sobota 11. února 2017

Srí Lanka ostrov relaxu část druhá...

Náš šestý den na Srí Lance byl ve znamení cestování. Probudili jsme se brzy, pan domácí v Haputale nás odvezl na devátou hodinu do vesnice dolů na autobusovou zastávku a my měli před sebou celý den cestování na jižní část Srí Lanky do Mirissy.

Naše první cesta vedla do města Wellawaya ( cena lístku je 87 rupií ), kde jsme museli po 2,5 hodinách přesedat na další autobus. Najít autobusové nádraží ve Wellawaye nebyla zrovna nejlehčí záležitost, přestože jsme se ptali několika místních ( každý z nich měl jinou představu o tom, kde se nachází ). No co už, ne všichni musí všechno vědět. :D

pátek 10. února 2017

Srí Lanka, zelená země část první...

Přežila jsem Srí Lanku. Tentokrát skutečně musím prohlásit, že jsem ji přežila, protože jsem se díky Bohu na pláži v Mirisse neutopila, ale o tom až později.

Jako obvykle představím nejdřív moje spolucestující. Jeli jsme opět v naší už zaběhnuté trojici. Lucka "horní" a Lucka "spodní" ( jak se holky začaly rozlišovat od naší poslední dovolené v Belgii a Nizozemí, podle toho kde která spí na postelích).


pondělí 19. prosince 2016

Do Athén s teniskama nelez...

Jsem zpátky z Athén. Hm. Přemýšlím, co ve mě zanechalo asi největší dojem z Athén. Pravděpodobně trh. V negativním slova smyslu. Nesnáším ryby a tam to pěkně smrdělo. *lol* ...Ale pokud bych měla mluvit o památkách, Acropolis se mi hrozně líbil. Poseidonův chrám na mysu Sounion byl zapomenutý kousek Řecka, kam moc turistů nezavítalo. První athénský hřbitov je absolutně kouzelný. Zachutnala mi baklava, ale dát si ji dva dny po sobě je utrpení. Neskutečně dobré je pravé řecké souvlaki. No nebudu předbíhat....

úterý 8. listopadu 2016

Jak jsme cítili marihuanu a jak jsme jeli do Maastrichtu do kostela...

Z Gentu jsme vyrazili Flixbusem do Amsterdamu. Nestihla jsem koupit včasnou jízdenku, takže jsme zaplatili 18 euro na osobu. Jo, já vím, drahý. Vyprávějte mi o tom. *mleh* Cesta trvala nějaké necelé 3,5 hodinky. Ne že bych ji nějak extra vnímala. :D

Dorazili jsme večer v půl šesté na vlakové nádraží Sloterdijk a zrovna jako dvakrát moc světla nebylo. Foukal vítr, já byla vděčná za moji novou podzimní bundu a zkřehlýma prstama jsme se podle GPS snažili najít naše ubytování, na které jsme se všechny těšili, ale neměli jsme nejmenší tušení, do čeho jdeme. Train Lodge je fascinující nápad, kterým jsem byla unesená od momentu, co jsem to viděla na internetu a obrázcích. Je to vlak na odstavené koleji, z kterého nějaký génius udělal hostel.


čtvrtek 3. listopadu 2016

Zombie v Gentu...

Já vím, zvláštní název příspěvku Zombie v Gentu, ale přesně takhle se nám představil Gent, když jsme vystoupili z vlaku na nádraží. Uprostřed ulice tam stál kontejner, z kterého vyčnívala umělá ruka velikosti člověka a kolem se promenádovali 2 zombie. Ne, bohužel, nemám fotky. Zaprvé to byl debilní pocit, vidět ty dvě holky s polorozpadlými obličeji a syčícími, když procházeli kolem. Zadruhé jsem se opravdu snažila vytěsnit z hlavy všechny ty flashbacky, co jsem v té chvíli měla na seriál Walking Dead. Jako věřte mi, člověk je připravený při cestování skoro na všechno, ale že by potkal zombie, to do moc velké pravděpodobnosti nepatří a trochu vás to vykolejí. Teda alespoň mě. *lol* Když na to koukám zpětně, měla jsem si tu fotku udělat. :D


úterý 1. listopadu 2016

Benátky severu...

Jsem zpátky v jednom kuse. Ne, v Bruselu nevybouchla bomba, nepotkala jsem teroristy, nikdo nás neunesl a ani jsem se nebála o vlastní život. Ano, všechno proběhlo naprosto v pohodě. *sad sigh* Myslím, že když jsem odpověděla na ty nejdůležitější otázky, tak bych se konečně mohla trochu rozepsat o tom, jak vypadá Belgie a samozřejmě finanční stránku, protože ta je nejdůležitější pro lidi v mém okolí.

Ne, nejsem zruinovaná, protože jsme za zpáteční letenky zaplatili necelých 1500,-. Jop, vidíte dobře. Opravdu jen tolik. Letěli jsme do Bruselu na Charleroi a zpátky z Amsterdamu do Prahy. Z Charleroi jsme měli autobus za 5 euro rovnou do Brugg. Já se přiznám, že jsem si zamilovala belgický venkov už při cestě tam. V těch chvílích kdy jsem nespala, můžete z okna pozorovat všude samé pasoucí se krávy, ovce a koně.


neděle 25. září 2016

Jak jsem se vydala do Chorvatska...

Konečně si můžu odškrtnout další zemi Evropy. Tentokrát Chorvatsko. S kamarádkou Luckou ( ano, ta samá z Itálie, Londýna a Prahy ) jsme se rozhodli, že tentokrát pojedeme za dámičky ( rozumějte jako za skutečné turistky a jeli s cestovkou ), protože čas od času si musím odpočinout od plánování, že?

Na jednu stranu jsem si říkala, že nevím, jak přežiju vyrazit znovu někam s 50 cizími lidmi, na stranu druhou to pořád vyšlo levněji, než kdybych si to organizovala s letenkou, ubytováním a výlety. Ten zájezd vyhovoval mně, vyhovoval Lucce a při cestě zpátky bylo jasné, že vyhovoval všem. :D ...Pravděpodobně čekáte, že bych asi měla mít nějaké narážky na film Účastníci zájezdu. Ten jsem neviděla, takže nemám v plánu být nijak vtipná. Abyste měli představu o ceně... zaplatila jsem necelých 5 500,- za těch 6 dní se vším ( cesta busem, ubytování, polopenze, Fish picknik, výlety krom vstupného ), takže podle mého ta cena šla.

úterý 13. září 2016

Jak si můžu dovolit cestovat...

Jak si můžu dovolit cestovat? Tuhle jsem tak jednou seděla v práci a povídali jsme si o cestování. Říkám si: dobře, to bude super, alespoň má někdo zájem slyšet moje plány do budoucna. :D

No úplný omyl! Moje kolegyně se mě zeptala, jak si můžu dovolit pořád cestovat, když jsem jí pověděla, že tedy jako jsem začala cestovat teprve minulý rok. Dala si tu práci, aby mě nechala spočítat, v kolika zemích jsem byla - New York, Aljaška, Rakousko, Itálie, Kambodža, Francie, Kanárský ostrovy (Tenerife), znovu Rakousko a Londýn. V osmi zemích za poslední rok ( nepočítám přestupné země, protože bych jich několik přidala) a to za dva dny odjíždíme do Chorvatska a v říjnu do Belgie a Holandska.

Řekla jsem si, dobře, možná by to i někoho zajímalo. Jak si vlastně můžu dovolit cestovat?

středa 24. srpna 2016

Plány jsou... žádné obavy...

 Zdravíčko, jak jste si všimli, už nějakou dobu jsem tady nenapsala ani čárečku. Ono taky poctivě se přiznám, že není co psát. Nejdál, kam jsem asi tak vystrčila paty z domu je asi tak do práce a zase zpátky.

Zase na druhou stranu je pravda, že jsem taky vycestovala do středu města a koupila si v obchodě knížku. To za poslední dva měsíce považuju za hooodně dlouhý trip. :D

Abych to vysvětlila, jsem pořád v práci. Máme o kolegyni míň, vybírají se dovolené a já si holt musím počkat do září. Ale není proč smutnit. Ok... je. Jako takhle dlouhý nervy napjatý k prasknutí jsem neměla už hodně dlouho a v podstatě mě rozčiluje v té práci už asi všechno. :D ...Ale tak je to práce. Člověk tam s tím už chodí.

Mám ještě týden dovolené v září. Žádné obavy, vytáhnu paty, tentokrát do Chorvatska. Už aby to bylo. A v říjnu znovu vytáhnu paty, tentokrát jsme se rozhodli pro Belgii a Amsterdam. Takže se definitivně můžete těšit na články.

Aby toho nebylo málo, ještě někde v tom mezičase tam musím na podzim vtisknout na pár dní Barcelonu. Slíbila jsem to kamarádce a jako tam chci. :D

No a na leden už mám koupenou letenku na Srí Lanku. Předběžný plán je, že pokud všechno vyjde, někdy na jaře bychom s kamarádkama měli vyrazit do Norska a co už definitivně plánuju teď a když říkám plánuju, tak si zaznamenávám odkazy a přepočítávám finance, protože chci do Afriky. Bud do Keňi nebo do Tanzánie. Keňa je jako velká mrkev, kterou přede mnou někdo houpe, ale moje srdce se pořád víc a víc naklání k Tanzánii. Takže určitě se nebojte, neskončila jsem s cestováním ani s blogem. :D Jen bude chvíli trvat, než konečně zase vypadnu.

čtvrtek 30. června 2016

Zpátky do Londýna...

Zdravím, ano, jsem naživu, ještě stále. Dnešní příspěvek má název Zpátky do Londýna. Kdo mě zná, moc dobře ví, že Londýn je město, kam se vracím každý rok. Kdyby to šlo, tak je to každý druhý víkend, protože neexistuje nic, co bych milovala víc než dlouhé procházky kolem Temže a nakonec si sednout na lavičku pod stromy a koukat na Tower Bridge.

Ano, je to přesně ten, co vidíte na obrázku. Jela jsem do Londýna už po sedmé. Tentokrát se mnou jela kamarádka Lucka ( ano, ta která se mnou byla v Itálii ). Všechno začalo naším půl hodinovým zpožděním na vlakovém nádraží v Pardubicích. České dráhy. Musím snad říkat něco víc? Každý kdo někdy někam cestoval už ví, jak fungují a o čem mluvím.