Aljaška...



Aljaška... moje srdcovka. Když se řekne Aljaška, spousta lidí si vybaví zasněžené vrcholky hor, medvědy a celý rok zima jak v ruským filmu.

Pokud tu jsou někteří, co se trochu víc zajímali o tuhle zem, tak by se jim mohl vybavit i Yukon a období zlaté horečky.

Ti ještě trochu víc zdatní ve všeobecném přehledu by věděli, že Aljaška je proslulá rybolovem a nachází se tu nejvyšší hora USA a Severní Ameriky - Mt. McKinley, kterou prezident Obama přejmenoval tenhle rok (2015) na horu Denali. My jsme ji viděli ještě jako McKinley, ale to už trochu předbíhám.


Vzpomínáte si, kde jsem opustila naše vyprávění v New Yorku? Při cestě na metro. Takže ve čtyři ráno, nijak extra nadšené, napůl probuzené jsme se vydali na linku metra, která měla jet k AirTrainu a AirTrainem opět zpátky na letiště. Rozhodla jsem se nenechat nic náhodě a prodavače ve stánku v metru se zeptat, jestli skutečně nastupujeme na správné metro. Jop. Chlapík potvrdil, že musíme jet Downtown.

Ovšem to by nebyl NY, aby si na nás něco nepřipravil. Statně jsme vlezli do metra a o několik zastávek dál nám došlo, že jedeme naprosto špatným směrem, přestože metro bylo popsané správně, tak na některých stanicích nestavělo a my jsme se ocitli někde daleko, předaleko na druhé straně od letiště.

Po prvním panickém záchvatu jsem se rozhodla zeptat průvodčího, co tam na jedné zastávce seděl v nějaké kukani a vysvětlila mu, že chceme na letiště. On mě informoval o 3 možnostech, jak se tam dostat, ale chtěl vědět, kolik času na to máme. Vzhledem k tomu, že bylo skoro půl páté a my letěli v sedm mi úspěšně řekl, že nemáme šanci to stihnout metrem, pouze autobusem. Rozhodli jsme se nasednout znovu na metro, protože časově to podle mě vycházelo a nikdo mi nebude tvrdit, že mi uletí letadlo. :D

Abych celou věc zkrátila, neuletělo. Přijeli jsme něco po šesté hodině. Zbývající kousek jsme od AirTrainu běželi. :D Ale stihli jsme to, nebylo co řešit. Infarktovou situaci jsme přestáli, už nás nemohlo nic ohrozit.

Jak jsem už říkala předtím, měli jsme let do Anchorage s mezipřistáním v Minneapolis. Tam jsme nějakou hodinku čekali, než přiletí kamarádka Terka, která k nám měla doletět z Baltimoru. Našli jsme se na letišti bez nějakých problémů, chvilku si odpočinuli a vydali se pro auto, co Terka předem rezervovala.

Měli jsme drobný problém... Terka měla pouze hotovost a ne peníze na kartě. V USA nikde nepůjčí auto za hotovost, přijímají pouze platbu kartou. Ani trik s tím, že bych použila já moji platebku nevyšel, protože jsem neměla řidičák a překvapivě musí pronajímatel auta a držitel karty, kterou je vozidlo zaplaceno, být jedna a ta samá osoba. Nastala další infarktová situace co s tím udělat. :D Dovolená pořád nějak ne a ne vycházet podle plánu. Nejlepším řešením se zdálo skutečně nic neřešit a tak jsme se po krátké konzultaci rozhodli, že už máme všeho plné zuby a pojedeme k Danovi, u kterého jsme ten den měli přes couchsurfing zajednané ubytování.

Nebudu rozebírat drobný problém číslo dva, kdy jsme se neměli jak dopravit k Danovi a na chvíli neměli ani možnost Dana kontaktovat a poprosit ho o adresu. :D :D Kluk jeden aljašský neměl na mobilu couchsurfing aplikaci a Terka na něj měla pouze telefonní číslo. Další drobný problém byl, že Terka, přestože má velmi drahý mobilní telefon nejmenované značky (samozřejmě, že Apple), tak byl na Aljašce úplně mrtvý a nedalo se z něj volat. :D

Opět to zkrátím a řeknu, že Terka je šikovná mladá dáma, která řeší věci za pochodu díky internetu a tak jsme se nakonec k němu úspěšně dostali. Přijela pro nás jeho kamarádka. A my jsme měli střechu nad hlavou a ještě na nás čekali s večeří (Dan měl u sebe ještě další 3 lidi, co u něj přespávali). Musím zmínit, že Dan loví ryby. A udělal nám vlastnoručně chyceného lososa. Já ryby nemám ráda, ale tohle se dalo jíst. :D

Aljaška je strašně zajímavá země. Ten den jsme šli spát asi ve dvě hodiny ráno a venku to pořád vypadalo jakože se trochu stmívá. :D V létě není pořádná tma. Jenom divné šero. Druhý den ráno jsme s Terkou vyrazili k bankomatu, abychom zjistili, jestli nemůže vložit peníze na kartu. Ještě pořád jsme museli vyřešit ten zásadní problém, že nemáme auto a tudíž ani kde spát. :D :D Ranní procházka blízko Anchorage byla úžasně osvěžující.


Jeli jsme taxíkem zpátky na letiště a nebudu vysvětlovat, jak dlouho nám to trvalo a jak jsme to nakonec udělali (velmi složité machinace s mým telefonem, Terčinou hostmom, penězmi posílanými na kartu), ale před obědem jsme konečně vyjížděli z letiště autem a nejhorší scénář, že objedeme Aljašku vlakem a budeme spát v kempech se nenaplnil. Na jednu stranu věřím, že by to určitě byla sranda. Na druhou stranu si říkám: Díky Bohu za to. :D Strašně jsem chtěla absolvovat ten roadtrip po silnicích.

Naše první zastávka vedla samozřejmě do obchodu, abychom nakoupili zásoby, protože nás čekala dlouhá cesta do Denali National Park and Preserve, kde jsme měli zabookovaný kemp. Chudák Terka řídila celých 8 hodin, než jsme tam dorazili. Ale nemějte obavy, ono to nebylo v kuse. Na Aljašce prostě zastavíte na každých pár kilometrech jen proto, že si musíte fotit tu nádhernou přírodu. 

Takhle vypadá Aljaška v jedenáct hodin večer, když přijíždíme do míst, kde jsme měli mít kemp.


Slyšíte dobře. V jedenáct večer. :D Postavili jsme během deseti minut stan, natáhli na sebe všechny vrstvy vlezli do spacáků. Byla neskutečná kosa. Řekla bych, že jako v Rusku, ale vzhledem k tomu, že jsem v Rusku nikdy nebyla, tak teď prostě říkám, když je chladno, že je zima jako na Aljašce. :D Holky postupně odcházely spát do auta a já polozmrzlá jsem se válela v tom spacáku nasraná a říkala jsem si, že jednou jsem hergot na Aljašce, tak to vydržím do rána. Mám dvoje ponožky, tak omrzliny mi určitě nehrozí. :D :D Občas jsem trochu paličatá. :D

Brzo ráno jsme vyrazili právě do parku, abychom se pokochali přírodou. Myslím, že ten park by člověk neprochodil ani za dlouhé roky, ale my jsme se snažili využít čas. A tak jsme si vybrali, že půjdeme na Mount Healy Overlook. V přepočtu nějakých 7,5 km a pořád jenom do kopce. :D Fantastická zábava (rozumějte, myslím to ironicky :D ). Při cestě nahoru jsem myslela, že asi vyflusnu plíce. Namáhavý. Divili byste se ale, domorodci kolem 60-70 let to vesele šmajdali nahoru a dolů, že je člověk musel obdivovat. Ukážu vám fotky, ať vidíte tu nádheru. Jako definitivně to stálo za to. 

 

Dokážete si představit, že jediné, co jsme potom udělali bylo, slezli dolů, odjeli zpátky do kempu a spali až do dalšího rána, protože jsme byli hotové. Tentokrát jsme v autě spali všechny. Já už nechtěla mrznout. :D Ale někdy během noci se udělalo teplo a tak jsem sundávala jednu vrstvu za druhou. :D

Další den ráno jsme už cestovali na opačnou stranu dolů (v cestovatelském žargónu na jih :D ). Tady bych měla zmínit, že když jsme jeli, tak jsme v určité části viděli Mount Mckinley. :D Další zastávkou měl být národní park Kenai Fjords a tam zabookovaný kemp na jednu noc. Počasí začínalo vypadat bídně. Zatahovalo se. A díky větru a cestě kolem moře fakt bylo chladno. Jako pro informaci, Terka tentokrát řídila 13 hodin, než jsme dorazili na místo, kam jsme chtěli. S menšími zastávkami samozřejmě. Navíc tenhle krasavec nám šel kolem cesty. :D


Cestou tam jsme se ještě stavili v městečku Talkeetna. Je to taková ta větší osada, kde jediné dva měsíce, co je na Aljašce teplo, tak lidi otevřou obchůdky a mají peníze z turistů. Fotky, mapky, vlastnoručně dělané náramky a řetízky, domácí jídlo, domácí zmrzlina atd. Ochutnali jsme ve stánku vegetable stew with chicken ( dušené kuře a zelenina) a rapsberry italian limo (malinová italská limonáda). Obojí bylo absolutně výborný. Ale porce jako pro vola, takže jsem snědla nějakou půlku a tu druhou si rozhodla vzít do auta.


Nebyla jsem sama, kdo to nemohl dojíst. Terka na tom byla podobně. A několik hodin cesty strávily dvě misky zabalené v alobalu a ještě k tomu v mojí mikině na zadním sedadle našeho auta. Nechtěli jsme potřísnit sedačky a potom zbytečně platit autopůjčovně. Dokážete si určitě představit, jak to o několik hodin později vypadalo. Moje černá mikina samozřejmě zaprasená a nepoužitelná k nošení. :D

Navíc od Talkeetny už začínalo pomalu pršet a od oceánu se hnaly mraky. Asi nemusím zdůrazňovat, že to vypadalo jako před koncem světa. Mraky strašně nízko. Vítr. Zima. I tak jsme dělali sem tam zastávky a museli fotit. Kolem desáté nebo jedenácté večer jsme dorazili až na Lowell Point, kde jsme měli kemp. Tou cestou by normální člověk nejel, kdyby nemusel. Všude samé výmoly, varování na padající kamení, pomalu se nedalo vidět na cestu díky mlze. A nikde svodidla, aby si člověk nedal skluzavku do oceánu. :D


Jak říkám, konec světa. :D Pršelo, tak jsme ani nestavěli stan. Nějaký inteligent označoval v kempu místa podle jmen. Než jsme našli naše místo mezi dvěma pařezy, už jsme byly přesvědčené, že tam budeme mít urvanou převodovku přes všechny ty výmoly a kameny. :D Přenocovali jsme v autě. 

Přivítalo nás už slunečné ráno. Pořád ještě táhlo od moře, já poprvé vytáhla moji vypůjčenou podzimní bundu (pro připomínku mikina už byla nepoužitelná :D ) a jali jsme se objevovat pláž kolem hlavní budovy kempu, důkladně se osprchovat a fotit o sto šest. :D


Docela rozdíl oproti předešlému večeru. :D Lidi odtud vyrážejí na lov ryb. S Terkou jsme smutně konstatovali, že kdybychom měli víc času, určitě bychom se snažili sehnat někoho, kdo by nás svezl. :( Bohužel toho času fakt bylo strašně málo. Na Aljašce by člověk mohl žít celé roky a stejně by měl co objevovat. Rychle jsme něco po cestě pojedli a jeli jsme přes Seward dál. Čekal nás výlet na ledovec.

Přesněji řečeno Exit Glacier, Nejdřív jsme se procházeli dole, kde tekla řekla, ale sem tam se dělali ostrůvky. Myslím, že Terka to byla, kdo měl ten geniální nápad zkusit na několika místech přebrodit. A mě napadlo, že kdybychom přebrodili na správné místo, možná by bylo vidět, jak ta řekla vlastně vytéká z ledovce tím, že se rozpouští. :D Musím zdůraznit skutečně geniální nápad. Nás obou! :D Voda neskutečně ledová. Kdo by to byl řekl, když je z ledovce, že? :D :D


Po tom, co jsme s nepořízenou zjistili, že jako se nedá dojít k místu, kde by byl přímo výhled na ledovec, protože řeka už začínala být hluboká, jsme se vrátili zpátky a přemýšleli, co dál. Vyhrála cesta kolem ledovce nahoru. Jednohlasně jsme se shodli: Kam dojdeme, tam dojdeme. :D Na prvním orientačním bodě (byl strašně malý kousek od konce ledovce), mi bylo jasné, že chci pokračovat a vidět z něj víc. Terka byla pro. Míša to vzdala. A tak se lezlo nahoru. Druhý orientační bod byl Marmot Meadows. Výhled krásný, ale ani to nám nestačilo a šlo se výš. :D 

 
Nedostali jsme se až  úplně za vrchol, protože cesta tam už vypadala náročně, ale shodli jsme se, že jsme konečně dost vysoko na to, abychom byli spokojené. :D

Naší další zastávkou měl být Homer. Rybářské městečko. A především místo u oceánu, co jsme si pojmenovali "End of the Road" (neboli konec cesty). Bohužel se musí celý poloostrov objíždět, protože právě do Homeru vede pouze jedna silnice. My jsme zůstali trčet právě na té jedné, kde byla dlouhá kolona aut. Řidiči se tam mezi sebou bavili, až k nám jeden z nich přišel, jestli víme, co se děje. Samozřejmě, že jsme věděli jenom to jedno, že v té koloně trčíme a nikam se nehýbáme. :D Nás čas netlačil, takže nám to bylo úplně jedno. Pán nám vysvětlil, že se tam někde stala nehoda a kolona je dlouhá asi 6,5 kilometru a on že tam byl někdy po obědě a už to uzavřené bylo. Podotýkám, že bylo asi osm večer, takže silnice byla zavřená už nejmíň 6 hodin. Alternativním plánem bylo, že prostě přespíme v té koloně, protože jsme neměli ubytování a stejně bychom spali v autě někde po cestě. Ale měli jsme štěstí, otevřeli silnici asi hodinu po tom, co jsme ta dorazili, tak jsme jenom na rychlo projížděli Homerem a hledali nějaké místo na spaní. Nakonec jsme se vraceli zpátky a zakotvili na parkovišti těsně před cedulí městečka Homer. 

Ráno bylo opět krásně slunečno. Den vypadal fakt dobře. Ale bohužel se nám krátil čas. :( Nikomu z nás se z Aljašky nechtělo. Tu zem si fakt zamilujete. Ten klid. Tu přírodu. Ty lidi. No, odklonila jsem se od tématu. Ráno první zastávkou byl Starbucks. Neskutečně jsem se těšila na čokoládu a Terka potřebovala fungovat s kafem v ruce. :D Pak jsme teprve mohli vyrazit a projet Homer znovu a až za něj do Homer Spit, kde byl právě zmiňovaný "konec cesty" u moře. Prošli jsme se po pláži, ale pro mě to bylo neskutečně málo. Úplně mi vyhovovalo, že tam strávíme celý den u oceánu. Dokonce jsem si v něm vykoupala nohy. :D Omývala jsem Terce mušle. Nic už není tolik studené jako řeka z ledovce. Ani ten pacifický oceán. :D


To je fotka z momentu, kdy jsme tam dorazili, asi v osm hodin ráno. Po malé procházce následovalo rozhodování, co budeme dělat. Já jsem chtěla vidět co nejvíc z obou stran pláže, Míše se nikam nechtělo a Terka šla se mnou, protože jsme zamířili na oběd. Tady jsem jedla poprvé v restauraci halibuta. To je právě ryba nejčastěji spojovaná s Aljaškou, kterou tu rybáři loví. U nás v obchodech občas v akci 10 dkg za 46,- .Jop. Žádná levná záležitost. 

A že je Homer Spit skutečně rybářské městečko/vesnička, k tomu svědčí jako doklad fotka.

  

Po obědě jsme se s Terkou posadili na pláži. Pravděpodobně jsem byla úplně zničená, že jsem se probudila o hodinu později se spáleným obličejem, ale absolutně spokojená. :D Šmajdali jsme po pláži až do nějaké páté večerní. Úplnou náhodou jsme viděli tuleně ve vodě. :D 


Je to ta černá tečka mírně vpravo. :D Jako naprosto neuvěřitelný, když si představíte, co všechno se dá vidět ve volné přírodě. To je něco jiného než ZOO. K naší bilanci nám chybělo ještě naživo vidět medvědy a vlky. Dopředu jsem věděla, že s vlky nemáme šanci, protože se nacházeli na jiné straně. A s medvědy jsme už ani nepočítali. Těžko je člověk potká někde u cesty. :D Teď už nás čekalo jenom cestování zpátky do Anchorage, protože další den jsme odlétali. :(

Po cestě jsme zastavili ještě na Ninilchik pláži. Než jsem odjížděla, tak jsem četla cestovatelský dokument a tam ho právě jedna paní zmiňovala. Když už jedeme kolem, proč se nepodívat, o čem to mluvila. :D Bylo tam absolutně nádherně. 


S Terkou jsme se málem zabili na těch velkých šutrech. Já si málem zlomila nohu. Terka pro změnu málem přišla o telefon. :D Ale to by nebylo ono, abychom na nějaký nevylezli. Člověk to tam všechno prostě musí zažít. Každou sekundu, co jste tam si říkáte, jak neuvěřitelně úžasnej stát Aljaška je. Tolik rozmanitej. Nezdržovali jsme se dlouho, chtěli jsme někde blízko Anchorage najít místo na spaní. Projížděli jsme kolem nějakého odpočívadla, kde to vypadalo slušně a zaparkovali jsme. Z ničeho nic kolem nás začali zastavovat auta a všichni odcházeli do křoví. Bylo nám jasné, že se něco děje. 

V tu chvíli jsem si vzpomněla na tu scénu z prvního dílu Hobbita, jak Bilbo Baggins běží, vlaje za ním papír a on křičí na sousedy: "I'm going on an adventure!" (Jdu za dobrodružstvím!)



A to bychom nebyli my, abychom se nešli podívat. Takže jsme zamířili s Terkou do křoví taky. Třeba dávají něco zadarmo. :D

A skutečně dávali něco zadarmo. :D Stáli jsme tam ještě s několika dalšími lidmi a já se tam dala do řeči s klukem (kterému jsem dala přezdívku Ahmed :D ). Byl té neurčité národnosti, kdy hádáte mezi Indií, Talibánem atd. Ukázal nám na svém foťáku, že tam před chvilkou byli dvě medvíďata. Přiznám se, že mi dost splývá, jestli tam pak ještě někdo z těch dalších lidí zůstal. Nic jiného mě nezajímalo, krom úplně úžasného výhledu na řeku a malou klidnou zátoku. Neměli jsme kam spěchat a stejně jsme byli rozhodnuté, že zůstaneme přes noc na tom odpočívadle, takže jsme tam mohli strávit dýl. Za chvíli se na druhém konci ukázali. Ahmed poznamenal, že ještě neviděl jejich matku. Všichni budeme doufat, že není na naší straně břehu, protože by bylo o radost postaráno. :D


Ty malý, hnědý fleky na zeleném pozadí jsou medvědi, pokud by někdo potřeboval instrukce. :D Tam jsem už podruhé zalitovala, že nemám foťák s velkým objektivem, abych si je mohla přiblížit a udělat pořádné fotky. :( Nicméně to bylo absolutně perfektní zakončení našeho roadtripu. I ty medvědy jsme přece jenom viděli. 

Noc jsme strávili na odpočívadle a brzy ráno vyjeli těch posledních pár desítek mil k Anchorage, protože po dvanácté nám letělo letadlo nazpátek. Vůbec se mi nechtělo loučit. Vůbec se mi nechtělo z Aljašky. Vůbec se mi nechtěl opouštět ten čerstvý vzduch a ta volnost, co člověk cítí v autě na cestě mezi těmi obrovskými horami.

Pravděpodobně bude Aljaška vždycky ta moje srdcová dovolená. Alespoň do téhle doby tomu tak je a že jsem se už na pár míst podívala. Kdo ví, třeba se to změní. Při návratu do ČR jsme z Milána měli zpoždění a dorazili jsme místo deváté večerní někdy kolem půl jedenácté. Táta nás s Míšou vyzvedl na letišti. Díky bohu za to. 

Zpáteční let jsme měli 17 hodin do New Yorku. A dalších 15 hodin z New Yorku do Prahy. Cesta tam byla úplně v pohodě, ale když letíte takhle v jednom kuse dva dny, tak zjistíte, že nemáte nejmenší tušení, co se s vaším tělem děje. Já byla mrtvá. Ještě měsíc po Aljašce kamkoliv jsem si sedla, tam jsem usínala. :D Jet-lag jak poleno. :D

Co bych asi tak chtěla říct závěrem. Pokud se vám někdy naskytne příležitost letět tam v letních měsících, určitě neváhejte. Já bych letěla hned znovu. Chybí mi volné cesty, vstřícní lidé, příroda, i hloupé žluté značky u cesty na varování před losy. :D

A ještě jedna věc, všimli jste si, že na začátku dovolené nic nevycházelo, jak bychom si přáli? To je na tom to nejlepší. Člověk prostě neovlivní v životě všechno. A přestože jsme první málem měli infarkt, tak to byla ta nejlepší dovolená na světě. :D


Komentáře

  1. Páni! Super článek, super fotky. Někdy bych se na Aljašku chtěla taky dostat :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju moc. Aljaška je neskutečně nádherná. Definitivně bych se tam vrátila zpátky a z toho, co jsem stihla procestovat stejně vede u mě na prvním místě. Asi pravděpodobně proto, že to byla moje vysněná první dovolená, kdy jsem vypadla za velkou louži a splnila si sem skutečně zažít roadtrip. :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky