úterý 10. listopadu 2015

New York, New York...

Znáte to, všude ve filmech a seriálech vidíte ty fantastické fotky z New Yorku, kde jsou vidět všechny ty mrakodrapy, k tomu tam zapadá slunce a vám přijde, že jste v životě neviděli nic nádhernějšího.

Asi tak nadšená jsem jela o prázdninách v červenci do New Yorku. Konečně uvidím to, co ostatní nevidí naživo. Navíc poprvé v životě jsem letěla za velkou louži. Nejdál jsem byla v Londýně. Přiletěli jsme s kamarádkou Míšou na JFK letiště o 3 dny dřív, než jsme měli odlétat na Aljašku, kde se s námi měla setkat další kamarádka Terka.

Myslím, že si ani nepamatuju, jak jsme doletěli. Samozřejmě, že v pořádku. Jinak bych asi nepsala na tenhle blog, ale v hlavě mě všechno strašně splývá. Měli jsme dlouhý let přes Miláno a dostali jsme se do USA až někdy za 18 hodin. Jop. Dlouhá cesta, dlouhá čekání na letištích. Přiletěli jsme někdy kolem osmé nebo deváté večer, veškerou cestu z letiště AirTrainem a potom metrem jsme absolvovali za tmy. A NY za tmy vypadá dobře. To rozhodně ano. :D

První šok pro mě nastal na stanici metra, odkud jsme se měli dopravit na hotel. V metru bylo na padnutí. Takových nejmíň 35 stupňů a nehnul se tam ani lísteček. Jako bylo tam dost odpadků, co se hýbaly. :D Možná tím, že se do nich pouštěly krysy, ale nechtěla jsem to nijak kontrolovat. Lidí jak nasráno a cesta starými, ošklivými, špinavými vagóny metra taky zrovna neslibovala, že to bude výborná dovolená. :D Ale já jsem optimista a rozhodli jsme se, že to nebudeme komentovat.

Dorazili jsme metrem na místo, kde měl být hotel. Nějaký Park Hotel něco... už netuším. Maličký kousek od Central Parku, s polohou jsme byli spokojené. Cestu nám pomáhala najít slepá paní s vodícím psem. :D Neuvěřitelně funny. Kolem deváté večer tam na ulici nikdo nevypadal zrovna přátelsky, tak jsem požádala právě ji. Zřejmě ji to překvapilo. :D Ale zase na druhou stranu si musela říkat, že ji skutečně nediskriminuju. I když je slepá, tak není blbá. Zná New York a může mi říct, jestli podle čísel mám jít ulicí nahoru nebo dolů nebo jestli jsem na správné straně. A taky že dobře poradila. Takže moje první rada zní, vždycky si najděte domorodce, který vám pomůže s orientací. Asi bych ještě měla říct, že někteří lidé mají orientační smysl. Já mám orientační NESMYSL. Pro cestování ne právě nejlepší, ale definitivně se zažije spousta legrace. :D

Odklonila jsem se od tématu. Takže jsme se úspěšně dostali do hotelu. Zacheck-inovali a vyjeli do patra, kde nás překvapilo, jak slušně ten hostel/hotel/pokoj/chlívek vypadal. :D

 

Jediné, co jsme ten den udělali bylo, že jsme si lehli a spali. Druhý den ráno nám začínalo dobrodružství tím, že jsme se rozhodli projít Central Parkem až k lanovce, abychom se dostali na Roosevelt Island. Strašně jsem se těšila.

Měla jsem vědět, že všechno nevyjde, jak se předpokládalo. První jsme zašli do obchodu s potravinami, abychom si koupili něco k jídlu a pití. Přes noc vážně vyhládlo. Pak nastala doba čekání, protože prodavačka neměla nazpátek na 20 dolarů. :D Unbelievable. Kamarádka platila myslím 50 dolarovkou, takže se skutečně čekání protáhlo, než našla příslušnou pokladnu, kde ty peníze na rozměnění byly.



Pojedli jsme v Central parku a odhodlaně se vydali na cestu skrz. Jako moc cest tam není, přece to nemůže být problém. Omyl. Samozřejmě, že pro člověka s orientačním nesmyslem může. Měla jsem vytištěnou z netu mapu Central Parku a stejně jsme se asi 2x ztratili. Do toho všeho se strhl slejvák jako prase. V minutě jsme byli mokré na spodní prádlo a nezbylo nic jiného, než se tedy jako zchlípnutí psy vrátit na hotel a najít něco suchého + deštník by to chtělo. :D Kdyby náhodou ještě pršelo.

V metru, kde stále bylo těch zatracených 35 stupňů nám samozřejmě hadry uschly, než jsme dojeli na naši zastávku. Jako správní turisté jsme opět vyrazili ven. Tentokrát ne na lanovku, ale k 9/11 Memorialu. Já už v duchu dala sbohem Roosevelt Islandu, protože jsme neměli šanci ho ten den stihnout.

Míša byla nadšená, že se alespoň podívala do Parku, já nadšená, že jsme se tam neztratili víckrát a konečně jsme se dostali někam, kde jsme se chtěli nacházet. Samozřejmě v momentě, kdy jsme vystoupili z metra začalo opět pršet, takže co jsme udělali? Vlezli do prvního obchodu se suvenýry, koupili si nová trička, mikiny, deštníky a chtěli pokračovat v cestě. Já opět promoklá na kost jsem překvapila prodavačku, když jsem se jí zeptala, jestli jí nevadí, že se převlíknu do nového trička rovnou v obchodě. Chvilku to vypadalo, že čeká, že jí oznámím, že je to vtip. :D Pak tedy řekla, že ji mám následovat na nějaké schody tam za obchodem. Všude se válely kabely a dráty a vypadalo to, že zřejmě dostanu ránu elektrickým proudem a celý New York si obohatím cestou do nemocnice, ale paní mi statečně ukazovala dráty, na které nemám sahat se slovy: "Watch out, watch out!"

V novém tričku a s deštníkem jsme vyrazili ven, kde nás jako první odchytl chlapík, co nám ukazoval knihu o 9/11. Asi ho napadlo, že jsme turistky idiotky (ne že bych s ním nesouhlasila po tom, co jsem všechno v New Yorku zažila :D ), a tak se nám jal vysvětlovat, z čeho staví novou bílou holubici. Kde přesně stály věže, co spadly. Které další věže naštěstí nespadly. A to hlavní pro moji osobu, jak se dostat k tomu Memorialu. Jsem osoba, co si mnohem snadněji pamatuje instrukce, pokud jí je někdo řekne, než když je čte. Takže jsme vyrazili s Míšou na jistotu. :D


9/11 Memorial je strašně zvláštní místo. Obdivuju Američany, kteří tam dokáží pracovat kolem (respektivě pozorovat všechny ty národnosti, jak stojí před pomníkem a fotí se tam s úsměvem od ucha k uchu). Já tam byla asi 10 minut u obou těch pozůstatků věží a nepůsobilo to tam na mě zrovna dobře. Především, když si člověk uvědomí, jak neskutečně byly ty věže vysoké a jak všechny ty sutiny spadly na tolik lidí. Hrozná představa. Nechtěla jsem se tam moc zdržovat a co nejrychleji jsme vypadli pryč. Potřebovali jsme něco trochu odlehčujícího.

Měli jsme v plánu vyhlídku na Rockefellerově Centru na Top of the Rock. Přemýšleli jsme, jestli by stála za to prohlídka s průvodcem. Míša říkala, že by do toho šla. A já jsem si říkala, že tam je zároveň ještě NBC televize (momentálně jsem fanoušek seriálu Hannibal :D ), že bych si to fakt poslechla. Musím říct, že to byla jedna z nejlepších věcí, co jsem v New Yorku absolvovala, protože ten průvodce byl strašně vtipný. Neskutečně!!! 

Rockefeller Center je komplex 19 budov, kde se prochází venku a průvodce poukazuje na každé umění, které nechala Rockefellerova manželka Abby na ty budovy namalovat, vytesat, přidělat nebo vystavět. Úplně úžasné. Vážně. Doporučuju každému, koho to zajímá. Určitě musíte v jedné z budov vidět, kde je namalovaný Kronos na stropě. Je to absolutně breathtaking. 

Jak už to tak bývá, koupila jsem nám s Míšou špatný lístek, takže jsme zjistili, že jsme vyhodili dolary za prohlídku, ale není v ní cesta nahoru na vyhlídku. Druhé kolo pro lístky a teprve potom nahoru. :D Den se fakt nevyvíjel podle mých představ. Výhled byl fajn. To je na tom asi to nejhorší. Jak jsme tak procházeli s průvodcem po městě, tak jsem začala mít pocit, že mi něco chybí, krom vzduchu. :D V New Yorku skutečně žádný vítr asi není. Kór v létě. :D Já chcípala dusnem.

Vyjeli jsme výtahem nahoru na všechny tři možné vyhlídky a jediné, co mě napadalo je, že jsou tam všude jenom samé budovy. Já jsem osoba,co potřebuje mít kolem sebe prostor. 


A protože už začínalo být odpoledne, tak největší vrchol programu měl být Brooklyn Bridge. Já jsem ujetá na mosty. Jsem absolutně zamilovaná do Londýnského mostu. A tak jsem se těšila na Brooklyn. Bohužel jsme měli smůlu, protože ten den právě opravovali linku metra, která jezdila co nejblíž k mostu. A pokud myslím linku metra, tak jako asi všechny, protože jsme se k němu museli dostat pěšky. Ztratili jsme se v Čínské čtvrti, potom v Malé Itálii a všichni nám říkali, ať nasedneme na metro. :D Když jsem vysvětlila, že metro nejezdí, tak na mě koukali jako že to prostě není možné. U nich a nejezdit metro? 

No strávili jsme asi 3 hodiny chůzí, ale dorazili jsme k němu. Hladové, žíznivé, zničené. Mě zbyl ještě 1 muffin a celá voda. Šetřila jsem si je na moment, kdy se posadíme na lavičku a budeme koukat na řeku Hudson. Posadila jsem. Vytáhla jídlo (z kterého byly drobky), vytáhla vodu (které jsem se nemohla dočkat), mluvila na Míšu a loktem strčila do mojí vody. 

Dokážete si představit, že hned spadla pod zábradlí a neměla jsem už ani vodu. Prostě tragický výlet k Brooklyn Bridge. V ten moment jsem myslela, že bych se nejraději v té vodě utopila taky. :D New York se skutečně nepředvedl, aby mě okouzlil. :D



Jen pro vaši informaci, nalevo je Manhattan Bridge, napravo Brooklyn Bridge. Vypadají úžasně. Tím jsme završili celý den. Než jsme se stačili vrátit, tak už byl opět večer a my jsme druhý den ráno museli vstávat ve čtyři, abychom stihli letadlo, co nám v 7:00 odlétalo na Aljašku. Což je kapitola sama pro sebe. :D :D :D

Žádné komentáře:

Okomentovat