sobota 23. ledna 2016

Kambodža... část druhá

Kambodža... část druhá. Delší den začal úplně neuvěřitelným dobrodružstvím. Byla jsem hned ráno domluvená s řidičem, že bych se chtěla podívat na východ slunce v Angkor Watu, protože to má být nezapomenutelný zážitek. Ne že bych byla tak strašně velký romantik, který potřebuje vidět západy a východy sluníčka v každé zemi. Ale když už člověk na ten druhý konec světa jede, přece jenom chce vidět toho co nejvíc.


Řidiči tuk tuku si účtují 5 dolarů navíc, pokud chcete, aby vás dovezli na východ slunce brzy ráno nebo potom na západ slunce. V závislosti na tom se pohybuje cena. Většinou zaplatíte 15 dolarů na den, pokud se pohybujete v bezprostředním okolí města a 20 dolarů při jízdě na Angkor Thom, což je ten větší okruh vzdálenějších památek. A pak tedy navíc ještě tu "sluneční" přirážku. :D

Já vstávala ve čtyři hodiny ráno, abych se dopravila na místo. Od pěti hodin od rána stojí před areálem policista a kontroloři lístků. Za světla baterky vám kontrolují lístky. Ti chytřejší turisté mají baterky. Ti méně chytří se vydávají přes dlouhou cestu mezi chrámy na sunrise point při světle mobilního telefonu jako já. A pak jsou ti naprostí sebevrahové, co tam skutečně jdou po tmě. Jako při úplné černočerné tmě. Musíte projít skrz vstupní bránu Angkor Watu, skrz několikery schody, skrz prostranství, kde se vedle vás tyčí stromy a menší chrámy až na místo k jezeru. To byl asi jeden z nejlepších zážitků, co jsem tam zažila. Ta atmosféra je naprosto úžasná. :D Jako Evropan máte větší šanci předběhnout spoustu minilidí, protože mají kratší nožičky. :D A díky tomu, že jsem byla sama, tak jsem si snadno našla úplně perfektní místo, kde jsem se posadila na kámen u jezírka a čekala 1,5 hodiny, než skutečně vyjde slunce. A je to fakt úžasná podívaná, jak můžete vidět na fotce nahoře.

Angkor Wat je obrovský komplex chrámů z nějakého 12 století, je zařazený mezi 7 divů světa a z výšky vypadá takhle. To není moje fotka. Tu jsem pouze našla přes google obrázky. To jen abyste měli představu.


Dokážete jistě odhadnout, jak nebezpečná ta cesta v noci může být. Rada zní, na východ slunce jedině se světlem! Moje dopoledne bylo celé věnované tomuhle komplexu a skončila jsem s prohlídkou až někdy kolem desáté dopoledne. To jsem si ještě stačila vylézt na jednu z věží a strávit tam příjemné chvilky čtením. :D


I tady se nacházejí opice. Na některých místech se prohánějí podél zábradlí. A i tady mají vzteklinu, takže pozor na ně. Opice se baví tím, že tam pěkně už od rána rozhazují odpadky z košů, aby měli co jíst. Jako turisti zásadně nekrmit opice, protože potom se jich nezbavíte. Určitě dávat pozor, když procházíte kolem nich. Viděla jsem tam jednoho kluka, jak si mezi ně suverénně nakráčel a málem ho škrábli. Asi pravděpodobně nevěděl, jak se ke zvířatům chovat, ale když neděláte žádný prudký pohyby a nijak je nevyděsíte, potom k nim můžete klidně i na půl metru. 


Na hlavní chrám uprostřed se opět čeká dlouhá fronta, aby člověk mohl vylézt nahoru a opět to funguje na systému kartiček na pověšení na krk. Já jsem si nastudovala věci dopředu, takže jsem věděla, jak přijít oblíknutá. Funguje tady striktní dress code. Zase ta angličtina... Prostě platí, že pokud holka přijde v tílku a nemá zakrytá kolena, prostě vás nahoru nepustí. Kolena a ramena musí být u ženských zahalená vždycky.

Nedoporučuju ani kupovat si suvenýry u stánkařů kolem,protože je mají dvakrát dražší než jinde. Ale samozřejmě pokud chcete dát peníze za suvenýry tady, je to na vás. Moje další cesta vedla zpátky do hotelu, abych se alespoň na chvíli ještě natáhla. Byl to třetí den, co jsem tam dorazila a ještě pořádně jsem se nesrovnala. Můj spánkový režim celkově není zrovna nic záviděníhodného. Většinou v noci naspím tak 5-6 hodin. A to už skutečně musí být. Tady díky časovému posunu jsem to dávala se dvěma hodinami v noci a na dvě hodiny jsem úplně odpadla někdy přes den. :D 

Majitel mi v hotelu šoupnul snídani pod nos, protože přece nemůžu jít odpočívat bez jídla, když jsem tak brzy vstávala. Hned po tom, co jsem se trochu probrala k životu jsem zamířila do centra města zařizovat to nejdůležitější. Pohledy a najít poštu. V celém Siem Reapu si můžete koupit pohledy, které prodávají snad všude stánkaři. Je to 10 pohledů za 1 dolar. Ale nikde neseženete známky. Pouze na poště. Já jsem měla pohled napsaný už na pokoji, takže jsem chtěla jen ty známky. Není to zrovna nic levného. Za odeslání dvou pohledů jsem zaplatila 1,5 dolaru. Když vezmete v potaz, že takové tričko nebo suvenýr stojí 1 dolar, potom 2 známky do Evropy vyjdou vážně dost draho. 

Když jsem měla splněnou nejdůležitější povinnost, přišly na řadu suvenýry. Nakupovala jsem na Old Marketu. Seženete tam úplně všechno na hlavní ulici. Jsou tam jak restaurace, tak suvenýry, a pokud projdete uličku dozadu, můžete si v podstatě koupit úplně všechno od šroubováku, zámku až po vybavení kuchyně. 


A když už je člověk unavený, může se prostě projít kamkoliv podél stejnojmenné řeky Siem Reap. Přestože za vámi je rušná ulice, ani to dvakrát moc nevnímáte. Všude jsou poseté lavičky na odpočívání.


Já jsem tam sbírala síly na další etapu, co jsem si vymyslela, protože jsem strašně chtěla vidět Plovoucí vesnici. Ta se nachází na jezeře Tonle Sap. Pokud se chcete dostat až k ní, musíte dojet do jedné ze tří nejbližších vesnic. Myslím, že tady je ten moment, abych vás upozornila na to, že cesta je dlouhá a je to od centra Siem Reapu vzdálené nějaké 3 hodiny. Jede se nejchudšími částmi, kde prostě jsou samé odpadky, domorodci nemají vůbec na nic, chodí v jednom oblečení a jejich hygiena je vykoupat se v jezeře, které je ještě špinavější než oni. Cesty nejsou nijak příjemné. Definitivně hrbolaté a na některých místech pouze štěrkové, že se prach vznáší neskutečným způsobem. Já s alergií na prach byla zachráněná jenom tím, že jsem měla šátek přes pusu, tudíž jsem se neudusila. Další rada, jestli vyjíždíte na delší cestu od města, fakt s sebou mějte něco na pusu pro všechny případy. Tady poznáte, jak vypadá Kambodža bez turistů. A na těch lidech je vidět, že nějací turisti jsou jim jedno, protože oni žijí v úplně jiné sféře.


Poprvé jsem si tu říkala, co tam vlastně dělám a co mě to posedlo jet se podívat do takhle odlehlých končin. Ale možná je to dobře. Člověk potřebuje vidět něco hroznýho, aby si uvědomil, že jeho situace není ani zdaleka tolik špatná. Jako zdravotní sestra jsem se divila, že lidi v takových podmínkách dokážou žít celé roky a ještě nevymřeli. To je podle mého úplný zázrak.

Abych se zase tolik neoddalovala od tématu a nezačala tady vymýšlet, jak by bylo dobré něco zlepšit pro obyvatelstvo Kambodže, raději budu pokračovat. Člověk díky jednomu výletu docela vystřízlivěl. Dorazila jsem do vesnice Kampong Khleang. Doporučuju, abyste nejeli jako solo-cestovatelé. V té vesnici si musíte najmout loď, která vás dopraví až k Floating village neboli Plovoucí vesnici. Normální cena je kolem 12-15 dolarů, podle toho, jak to ukecáte. V případě, že jste 2 a více cestovatelů, můžete mít množstevní slevy. Já bohužel musela zaplatit 20 dolarů, protože jsem byla na lodi sama. :( ...a jim by se skutečně nevyplatilo mi dát slevu. To byl takový ten druhý ne moc dobrý zážitek. Ne že bych byla na peníze, ale zrovna dvakrát se mi nelíbilo vyhodit jich tolik. Můj řidič dokonce nabídl, že jestli nemám dost peněz, tak mi pomůže kus zaplatit a já mu peníze dám později. Tím mě fakt pobavil. Neuvěřitelně úžasný lidi tady mají.

Zaplatila jsem tedy a plula jsem po jezeře Tonle Sap až k vesnici. Celou dobu jsem se těšila, že konečně uvidím krokodýly v živé přírodě. Ani to nevyšlo. Jak jsme proplouvali mezi domky vesnice, snažila jsem se "kapitánovi" lodi vysvětlit, že chci vidět ty krokodýly a jediné, co byl schopný odpovědět: "No crocodiles.". Nevím, jestli je všechny sežrali, jestli jim vymlátili zuby, jestli se krokodýli stáhli někam do větší dálky, protože ta jazyková bariéra fakt nepomohla. Ale bylo po krokodýlech.


Ne že by jezero nebylo úžasné, ale tenhle den fakt nevypadal, jak jsem chtěla. A když jsem pak na břehu našla řidiče a vysvětlila jsem mu, že tedy jsem žádné krokodýly neviděla, hned mě začal povídat, že žádný problém, doveze mě na krokodýlí farmu. Když jsem si plánovala Kambodžu, byl  můj plán podívat se tam, ale potom jsem chtěla dát přednost těm ve volné přírodě. Čekala mě 3 hodinová cesta zpátky a ještě hodinu navíc k farmě. Ale krokodýly jsem viděla. :D


Neuvěřitelně líný tvorové, ale přišlo mi to trochu depresivní, že vlastně z každého z nich bude jednou kabelka nebo boty. A protože jsem nějak ani neměla chuť na jídlo, řidič mi koupil svačinu. Rýži s černými fazolemi vyuzenou v bambusu.


Domorodci je prodávají vedle cesty na každých pár metrech. Není to ani sladké, ani slané. Prostě rýže a fazole, ale díky bambusu to má zvláštní chuť. Fakt dobré. Určitě doporučuju. Musíte bambus kolem oloupat a vnitřek si prostě vydlabat. To mi trochu spravilo náladu. Ale když už jsem si říkala, že ten den stál za houby dost, rozhodla jsem se mu nasadit korunu. :D Celý ten čas mi povídal o tom, jestli chci ochutnat speciality, že zná někoho ve městě, kdo prodává hady, cvrčky, sarančata a pavouky. Několik dní jsem se na to psychicky připravovala a ještě když jsme jeli do města, myslela jsem, že se mi obrátí žaludek.

Kamarádka mi povídala, jak jedla cvrčky a že jsou skutečně dobří, že kdyby měla možnost, určitě by šla do dalších věcí. Musím přiznat, že jsem paličatá, což jste si určitě všimli a tak jsem si řekla, že pravděpodobně už se znovu do Kambodže nepodívám (i když tajně doufám, že ano). A je prostě mojí povinností všechno vyzkoušet. Už jenom proto, že ostatní nemají tu šanci.


Prodavač je docela fikaný. Pokud si chcete pořídit fotku jeho sortimentu, chce za to 1 dolar. Já si koupila od každého něco a zaplatila jsem celkově 2 dolary a navíc jsem si fotku mohla udělat zadarmo. Takže tohle je moje večeře. Snědla jsem 2 cvrčky (chutnají tak trochu nijace, jako obal na arašídech, úplně přesušeně). Snědla jsem saranče (nechutná o nic moc víc než cvrčci, ale problém je to, že se vám celé nevejde do pusy, takže ho bohužel nemůžete sníst i s nožičkama celé najednou a pak už vás to odrazuje :D ). Snědla jsem polovinu hada (chutná jako úplně gumová ryba, prostě z něho táhne rybina a protože já nejsem právě fanoušek ryb, ta polovina mi stačila). A snědla jsem 4 nohy z pavouka a polovinu těla (ten má takovou strašně zvláštní specifickou chuť, protože se přesuší a nakládá do sladké omáčky s česnekem, já česnek můžu, ale vážně jsem z něj dokázala pozřít jenom polovinu a pak jsem myslela, že ho asi vyzvracím). :D Takže to bylo moje setkání s havětí. :D

A když jsem se vrátila na pokoj. Málem jsem dostala infarkt. Chtěla jsem zatáhnout závěs a vyběhla ven ještěrka. Ne že bych se obávala ještěrek. Spíš jsem to fakt nečekala. Trvalo mi skoro dva dny, než jsem si mohla udělat trochu pořádnější fotku. Pojmenovala jsem ho Mr. Šmírák. :D A protože jsme spolu spali až do mého odjezdu, stali se z nás kámoši. :D


Ještěrky nejsou v Kambodže nic neobvyklého. Uvidíte je všude. Já se marně pokoušela vyfotit nějakou v trávě. Přijdete do restaurací a tam jsou na zdi... Nebo v hotelových pokojích. Po tom, co jsem jedla pavouka mi nějaká ještěrka byla úplně jedno. Ale fakticky zakončila asi ten nejhorší den, co jsem měla. :D

Nejdůležitější den byl ale ten další, kdy jsem se rozhodla, že za všechny ty zážitky si zasloužím trochu oddechu. Navíc happy birthday to me... A tak jsem řekla řidiči, že bych chtěla někam k jezeru. Odpočinout si. Nic nedělat. Číst si knihu. Doporučil mi West Baray.


Je to uměle vytvořené jezero, kam většina turistů moc nezajde. Spíš je to pro místní. Člověk si tam může najmout na celý den houpací síť nebo lehnout na deku. Lidi se v něm koupou, loví ryby, odpočívají. Já dorazila někdy dopoledne a všude úplně prázdno. Dav se začal scházet až kolem oběda. Strávila jsem tam polovinu dne a dohnala veškeré resty, co jsem ve čtení měla. :D

Odpoledne jsem se potom zvedla a řidič mě odvezl do Banteay Srey Butterfly Center. Už jen proto, že mi přišlo blbý jenom tak lenošit a nic nepoznávat. Přece jenom doma spoléhají na to, že jsem ten hyperaktivní cvok, co chvíli neposedí a musí pořád něco objevovat. Takže jsem si vybrala takový kompromis. Vstupné jsou 4 dolary pro jednoho a můžete mít zadarmo průvodce nebo se procházet sami. Já se nerada nechávám omezovat průvodcem, procházela jsem to sama. Není to nijak extra velké. Ale jsou tam udělaná odpočívadla, aby si člověk mohl sednout do zavěšeného křesla a prostě relaxovat.


Uvidíte spoustu motýlů, mají tam různé druhy pavouků (ty jsem nehledala a naštěstí žádné neviděla), mají tam jezírka s rybičkami, úplně úžasné kytky a nejlepší je, nacházet se tam dopoledne. Takhle odpoledne jsou motýli už unavení. :D To jen pro informaci. Je to tam úplně pohodové. To byl můj předposlední den.

A den poslední začínal úžasnou bouřkou někdy v noci, kdy vypadl proud. Ne že by byla nějaká příšerná bouřka, slejvák nebo nedej bože blesky. Ale zvedl se obrovský vítr, spadlo 120 kapek (tam skutečně neprší dlouho v období sucha :D ) a proud byl v čudu. Hlavním důvodem je tohle.


Úplný sen každého elektrikáře. Pokud vypadne někde proud, můžete si být jistí, že vypadne v několika čtvrtích najednou a nic s tím neuděláte, protože se to snaží nahodit dlouhé hodiny a hodiny. Dopoledne jsem se nechala provézt mými oblíbenými částmi a pak už jsem musela chytit letadlo ze Siem Reapu do Hong Kongu. Z Hong Kongu do Paříže. A z Paříže do Prahy.

Jako absolutně nezapomenutelná cesta, která mi toho tolik dala. Hlavně sebevědomí, že klidně můžu cestovat sama, nehledě na to, jak na to budou koukat lidi v mým okolí. A i když jsem neviděla v Kambodže jenom to "nejhezčí", pořád to vynahrazují chrámy celého Angkor komplexu. To je to, na co budu myslet především. A na to, že jsem fakticky strčila do huby tu havěť. :D

Jediné, co skutečně je nervy drásající jsou pro mě turbulence v letadle. Především v mlze a mracích. To mě na cestování vadí asi ze všeho nejvíc. Ten děs, když se letadlo propadne při větrném víru. :D A že jsem jich zažila tentokrát dost.

Moje doporučení ale definitivně je, pokud chcete do Kambodže, fakt jeďte, stojí to za to. A nenechte se ničím odradit. Ne tím, že strávíte 14 hodin v letadle, ne tím, že se bojíte, jak to tam bude vypadat a hlavně ne tím, že třeba nemáte, s kým letět. Domorodci vám vyjdou vstříc a jsou neuvěřitelně hodní.


2 komentáře:

  1. Doufám, že odteď nebudeš chtít všude sama, já potřebuju travel buddy :D ... hej z toho žeš jedla toho pavouka, já se z toho nemůžu vzpamatovat :D ... moc se mi líbí, jak ten tvůj řidič se vším tak hezky pomohl, fakt úžasný :)

    OdpovědětVymazat
  2. :D Jasný, neboj, počítám s tebou... Oni ty lidi tam fakt vycházejí hodně vstříc a snaží se vyhovět ve všem. Já jsem měla neuvěřitelný štěstí na všechny lidi, co jsem potkala. A někdy byla dokonce větší sranda, když někdo z nich neuměl anglicky. :D

    OdpovědětVymazat