmé hodině večerní a nám jel vlak až někdy v půl druhé v noci, rozhodli jsme se pro další kino. :D Tentokrát Knihu džunglí, protože to byl další dvouhodinový film a díky bohu v kině nikdo tolik nekouká na to, co máte na sobě, nebo proč si s sebou táhnete bágl. :D :D

Největší dobrodružství ale nastalo při odjezdu domů z Brna, protože když je zavřená hlavní budova nádraží a vy musíte někde podchodem stoupat ke kolejím, není to nijak příjemná záležitost. Obzvlášť pokud fungujete na spánkové deprivaci jako najít tu správnou stranu podchodu nám zabralo docela dost času a už jsme byli pomalu vyděšené, že nám ujede vlak do Pardubic. :D

Naštěstí jsme to našli. Jak jinak. A přijeli domů hezky o půl čtvrté ráno. Absolutně super strávený den. :D

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Z vedra do výhně Egypta...

Už je to tady! Zase na cestách. Pokud jsem tvrdila, že letos všichni jeli do Slovinska na outdoor aktivity, potom druhá polovina národa Čechů a Slováků vyrazila do Egypta do Hurghady na válecí dovolenou. Nikdy nikoho nepomlouvejte, protože na 99% vám tam všichni budou rozumět.

Tentokrát jsme jeli s kamarádkou Péťou, kterou jsem před rokem potkala v Indii. Obě dvě jsme chtěli do Egypta a obě dvě jsme neměli nikoho, kdo by jel s námi, protože však to znáte. Když tě nesežere žralok (chvíli předtím proběhla v novinách ta zpráva, kdy žralok pokousal toho pána v Egyptě), tak tě dostane písečná bouře. Jistě! Jako kdyby se v Egyptě snad hnul lísteček a foukalo (rozumějte, fakt směšná představa při těch 38 stupních ve stínu a vánek? - co to jako je? Jak se to projevuje?). No a pak samozřejmě strach z teroristů, protože ti určitě čekají až vyjedu za hranice! Ach jo. No a nakonec ještě jsem oznámila, že chci plout po Nilu a začali důležité a světaznalé rozbory nebezpečí, kdy mě sežere na Nilu …

Jak jsem si splnila sen v Jordánsku...

Znáte to, to si takhle otevře Ryanair novou linku někam, kam se člověk mohl předtím dostat za neskutečné peníze a hned tam je celý český národ... společně se mnou.

Ryanair otevřel linku z Prahy do Ammánu, hlavního města Jordánska. Co mám na seznamu už spoustu let je skalní městečko Petra. Všichni z Instagramu známe ty fotky, kde sedíte někde vysoko na vyhlídce a pod sebou máte Pokladnici. Přesně jak ji mám já na obrázku vlevo. A samozřejmě, že i já mám úplně stejnou fotku. Když všichni, tak tentokrát já taky hned z několika důvodů. Za prvé, vůbec jsme nevěděli, že na tuhle vyhlídku vlastně jdeme. To je tak, když neumíte číst v mapě a pořád čekáte, kdy se konečně objeví ty zatracený chrámy v překladu Královské hrobky (a jak vysoko je asi museli postavit, ty lidi byli úplný idioti!). Pak vyjdete nějakých 700 schodů, dostanete se na vysokou skálu z které se vám dělá zle jen pohlédnete dolů a protože je tam cedule, že je tam vyhlídka, když už jste nahoře a ty zatracený chrámy tady nikde …

Hurá akce do Dubaje...

Nedávno jsem zjistila, že mi teď ke konci roku ještě zbývají 2 dny dovolené a s volnem v práci mi to vyšlo na celý týden ani nevím jak. Nějaký čas jsem spekulovala nad tím, jestli někam vyrazit a pak jsem si řekla, proč si ke konci roku neodpočinout a nejet někam s cestovkou, kde všechno zařídí. Jedinou podmínku jsem měla, že jsem chtěla někam do tepla. Už dvakrát jsem na dlouhých cestách přesedala v Dubaji na letišti a dvakrát jsme si s kamarádkou Luckou, která se mnou většinou jezdí říkali, že bychom se tam chtěli kouknout na delší čas. Jenom tam a uvidíme, jak by vyšel čas. No a pak nás... ok, mně inspirovaly akční letenky do Dubaje. S cestovkou to na 5 dní vycházelo někde kolem 13 500,- jen se snídaní, plus samozřejmě kapesné a výlety. Když si vezmete, že třeba lístek na nejvyšší budovu světa stojí 135 AED (na naše 810,-), ty ceny vám strašně rychle naskáčou. Musíte platit dopravu z hotelu po městě, protože byl docela daleko od centra. Musíte něco jíst. Chcete si něco kupovat. Za…